Hrozí povodně. Kritická situace může nastat kdykoli, varuje klimatolog

24.06.2013 18:30

ROZHOVOR Lidé mají představu, že když je postihla pětisetletá voda, že další – stejně velká – může přijít nejdřív až za tři generace. „Ale to je blbost,“ říká známý klimatolog Jan Pretel z Českého hydrometeorologického ústavu v Praze v rozhovoru pro ParlamentníListy.cz. Velké srážky, které způsobí povodeň, nejde nikdy dopředu předpovědět ani vyloučit.

Hrozí povodně. Kritická situace může nastat kdykoli, varuje klimatolog
Foto: Hans Štembera
Popisek: Povodňový turismus lidi baví
reklama

Můžeme očekávat, že v budoucnu může velká voda zase kdykoli přijít?

Bohužel může.

Proč se povodně opakují v posledních letech tak často?

My jsme si zvykli z dvacátého století, že těch povodní a záplav bylo relativně méně. Ale když se podíváme do historie, například v 19. století byly záplavy tohoto druhu velice četné. Teď se dostáváme zřejmě do nějaké periody, kdy tyto jevy zvyšují svoji frekvenci. Proč tomu tak je, na to vám těžko odpovím. Existují sice různé hypotézy, některé v poslední době prezentoval třeba pan doktor Cílek. Jenže Václav Cílek je geolog, a myslím si, že úvahy, které v souvislosti s povodněmi veřejnosti předkládá, jsou naprostými hypotézami, navíc vůbec ne prověřenými. S tím já se osobně ztotožnit nemohu. Neříkám, že to není pravda, pan Cílek nemůže mít a ani já nemám žádný důkaz toho, že to takhle skutečně je. Máme příliš krátkou řadu pozorování na to, abychom mohli několika desetileté nebo stoleté cykly specifikovat a určit příčiny, proč to tak je.

V čem se poslední velké povodně liší?

Podstatou těchto povodní, ať už to byly povodně v roce 1997 na Moravě, v roce 2002 v Čechách, v roce 2010 na Liberecku nebo ty letošní, nastane vždycky situace, synoptická situace, meteorologická situace, kdy na poměrně malém území spadne neobvykle vysoké množství srážek. Během povodní v roce 2002 vypadlo v průměru 450 mm srážek v oblasti Německa, Rakouska a Česka, v lokalitě kolem Šumavy. Vzhledem k rozvodí byly tyto tři státy povodní zasaženy. Tehdy nebyly v podstatě žádné význačné srážky třeba v Krkonoších.

Ale letos přece nebyly srážky zdaleka tak vydatné jako před třinácti lety. Proč tedy měly tak devastující důsledky?

Před letošními záplavami srážky vypadly jak v oblasti Šumavy, už na naší straně, ve středních Čechách a potom také v Krkonoších. Když vezmu letošní srážkové úhrny, které byly příčinou povodní, byly skutečně poloviční proti roku 2002, někde na úrovni 200 milimetrů. Ale bohužel stejný počet mm spadl tentokrát i v Krkonoších. Ono se objem vody, který spadl na zem, se sečetl dohromady, takže nakonec důsledky na sever od Prahy, po soutoku Vltavy a Labe, byly srovnatelné s rokem 2002. Proto třeba znovu ty Zálezlice. A šlo to do Německa, kde Němci měli problém i s Dunajem v Pasově, v Regensburgu, ale to už byla jiná voda. A je tu ještě jeden rozdíl v povodních roku 2002 a 2013. Když tenkrát padly velké srážky na počátku srpna, byla povodí poměrně velmi suchá, protože předtím moc nepršelo. Kdežto letos jsme měli bohužel poměrně bohaté srážkové jaro, takže když spadlo tohle množství vody, povodí byla už nasycená. Proto i když na horní tok Vltavy spadlo letos poloviční množství srážek, důsledky pro oblast Berounky a pro Prahu byly sice menší než před třinácti lety, ale nebyly jen poloviční, byly větší, protože země byla už nasycená.

Vědci předpovídají klimatické změny, které povedou k oteplování. Sníží se riziko záplav?

My jsme v ústavu koordinovali, a podílela se na tom ještě další čtyři pracoviště, výhled ohledně změny klimatu. Výstupem, pokud jde o hydrologickou pasáž, bylo, že pro budoucnost by u nás mohlo být vyšším rizikem spíš období sucha než povodní. Protože hydrologové nevysledovali vzhledem ke krátkému období sledování žádný logický trend v nárůstu povodní za uplynulé hodnocené období a těžko tedy mohou predikovat do budoucna. Pravděpodobnost, že přijdou suchá období, jsou větší, než že budou povodně. Na druhé straně, jestliže zase z jakýchkoli meteorologických příčin nastane situace, že spadne 200, 300, nebo nedej Bože 400 mm srážek během dvou, tří dnů, tak tahle kritická situace může nastat v zásadě prakticky kdykoli.

Ale když odborníci mluvili před třinácti lety, že přišla pětisetletá nebo dokonce tisíciletá voda, lidé nečekali, že přijde za pár let znovu.

Lidi mají dost často představu, když se řekne stoletá voda, a v roce 2002 tady byla mnohem víc než stoletá voda, že další přijde až za další tři generace. To je blbost. Tyto situace nejde vyloučit a předvídat je nelze. Jak už jsem řekl, mohou nastat za určitých podmínek kdykoli.

Říkal jste, že taková četnost povodní jako v několika uplynulých letech nebyla v historii nic mimořádného, že třeba 19. století bylo také bohaté na povodně. Jak se s tím naši předci vypořádávali?

Skutečně ta četnost povodní tady byla. Ve druhé polovině 19. století ale lidé jinak přistupovali k ochraně krajiny, možná i nevědomky, i k procesu udržení vody v krajině. Ale později se začaly regulovat toky, změnilo se i zemědělství, vybudovaly se meliorace, v posledních letech i spousta komerčních zón. Všude je beton, který, jak známo, vodu nepohltí. Potřeby přírody naši předkové před 150 lety vnímali jinak, jejich život byl jiný. Souzněli více s přírodou, komerční a lobbistické vlivy, které ovlivňují náš život v posledních dvaceti, čtyřiceti letech, jejichž důsledky dnes pociťujeme, dřív nebyly.

Dnes se v záplavových oblastech staví, lidé ignorují rizika povodní. Obec Zálezlice byla v roce 2002 hodně postižena, spadla tam přes stovka domů a dnes je tam voda znova. Je to tragédie, ale není nesmysl, že stavěli své domy na úplně stejných místech, když navíc nebyla ani dokončena ochranná hráz?

Já myslím, že je to nesmysl. Dokážu pochopit, že lidé jsou spjati se svými sousedy, s krajinou, kde léta žili, ale když se ta rizika stále objevují, myslím, že je nesmyslná záležitost stavět nový dům na stejném místě. Nechápu, proč stavební úřady povolují opětovně stavby v těchto ohrožených povodňových oblastech. Já bydlím v Černošicích a vidím, co se tam postavilo po minulých povodních. Přitom speciálně Černošice mají drobné záplavy prakticky každý rok. A lidé v těchto územích staví a stavební úřad s tím v zásadě nemá zřejmě problémy. Přitom se budují objekty, jejichž cenu odhaduji na deset milionů a víc, tak si říkám, proč si neudělají o pokoj méně, a nepřiplatí si raději za pozemek, kde riziko záplav je nižší.

Škody na majetku dnes způsobuje nejen voda z rozvodněných řek a potoků, ale i dešťová voda valící se spolu s bahnem z kopců do zabydlených údolí. Souvisí tyto jevy nějak s lidskou činností?

Myslím, že mají vliv nejen ty zabetonované průmyslové zóny, ale i struktura zemědělství. Ta se hodně změnila, dnes se dává priorita pěstování řepky, kukuřice, biomasy. To jsou produkty, které se začínají podporovat z hlediska ochrany klimatu, ale ve skutečnosti půda pod kukuřicí je suchá a nepropustná. U řepky je to velmi podobné. Takovou nevhodnou plodinou osázíme velké lány a změníme naprosto charakter půdy, ta pak enormní srážky nemůže absorbovat. Voda se spláchne dolů, někde to chytne svah, podmáčí ho a neštěstí je tady. Mně se ta podpora pěstování biomasy zdá někdy nesmyslná. Na jedné straně pěstujeme bioprodukty pro biopaliva v naději, že snížím emise CO2 a vyřešíme problém světového klimatu, když mluvím jazykem evropské komise, ale na druhé straně dopady na přírodu, na retenční schopnost krajiny zadržet maximálním způsobem vodu, jsou podle mého názoru naprosto nedomyšlené.

Odborníci z různých oblastí by měli dát hlavy dohromady a zvážit všechna rizika. Pokud se na pěstování biomasy dívají jednostranně, může se to zdát výhodné, ale z jiného hlediska mohou negativní dopady převážit nad těmi pozitivními...

Já se domnívám, že ve všech souvislostech mohou nedomyšlená opatření víc škodit než prospět. Řada obcí chce například postavit protipovodňové bariéry. Ale když postavím zeď kolem koryta řeky, abych ochránil svoji obec, dobře, ochráním za hodně peněz možná sebe, ale neudělám nic jiného, než že tu vodu pošlu k sousedům. A ti budou mít škody o to horší. Je to v podstatě paralela k regulaci říčních toků. Dřív v jižních Čechách, ale nejen tam, měly řeky meandry, řeka si našla svůj ideální tvar, když bylo víc srážek, rozlila se do krajiny, kde nestály žádné domy, takže to ničemu neuškodilo. Za chvíli se do půdy v poldrech voda vsákla a byl pokoj. Jenže byly doby, kdy se toky regulovaly, vykamenovala se a vybetonovala koryta, a to krajině přitížilo. Když teď budujeme bariéry nad terén nahoru, tak se nedomnívám, že je to zásadně odlišné od regulace vodních toků, které se tu v minulosti dělaly.

Takže není řešením budovat hráze a stěny, ale spíš odvést tu vodu do míst, kde neškodí...

Ano, odvést ji do krajiny. Ale nerad bych, aby to vypadalo, že jsem proti budování hrází. Nejsem.

Protipovodňové bariéry mají smysl asi jen v místech, kde by voda ohrozila historické památky, metro, kde by opravdu došlo k obrovským, často nevratným škodám...

Ano. V Praze to smysl má, je lepší vybudovat stěnu, než aby voda zalila Kampu. Ale ke každému rozhodnutí o stavbě je třeba přistupovat s rozvahou. Myslím, že žádné ministerstvo zemědělství nebo ministerstvo pro místní rozvoj, které má na starosti územní plánování, nemůže rozhodnout a namalovat po celém Česku, kde je třeba postavit nebo nepostavit hráze. Vidím tady velkou úlohu krajů a hejtmanů, ti by měli znát nejlépe region, který spravují, měli by jít do krajiny, pohovořit se starosty a lidmi, kteří znají situaci z minulosti, a s nimi výstavbu hrází a bariér skutečně konzultovat. Nesmí v těchto rozhodnutích ovšem hrát roli komerční aspekty, to by byl postup velmi nekoordinovaný a ničemu by neprospěl. Ale myslím, že řada oblastí se za posledních deset, patnáct, dvacet let i v tomto směru příliš nepoučila.

RNDr. Jan Pretel, CSc.

Narodil se v roce 1943, je absolventem Matematicko-fyzikální fakulty UK, kde studoval meteorologii a klimatologii. V letech 1966 – 1990 pracoval v Ústavu fyziky atmosféry Akademie věd ČR a po dvouletém působení na Ministerstvu životního prostředí pracuje od roku 1993 v Českém hydrometeorologickém ústavu. V letech 1997–2002 byl členem výboru Mezivládního panelu OSN ke klimatické změně (IPCC) a v obdobích 1998–2003 a 2006–2007 byl externím konzultantem MŽP k otázkám změny klimatu.

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

reklama

autor: Libuše Frantová

reklama


Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Potravinová lobby v Bruselu. Pořád jim nadržují, my jsme póvl. Okamura chce kampaní ukázat, jak to má vypadat na trhu

11:25 Potravinová lobby v Bruselu. Pořád jim nadržují, my jsme póvl. Okamura chce kampaní ukázat, jak to má vypadat na trhu

Potravinová soběstačnost a cena potravin je podle Tomia Okamury jedním ze zásadních témat, které obč…