Miloši, kdo se zvenčí podívá na vaši dráhu umělce, může být poněkud zmatený. Vaše Missa solemnis zazněla v newyorské Carneggie hall a vaši hudbu hodnotí v superlativech řada věhlasných světových dirigentů, jako např. S. Ozawa, D. Barenboim nebo M. Honeck. Přední instrumentalisté naší scény vás uznávají jako vynikajícího dirigenta a objednávají si u vás instrumentální úpravy. V Japonsku, Německu a v USA se vaše díla provádějí dlouhé roky a vycházejí na ně příznivé kritiky. Nicméně když člověk pohlédne do českých reálií, může získat obrázek překvapivě jiný. Veřejně téměř nevystupujete a učíte v zapadlé hudebce v západních Čechách. Výše zmíněné úspěchy většinou provázel mediální bojkot, který byl občas vystřídán nevybíravým útokem kritiky: když byla např. před dvěma lety pod vedením Manfreda Honecka provedena Českou filharmonií v pražském Rudolfinu v premiéře vaše Apokalypsa v Kamenické Stráni, po koncertech se pak objevily velmi negativní recenze. A tato, někdy až předpojatě působící kritika vašeho díla vygradovala po uvedení vaší nové orchestrace státní hymny, kdy se spustila celá lavina reakcí odmítavých, až hysterických. Jak si to vše vyložit – jste umělec úspěšný, nebo nejste?

Já osobně jsem se v souvislosti s hymnou setkal s nadšenými ohlasy a to, co se dělo na sociálních sítích, považuji za dosti zavádějící a o skutečném poměru názorů málo vypovídající. Každopádně zmatení ohledně mé osoby není dnešního data a není náhodné. To, že se dnes může pomocí mediální moci úplně pokroutit skutečnost, kdy pak vůbec nehraje roli, jaký člověk skutečně je a jak a čím žije, to je to nejobludnější na dnešní době. Tato kamufláž v souvislosti s mojí osobou probíhala dlouhodobě ve veřejnoprávních médiích, především těch odborných. A je velmi zarážející, že se k této manipulaci nedávno přidala i televize Barrandov.

Vypovídá tedy tento rozpor více o mimořádnosti vaší práce, nebo spíše o neobvyklosti českého kulturního a hudebního prostoru, se kterým vy jste zřejmě v nějakém nesouladu?