Hudební skladatel Bok: Lidé se bojí, takto se nemlčelo ani za komunistů. Umění je svět lži, jste pod drobnohledem elitářů, a kdo neposlouchá, neuplatní se

14.10.2018 15:00

Miloš Bok (*1968 v Praze) vystudoval pražskou konzervatoř v oboru klavír a dirigování. Jako skladatel byl nucen zůstat autodidaktem. Pro svoji generaci se již za studií stal vůdčí hudební osobností, ve vztahu k oficiálnímu hudebnímu establishmentu zůstal i po roce 1989 disidentem. I přes uměleckou izolaci byl pro své hudební schopnosti vyhledáván některými představiteli kulturní veřejnosti, s nimiž spolupracoval. Kvalita jeho děl si našla cestu do zahraničí a výjimečně i na česká oficiální pódia. V současnosti učí na ZŠ a ZUŠ Žlutice a vykonává činnost kostelního varhaníka.

Hudební skladatel Bok: Lidé se bojí, takto se nemlčelo ani za komunistů. Umění je svět lži, jste pod drobnohledem elitářů, a kdo neposlouchá, neuplatní se
Foto: Hans Štembera
Popisek: Budova Rudolfína, kde se konala předvolební debata mezi Jiřím Drahošem a Milošem Zemanem

Anketa

Kdo by měl být v dalších dvou letech předsedou Senátu?

hlasovalo: 4806 lidí

Miloši, kdo se zvenčí podívá na vaši dráhu umělce, může být poněkud zmatený. Vaše Missa solemnis zazněla v newyorské Carneggie hall a vaši hudbu hodnotí v superlativech řada věhlasných světových dirigentů, jako např. S. Ozawa, D. Barenboim nebo M. Honeck. Přední instrumentalisté naší scény vás uznávají jako vynikajícího dirigenta a objednávají si u vás instrumentální úpravy. V Japonsku, Německu a v USA se vaše díla provádějí dlouhé roky a vycházejí na ně příznivé kritiky. Nicméně když člověk pohlédne do českých reálií, může získat obrázek překvapivě jiný. Veřejně téměř nevystupujete a učíte v zapadlé hudebce v západních Čechách. Výše zmíněné úspěchy většinou provázel mediální bojkot, který byl občas vystřídán nevybíravým útokem kritiky: když byla např. před dvěma lety pod vedením Manfreda Honecka provedena Českou filharmonií v pražském Rudolfinu v premiéře vaše Apokalypsa v Kamenické Stráni, po koncertech se pak objevily velmi negativní recenze. A tato, někdy až předpojatě působící kritika vašeho díla vygradovala po uvedení vaší nové orchestrace státní hymny, kdy se spustila celá lavina reakcí odmítavých, až hysterických. Jak si to vše vyložit – jste umělec úspěšný, nebo nejste?

Já osobně jsem se v souvislosti s hymnou setkal s nadšenými ohlasy a to, co se dělo na sociálních sítích, považuji za dosti zavádějící a o skutečném poměru názorů málo vypovídající. Každopádně zmatení ohledně mé osoby není dnešního data a není náhodné. To, že se dnes může pomocí mediální moci úplně pokroutit skutečnost, kdy pak vůbec nehraje roli, jaký člověk skutečně je a jak a čím žije, to je to nejobludnější na dnešní době. Tato kamufláž v souvislosti s mojí osobou probíhala dlouhodobě ve veřejnoprávních médiích, především těch odborných. A je velmi zarážející, že se k této manipulaci nedávno přidala i televize Barrandov.

Vypovídá tedy tento rozpor více o mimořádnosti vaší práce, nebo spíše o neobvyklosti českého kulturního a hudebního prostoru, se kterým vy jste zřejmě v nějakém nesouladu?

Je to obojí. Nejen to, jak skládám, ale především mé dlouhodobé kritické postoje vůči hudebnímu establishmentu a současné společnosti vůbec, které zastávám, jsou trnem v oku mocných v tomto malém a mstivém českém rybníku. Mimochodem, tato česká specifická mentalita, to je tedy něco. Nepřeháním: o tom již před půlstoletím s gustem hovořil filozof Václav Černý ve svých pamětech, a to měl velké štěstí, že se nedožil této doby, protože by mu na to, co se děje ve společnosti teď, vůbec nestačily kalamář a fantazie...

Když mluvíme obecně o Češích, o kom mluvíme konkrétně? Protože vy tu máte řadu svých posluchačů a příznivců a mnozí naši špičkoví hudebníci mluví o vaší hudbě s respektem, i když musím konstatovat, že obvykle „mimo záznam“, jako by si netroufli se za vás postavit veřejně…

Mají strach. Přestože tato společnost na oko vystupuje se sebevědomím, strach a lhostejnost je základní vlastností lidí dnešní doby. Všichni se bojí, a proto mlčí. Takhle se k problémům doby nemlčelo zdaleka ani za komunistů. Lidé absolutně rezignovali na jakoukoli bazální spravedlnost. Sobectví a egoismus kraluje jako nikdy v dějinách, a to je ráj pro rozvoj zla. Kdo se ozve, kdo ještě bojuje za něco dobrého a hodnotného, stává se dnes nepřítelem společnosti, nepohodlným svědkem a je vystaven výsměchu a pohrdání a zůstane úplně sám.

Vrátil jste se nedávno z úspěšného japonského turné, kde jste byl přítomen třem provedením premiéry vaší symfonie. Když porovnáte své zkušenosti, je velký rozdíl mezi japonským publikem a naším, a vůbec mezi celým hudebním provozem tam a zde?

Každopádně jeden podstatný rozdíl vnímám: absence předsudků vůči umělci. Tím pádem člověk zažívá v cizině přirozenou úctu, která je mu ve vlastní zemi odpírána. Zpět k poměrům zde: musím s obavou konstatovat, že to, co se odehrává na poli klasické hudby, není možné laikům, nemajícím osobní zkušenost v této branži, srozumitelně vysvětlit. V tomto prostředí plném lží, přetvářky, manipulace a laciného hrdinství na cizí účet se talentovaní lidé ocitají pod drobnohledem elitářů již hned od samého počátku. Jakmile dělají zkoušky na konzervatoř, nebo se objeví na nějaké soutěži, jsou posléze nenápadně vedeni k poslušnosti vůči dlouhodobému elitářskému modernistickému konceptu. A kdo se tomuto konceptu nepodřídí, nikdy se v této branži neuplatní, i když by byl mimořádným umělcem. Musel by obětovat svoji svobodu, protože by byl povinen poslušností vůči vládnoucím elitářům působícím v rámci konceptu. Kvalita umělce vzhledem k relativitě hodnocení v tomto oboru není směrodatná. Je to vlastně celé jako olympiáda bez metrů, stopek a jiných měřidel – neboli volné pole pro manipulaci, podvody, nepotismus, klientelismus.

Vaše líčení poměrů v českém hudebním prostředí zní dost děsivě. To zde nefunguje korekce ze strany široké kulturní veřejnosti – posluchačů a příznivců vážné hudby?

Ne, dění ve vážnohudebním establishmentu je úplně mimo jakoukoli zpětnou vazbu a kontrolu. I přes svůj zdánlivý lesk je na samém okraji zájmu většinové společnosti. To umožňuje v utajeném pozadí konajícím elitám dělat téměř cokoli a především ignorovat, co se jim nehodí do krámu. A o dění uvnitř informují veřejnost zase pouze oni, protože to jsou ti „odborníci“, které zmanipulovaná veřejnost akceptuje. Takže to celé je dokonale uzavřený, totalitní a ve své podstatě ďábelský podnik. Když jsem již ve svém mládí začal zmiňovaný establishment a zvrácené poměry v něm kritizovat, dostal jsem se už tehdy do přímého konfliktu s jeho prominentními osobnostmi, např. s tehdejším vedoucím skladatelského oddělení na pražské konzervatoři, skladatelem Iljou Hurníkem nebo i s ikonou českého modernismu Petrem Ebenem a odmítl jsem jim zobat z ruky. A tito moji „příznivci“, kteří měli tehdy veškerý vliv, mě pěkně v klidu monitorovali v době, kdy jsem tvořil svá první díla a hledal sám sebe. Oni již tehdy ale moc dobře věděli, že tím, co jsem tvořil, jsem vytvářel nežádoucí protipól modernismu, kterému oni kralovali a byli velmi znervózněni z toho, jaké nadšení vyvolávala již tehdy moje hudba u interpretů a posluchačů. Chci tím jenom říci, že je to dlouhá historie, kdy se tato předpojatost a zášť proti mně zrodily.

Vraťme se na začátek vaší dráhy hudebníka, do doby minulého režimu na sklonku osmdesátých let. S hudebním establishmentem jste se střetl velmi záhy. O co šlo více, o váš estetický názor, nebo o otázky duchovní a politické? Doplňuji, že jste věřící křesťan, katolík a svou víru jste nejenom nikdy neskrýval, ale naopak především svoji hudbou velmi silně vyjadřoval a hájil.

Myslím, že šlo o oba důvody naráz. Je třeba upřesnit, že ne všechno modernistické umění ve 20. století je nepřínosné, navíc někteří tvůrci byli v rámci modernistického konceptu vychováni a nebyli schopni se z tohoto vymanit. Jde o to, že modernistická elitářská ideologie je velmi nesnášenlivá a netolerantní a jejím jménem se nevybíravě zametá s lidmi, kteří mají odlišné smýšlení. Já jsem již v raném mládí, v sedmnácti letech, začal skládat chrámovou hudbu, která byla v příkrém kontrastu s bezduchým, rádobyduchovním stylem Petra Ebena, který byl tehdy v módě. Kdyby moje hudba bývala odpovídala estetickým představám modernistických ideologů, jakými právě Hurník či Eben byli, tak by to bylo jistě průchodné. Já jsem si ale dovolil skládat po svém, a proto mě dvakrát nepřijali na skladbu na konzervatoř, přestože obě ty mše, které jsem na zkoušce prezentoval, se později staly velmi úspěšnými a hranými, např. v USA. Jako skladatel jsem se hlásil k velkým dílům 19. století, a to vše bylo z hlediska modernistického paradigmatu kacířské. Samozřejmě že politický problém jsem byl z náboženských důvodů také, ale víceméně v té době již okrajově, což je daleko větší obžaloba těch, kteří stáli u mojí první ostrakizace na konzervatoři, protože skutečným důvodem ke znemožnění mojí existence byla pouze jejich osobní zášť vůči mému hudebnímu stylu, a nikoli nějaká rizika. Nezapomeňme, že v té době byl již rok 1987 a na to, jak si brzy zahrají na disidenty, se těšili mnozí.

Mluvíte velmi vyhraněně o modernismu. Jak tento umělecký proud podle vás ovlivňuje samotný hudební provoz?

Zjevným rozporem: Modernisté, aby přežili, dlouhodobě implantují své výtvory do běžného koncertního provozu, kde s nimi obtěžují většinu posluchačů. Pokud by ale modernistickému paradigmatu posluhující hudební management měl žít jen z toho, co bylo vytvořeno, řekněme, od druhé poloviny dvacátého století, tak celý obor okamžitě zahyne, protože ten zjevný podvod nebude nikdo dobrovolně ani poslouchat, natož podporovat. Celý ten koncertní život, který mají elitáři pod palcem, parazituje vlastně na nádherné klasické muzice minulosti, která byla napsána do cca první světové války. Ta je využívána k vydělávání peněz a k pasení snobského publika. Pokud však dnes někdo kompozičně navazuje na tuto předmodernistickou éru, je od elitářů vysmíván a obviňován z eklekticismu (nepůvodnosti), ale hlavně, a to je podstatně vážnější, je mu znemožněno se v oboru uplatnit. Běda, je-li vám jako skladateli historická klasická hudba živým vzorem pro krásu a dokonalost. Pak vás tito neumětelové zesměšní. Je to typické pokrytectví. Víte, dokud nás takoví lidé jako prominentní kritici Stehlík, Pudlák či Dobrovská nebo bývalý ministr Šmíd nebudou veřejně poučovat, že také Berlioz, Bruckner či Mahler jsou monumentalističtí a sebestřední kýčaři, tak zůstávají pro mě jen pokryteckými a účelovými lháři...

Jak pak skládáte a hlavně prezentujete svou tvorbu? Mimo hlavní proud, v podstatě na druhé straně barikády?

Snažil jsem se alespoň vytvářet svůj malý občasný hudební provoz, ale bylo to nesmírně vyčerpávající a bezvýchodné vzhledem k tomu, že jsem na té druhé straně barikády zůstal po zradě svých některých bývalých přátel úplně osamocen. Navíc toto dlouhodobě bez velkých prostředků nejde konat. Musel jsem téměř vše platit ze svého, něco mi dali štědří dárci. Zafungovat paralelně se v dějinách povedlo jen Wagnerovi, a to za tu cenu, že zruinoval bavorské království.

Váš popis „korektnosti“ ve světě moderní klasické hudby mi připomíná něco, co se děje v poslední době ve společnosti na obecné rovině: nemáme přímou cenzuru, psát a říkat si můžeme zdánlivě cokoliv, ale nevyřčená autocenzura ve vztahu k určitým citlivým tématům tu jednoznačně cítit je. Něco podobného tedy funguje ve světě klasické hudby už dlouhodobě? Je v tom nějaká souvislost?

To, že svět klasické hudby, značně před veřejností zidealizovaný, je elitní odnoží pražské intelektuální kavárny, je faktem, který může být pro někoho překvapující. Ano, v klasické hudbě je povinná „korektnost“ přítomna již delší dobu. Ve společnosti se tento jev objevuje nějakých zhruba posledních dvacet let, kdy se prezentací realistického pohledu na svět okolo nás můžete úplně vyčlenit z tzv. slušné společnosti a jste označen jako extremista a populista, v horším případě rovnou fašista. Paralela mezi společenským děním a jevy v hudebním světě je nasnadě, protože hudební kritici častují nepřizpůsobivé podobnými, vpravdě diskfalifikujími termíny. Já se jen nestačím divit, jak je toto urážení nás občanů možné ve státě, který sám o sobě tvrdí, že je právní, a tím pádem by měl ochraňovat základní čest a pověst občanů.

Zdá se mi paradoxní, že se autoru programově duchovní hudby dostává takového odsudku ze strany současných kulturních elit, kde bych spíše očekával toleranci a pochopení pro jinakost. V jakém to vlastně žijeme světě?

Já osobně mám na tuto totální schizofrenii moderní doby pracovní termín: MORÁLNÍ INVERZE, tj. totální převrácení skutečností: menšinoví pravdoláskáři za pomoci médií vládnou a tvrdí, že ji utlačuje pasivní většina, ve skutečnosti pouze tím, že si dovoluje existovat. Vytváří se tak klima občanské války, hledá se nepřítel. Přitom o válku nikdo nestojí, všichni chtějí jen v klidu žít. Upřímně, ono to celé nakonec válkou skončí, protože kdo zasévá vítr, ten sklidí bouři. Je zde patrná ještě jedna anomálie, která činí dnešní dobu zvráceně jedinečnou: v minulých dobách moderního věku dostal politicko-společenský establishment na svoje „opití mocí“ maximálně dvacet let a pak byl smeten okolnostmi a společenskými otřesy, které svým působením vyvolal. Období první republiky, první etapa komunismu 1948–1968, druhá etapa komunismu 1969–1989... Prostě pak se generace dočkala změny, a tím i jisté satisfakce. Lidé se nadechli a věci se posunuly někam dál... Ale dnes zde již kontinuálně běží třicet let jeden režim, navíc víceméně uspořádaný hlavně pro ty, kteří v listopadu 1989 převlékli kabát a svoji komunistickou kolaboraci nyní odčiňují důkladným pliváním na svoji minulost, ve které tak prospívali, a velebením současného postdemokratického hybridu získávají nebývalé postavení a moc. Upřímně – ono dívat se víc než dvacet let na všechny ty Kalousky a jemu podobné, jak se v přízni médií převlékají, prohlubují, pseudokají, znovu zjevují, a přitom odhodlaně bojují za tuhle úžasnou „demokracii“, to je nejen nad lidské síly, ale je to navíc i velmi perverzní.

Očekáváte, že k nějaké změně politického klimatu může v brzké době dojít?

Myslím, jak je vidět na všech zemích okolo nás, že lidé mají všeho dost. Je otázka, zdali si ještě nějak pomůžou. Zásadní můj dotaz k dění u nás: jak je možné, že proběhnou volby, ale to, co se odehrává pak v médiích, vůbec neodpovídá výsledkům poměru rozložení sil, které vzešlo z voleb? Jak to, že veřejnoprávní média úplně straní a prezentují názory nějaké jedné politické vrstvy společnosti, která si z pozice menšiny a držitelů jakési nadřazené pravdy osobuje právo prát do společnosti? To je tedy regulérní válka proti občanům. Jiný příklad aktivní „nestrannosti“: Čro 3 Vltava, která ústy svých předpojatých modernistických redaktorů bez skrupulí pošpinila moji práci pro olympijský výbor, nenechala jedinou vteřinu ve vysílání oponentům. Přitom na Vltavě, a mluvím teď především o její hudební redakci, je prostoru habaděj a žvaní se o kultuře od rána do večera. Ale pozor, občané! Vltava a celý ten veřejnoprávní spolek není žádný soukromý podnik! Jsou to média nás všech, která jsou povinna zachovávat v maximální míře objektivitu a nestrannost. Vedení Vltavy je povinno podle toho řešit personální skladbu redaktorů, tak aby tam byly zastoupeny všechny názorové skupiny (aby byla zachována pluralita názorů, jak rádi zdůrazňují). A místo toho je to dlouhodobě totalitní bašta modernismu a liberalismu, navíc s otevřeně protikřesťanským akcentem. Řada lidí to urážení mé práce v kauze hymna nevydržela a napsali na vedení této stanice rozhořčené dopisy. Veřejnoprávní médium je povinno odpovědět. Samozřejmě nereagovali. Mně neodpověděli také. Takže takhle si tu demokracii tito okupanti mediálního prostoru představují v praxi. Musím konstatovat, že tento projev arogance považuji za skandální a obecně nepřijatelný. Myslím, že jestli by něco opravdu prospělo demokracii v této zemi, bylo by to na prvním místě zrušení všech veřejnoprávních médií. Do té doby nemá v podstatě smysl chodit k volbám.

Otázka, která se mi dere na jazyk: co se vlastně změnilo a zdali vůbec něco pro vás osobně i vnímání vaší hudby po roce 1989.

Samozřejmě se leccos změnilo, hlavně bezprostředně po převratu a pár let po něm. Bylo tehdy jisté bezvládí, ve kterém se mohly začít dít všelijaké věci. Já jsem si dodělal tehdy na konzervatoři dirigování, ke kterému mě nechtěli za komunistů zrovna tak jako na klavír na HAMU připustit. Po nějaké době se opět začaly velmi nenápadně utahovat šrouby právě proto, že se již etablovaly staronové struktury, které si našly v kombinaci bezohledného kapitalismu a socialismem formovaného lidského potenciálu nové mocenské postavení. Myslím si, že z této kombinace vzešlo právě nejvíce zrůdností. Veřejnost netuší, že právě v provozu orchestrů a divadel, které požírají astronomické dotační částky ze státního rozpočtu, je vysoce přítomen socialistický model uvažování. Ten je ale pak v rozporu s odměňováním zejména prominentních dirigentů, kteří stojí daňové poplatníky neuvěřitelné sumy. Obecně lze říci, že ten dnešní stav společnosti, zejména v morální rovině, je v mnohém nesrovnatelně horší než to, co zde bylo před listopadem 1989. Ona svoboda, kterou minulý režim samozřejmě omezoval, není pro mě jen základní skutečnost, že mohu běhat po své oplocené zahradě a psát si něco do šuplíku. Svoboda pro mě znamená také mít adekvátní možnost realizovat svůj um a mít spravedlivý prostor v médiích. A pokud jsou vám tyto základní věci odpírány, což je má osobní zkušenost, tak k čemu ta komedie tady je? Žijeme pouze v daleko rafinovanější a sofistikovanější totalitě, než byla ta komunistická. A ti lidé, kteří o té svobodě, lidských právech, nezávislých soudech a podobných frázích všude mluví, a přitom by nejraději zavřeli nás všechny, kdo si dovolujeme s něčím nesouhlasit, za ostnatý plot, to jsou ve skutečnosti lokajové establishmentu, kteří mají nadstandardní platy a podmínky a hrají si na nezávislé a svobodné. Ve skutečnosti jsou úplně závislí, uplaceni vládnoucí mocí, jí poslušni a většinou všeho schopni... A to platí i o dění v hudebním světě. A díky nim tady funguje tento režim, protože tihle lidé k volbám chodí, a koho volit, to si „svobodně“ nechají naordinovat Radiožurnálem a ČT24. A aby té srandy nebylo málo, tak jsou vždy připraveni za tuto zvrácenou podobu demokracie jít do ulic demonstrovat za přímého přenosu těchto médií. Fraška.

Ještě celkem čerstvě za vámi stojí práce doslova celospolečenského významu, která také celospolečenský rozruch způsobila. Mluvím samozřejmě o vaší nové instrumentaci národní hymny. Na celé věci mě nejvíc zaskočila ta intenzivní negativní kampaň. Pominu-li do sebe zahleděný konzervativismus většiny společnosti, nemohl jsem se zbavit dojmu, že za tím bylo cosi víc. Jako by někdo takříkajíc přikládal pod kotel, aby emoce kolem hymny byly jednoznačné, velice silné, a téměř to působilo jako vítaná záminka, jak vás veřejně „popravit“. Vím, že jste byl pod nezáviděníhodným tlakem a bylo to pro vás jistě těžké období. Jak to zpětně čtete vy sám – co to vlastně celé bylo?

Není to v mém případě nic nového. Tu kampaň rozdmýchali proti mé osobě na Vltavě ideologičtí odpůrci z establishmentu, následováni na internetu různými sociopaty, kterých je náš svět plný. Takto sprostě a bezskrupulózně proti mně postupovali v podobných případech i v minulosti. Teď to bylo pouze více zmedializováno. Nemám problém s tím, že se má verze hymny nemusí každému líbit, a je jistě dost lidí, pro které je každá obměna takového rázu náročná věc, to je naprosto pochopitelné! Šlo ale nyní o to, že zveřejnění mojí verze hymny se stalo vítanou příležitostí mě celospolečensky poškodit. Je třeba zdůraznit, že já osobně nemám žádný zájem někomu vnucovat svoji hudbu a už vůbec by mě samotného nenapadlo upravovat českou hymnu.

Vy osobně jste tedy neměl ambice přijít se svou verzí, která by nahradila tu současnou?

Ani náhodou. Současnou úpravu Jeremiášovu považuji za pěknou, i když ničím mimořádnou. Když pan předseda olympijského výboru za mnou s tímto zadáním přijel a tvrdil, že jsem tím nejpovolanějším skladatelem pro tuto věc, musel mě dlouho přemlouvat, protože jsem přesně věděl, co se bude dít. Samozřejmě není pro mě problém takovou věc vytvořit na zakázku podle svého nejlepšího uměleckého svědomí, a to jsem také učinil. Mimochodem, honorář za tuto práci jsem vždy nazýval kompenzací za následné totální poškození pověsti, nikoli honorářem v pravém slova smyslu, protože ten by mně za to opravdu nestál. Pan předseda Kejval mě bohužel obalamutil tím, že o novou verzi stojí sportovci a že je to záležitost, ve které má kompetenci jednat a rozhodovat. Tudíž že jde o věc do sportovního provozu, nikoli o něco, co je určeno pouze k jakési diskusi. Samozřejmě se též kasal, že bude za mnou jakožto za umělcem pevně stát. To, co jsem přece jen netušil, bylo, že se tento viditelně sebevědomý sportovec již několik hodin po uvedení bude nucen zříci nejen mě samotného, ale i svého vlastního projektu ze strachu před agresivitou médií. Takže mě v tom nerovném boji, který nastal, nechal bez sebemenších ohledů osamoceného.

Dovedu si představit, že se vaše dílo nemuselo trefit do vkusu nebo očekávání většiny veřejnosti, ale neuvěřitelné je, že zadavatel, což je pan Kejval, byl zřejmě takovým způsobem zastrašen, že nebyl schopen tento svůj projekt obhájit v podstatě ani minutu po uvedení. To cosi děsivého naznačuje o společnosti, ve které žijeme, jako by existovala nějaká temná oblast někde za sluníčkovými kulisami, které nám média horlivě budují.

Ano. Já si myslím, že pan předseda se zalekl agresivity a moci oněch hudebních elitářů a bohužel pozdě pochopil, že není záhodno se veřejně stavět za mé jméno. A sluší se na jeho obranu říci, že tak do prosince 2017 činil. Pozdě pochopil říkám proto, že celá ta anabáze vůbec nemusela z jeho strany proběhnout a ušetřili bychom si oba starosti. Signálů k tomu měl dost a dost. Zajímavé také bylo, jak další významná sportovní organizace, která tu paralelně s olympijským výborem působí, aktivně sháněla své sportovce, aby moji práci zesměšňovali a tvrdili, že o ni nestojí. Víte, já se o sport téměř nezajímám, ale chtěl jsem jim prostě vyjít vstříc a vytvořit monumentálnější verzi, až budou stát hrdě na svých stupních vítězů. Ale jestli o to sportovci opravdu stojí, nebo ne, nevím. To by nám všem měl zodpovědět především pan Kejval, který si tuto práci pod touto záminkou u mě zadal. Já mohu každopádně zpětně konstatovat, že věnovat síly pro nějaký obecný prospěch tomuto národu je opravdu nadbytečné.

Původně měla novou hymnu nahrát Česká filharmonie, je to tak?

Ano, když dorazil s tímto návrhem pan Kejval za ředitelem Marečkem, jásal prý nadšením. Ale když se pak dozvěděl, že tím upravovatelem mám být já, tak prohlásil, že to vlastně nepůjde, protože jsem prý kontroverzní skladatel. Tuto diskriminační nálepku jsem dostal díky dehonestujícím kritikám na moji Apokalypsu provedenou s úspěchem paradoxně právě Českou filharmonií o rok dříve. To jen potvrzuje onu pověstnou provázanost kritiků a poslušných elit hudebního establishmentu, o které jsem výše hovořil. Nicméně jsem hymnu nakonec po dalších peripetiích natočil s orchestrem FOK a Khünovým smíšeným sborem a spolupráce byla vynikající.

Byla zpochybňována i samotná legitimita toho, že si část veřejnosti přeje hymnu změnit. Jak to vnímáte, je to oprávněné přání?

Tak já pevně doufám, že ano. Současné znění hymny není přece nějaké nedotknutelné zlaté tele a navíc nikdo netvrdil, že by měla původní verze zaniknout, vznikla by prostě jen další verze pro určité účely. Víte, nevím, kdo kde byl 17. listopadu 1989, ale já osobně jsem byl vpředu na Národní třídě. A byl jsem tam mimo jiné proto, že jsem doufal, že budu moci v budoucnu žít život, ve kterém se budu moci svobodně rozhodovat o tom, co je prospěšné a co budu činit, aniž by mi někdo seshora diktoval, co můžu dělat a co ne. Takže: přestože nemám opravdu žádný důvod se po tom všem, co proběhlo, zastávat pana Kejvala, v tomto se ho musím zastat zcela zásadně – je to absolutně legitimní! A zrovna tak je legitimní, aby si pan Kejval objednal práci autora, kterého si on vybere. A tato legitimita je základní společenská svoboda nás všech. A kdo tuto fundamentální věc nechápe a nerespektuje, je mi líto, ale ať se odstěhuje na sever Korejského poloostrova.

Co říkáte na argumenty, že těch šest set tisíc byly velké vyhozené peníze?

No, tak já myslím, že skoro půlmilion stojí jen ten nájem pražské Smetanovy síně, dále tam bylo 180 hudebníků a zpěváků, běžná cena v Praze pro účinkujícího je 1 500 Kč za frekvenci, dále tam byli dva operní sólisté, dále tam byl početný nahrávací tým, dále postprodukce nahrávky, a jestli dovolíte, také moje práce dirigenta a skladatele. Takže pardon? Spíše se divím, že to pan Kejval pořídil takhle levně. Navíc pokud vím, platil to z většiny ze svého, takže mě trochu zaráží, kdo má v této souvislosti drzost takhle účelově manipulovat s veřejností.

O vaši práci se otřelo i dost lidí mimo úzký okruh klasické hudby, například i některé celebrity pop music…

Teda sorry, ale tady se už musím opravdu zasmát. Víte, já měl vždy jisté sympatie k těmto pouličním taškářům, pokud by se švecové drželi svého kopyta. Ale tyhle pravdoláskařské sluníčkářské nafoukliny, které se z nich staly po té, co tento „cech“ glorifikoval bývalý prezident Havel, to už je tedy příliš. Že si teď každá nula, která sotva drží keyaboard či elektrickou kytaru v ruce a brnká pár akordů, myslí, že je povolána něco hodnotit, to je opravdu k popukání. Na druhou stranu je v této zemi mnoho skvělých hudebníků, ale dokonce i modernistických skladatelů, kteří mají osobní zkušenost s mými orchestracemi a dobře vědí, na jaké jsou úrovni. Bohužel se ale bojí mluvit, nebo jim to bylo znemožněno či k tomu neměli příležitost anebo si prostě nechtějí dělat problémy. Uprostřed tohoto totalitního klimatu, ač nerad, to tedy shrnu já sám: je naprosto legitimní, že se někomu nemusí líbit z nějakého důvodu má hudba, a na to má každý právo. Soukromý soud kohokoli ale není žádným definitivním měřítkem pro objektivní hodnocení. Kvalita mé práce je dána partiturou a je po všech stránkách absolutně fundovaná. A za tím si budu vždy stát! Hudba není až tak nehodnotitelná záležitost, jak by nás rádi o tom někteří poučovali. A každá nestranná akademie v zahraničí může moji práci dost dobře zhodnotit.

Vy jste katolík, takříkajíc už od pohledu: se svou početnou rodinou žijete ve starobylé faře na malé vesnici, učíte, působíte jako varhaník a se svojí Symfoniettou Sv. Cecílie, orchestrem a různými sbory jste v kraji uskutečnil stovky provedení velké figurální liturgické hudby: Mozarta, Beethovena, Rybu, Haydna, Dvořáka, Liszta, vaše vlastní mše a oratoria... To je svým způsobem unikát, protože jde o finančně velmi náročnou aktivitu. A naprostou většinu z toho konáte nezištně. Čili jste pro šíření víry i umění v místě za ta léta učinil mnoho. Jak se tedy cítíte v církvi – jako doma, v prostředí, které je vám mnohem vstřícněji nakloněno než „svět“ a v zásadě vám rozumí?

No, víte, já jsem poznal v církvi několik vzácných lidí, a o čem teď budu mluvit, to se zrovna těchto netýká. Bohužel musím obecně říci, že jsem se nesetkal v životě s větší lhostejností, nesvéprávností a přehlížením, než tomu bylo ve vlastní církvi. Myslím, že tohle ale také něco vypovídá o žalostném stavu církve, což si nechtějí v blahosklonném klidu odtrženém od reality žijící biskupství a některé bohaté fary a kláštery přiznat. Církev dnes trpí modernistickou herezí, která se po druhém vatikánském koncilu rozběhla na plné obrátky. Hodně se v této souvislosti mluví o pokoncilní liturgii, která byla zjednodušená a zbavena původního mystéria. Tomuto zprotestantštění katolické posvátné liturgie se dává za příčinu masivní odpad věřících v posledních padesáti letech. Jsem přesvědčen, že to ale jediný důvod onoho odpadu není. Skutečným problémem pokoncilní doby, který má hlavní dopad na nás věřící, je pokroucený vztah církve a světa. A tyto důsledky jsou daleko rafinovanější, protože na oko umožňují kněžím být konzervativní, ale uzavírají je v ghettu před světem, se kterým nemají tím pádem žádný konflikt. Pak jsou ale mimo realitu a nejsou schopni svět a jeho problémy přečíst, a tím pádem vést kvalitně své věřící ke spáse. To je podle mě hlavní dopad důsledků modernismu v církvi 21. století. V něčem by se ta církevní krize dala přirovnat ke krizi v umění s tím rozdílem, že tam ještě ve městech naplňují snobové koncertní sály. V kostele ale svojí přítomností nikoho neohromíte, a tak ty vyprazdňující se bohoslužby svědčí o skutečné krizi a lhostejnosti lidí k této instituci.

Kde vidíte počátek této, jak říkáte, církevní krize?

Tato změna nepřišla naráz, ale plíživě a nenápadně. Zpět k mé vlastní zkušenosti ve svém oboru: brzy po převratu jsem se odstěhoval do velmi vykořeněného kraje, na faru do Močidlece. Když pominu několik velkých pražských kostelů, kde si to mohli dovolit, provozoval jsem v té době velkou liturgickou hudbu v této zemi téměř sám. A tato část mé umělecké práce byla církví ignorována v takové míře, že se rozpadla v naprosté nic. I toto je dopad pokoncilní doby: jako by církev ztratila zájem o cokoli hodnotného, cenného a hlavně univerzálně sdělného. Nechce dobré věci podporovat, vést, obracet, být aktivní, jen bezpečně a pohodlně ghettařit a obracet obrácené. Dokonce bych řekl, že žárlí na duchovní dary laiků, kteří svojí činností nechtěně nastavují zrcadlo její vlastní vyprázdněnosti. Církev, která měla velkou autenticitu za minulého režimu, se dnes stala ubohým kolaborantem režimu současného, kterému poskytuje „ticho“ na kazatelnách a za to dostává zdánlivý pokoj. Když to hodně zobecním, stala se církev zrádcem vlastních věřících.

To jsou znepokojivá slova. Jak konkrétně se tato zrada projevuje?

Církev tady něco učí, pak ale podle toho nejedná, ale klidně nechá své věřící, ať se ve světě plácají a žijí podle svého svědomí. V tom boji s okolím, ve kterém se každý autentický křesťan nutně ocitne, ho nechává na holičkách. Navíc církevní hierarchie hodnotí často své věřící nikoli podle skutků vyplývajících z víry, ale podle mínění „světa“, tedy mínění médií, což je obzvlášť zvrácené. Bohužel mám s tímto velmi smutnou zkušenost jak v plzeňské, tak především v litoměřické diecézi, pro kterou jsem toho vykonal asi nejvíc. Když jsem dostal po dvaceti pěti letech namáhavé práce na poli církevní hudby veřejně na Velehradě ocenění biskupské konference, biskupové oněch diecézí Radkovský a Baxant mně při slavnostním obědě ani nepodali ruku a okázale mě ignorovali. Ostatně jako vždy předtím. Existuje nějaká společnost, kde by prošla lidem taková sprostá nadřazenost a asocialita? A když se takhle chovají biskupové, jak asi ta církev má vypadat? Za biblických časů, kdo se nezachránil na arše Noemově, byl ztracen. A tak se dá říci, že kdo se v dnešní době nezachrání na antiarše tohoto světa, je ztracen také. Společensky, profesně i ekonomicky. A církev velmi ochotně na tuto antiarchu nastoupila. Nepoznala znamení doby, že je oklamána.

Tento neradostný obraz církevních poměrů, který líčíte, vychází z vaší zkušenosti s církví u nás. Vnímáte to pouze jako lokální, český problém?

Mluvím sice o české církvi, ale obávám se, že to platí i v okolním světě. Já jsem velkým obdivovatelem Benedikta XVI., kterého považuji za nejlepšího papeže posledního sta let. To, že byl donucen k odstoupení, je hrůzné a nemá to v dějinách papežství obdoby. A nový římský biskup ve mně po pravdě vyvolává velmi rozporuplné dojmy... Vůbec to dnes není tak, že církev je na straně věřícího člověka a stejně tak automaticky svět na straně nevěřícího. To měřítko je dnes čistě v morální rovině svědomí každého jednotlivce, neboli je otázka, kudy vedou skutečné hranice církve.

Z vnějšku to ale vypadá jinak, skoro idylicky: máme náboženskou svobodu, do celé řady církevních projektů proudí peníze, ať už naše nebo evropské, a zdá se, že církev ve vztahu ke světské moci zažívá docela šťastné období.

No, je pravda, že když někdo sleduje činnost takového Tomáše Halíka, který se pružně a blahosklonně pohybuje sem a tam po planetě a sbírá světová ocenění, tak asi musí mít z toho pěkný guláš v hlavě. Ale je třeba k tomu také vědět, že kostelem sv. Salvátora zní agitka Top 09, aby byl obraz úplný... Ale vážně: na prvním místě má církev hlásat evangelium a z toho teprve vše ostatní vyplývá. Církev tu není od toho, aby byla paralelní kulturní institucí, která má vytvářet méněcenný kulturní program. Církev tu je kvůli spáse lidí. Přesto kritikou této instituce nechci zpochybnit to, že ve skutečnosti je nejdůležitější onen osobní prožitek každého věřícího s Pánem Ježíšem. Na tom celá víra a činnost svaté katolické církve v minulých 1 900 letech stála, a to je pro mne samozřejmé.

V posledních letech se díky turbulentním změnám ve společnosti hojně diskutuje o podstatě evropské kultury či jednotě jejích národů. Často bývají zmiňovány křesťanské základy evropské civilizace. Jak to vnímáte vy – je stále podstata naší kultury srostlá s křesťanskou duchovností, nebo jde už jen o prázdný pojem?

Všichni se tady holedbají Evropou, a jak ji máme chránit a zachovat její kulturu. Ale co jsme zač my, její obyvatelé? Co je to kultura? Ta nechutná stoka všech těch televizí a internetů, která běží éterem a kterou jsme zanesli celý vesmír, před kterou nejsme schopni chránit ani své děti? Bojíme se migrantů – no jistě, taky máme proč. Ale oni sem mohou jen díky tomu, že my jsme tento evropský prostor vybydlili. Ty krásné duchovní hodnoty – všichni ty Bachové, Beethoveni a Bruckneři, které tak samozřejmě terapeuticky používáme, když se vracíme do svých domovů zemdleni výpary moderního světa a jeho pakultury, ti všichni podali obrovské oběti, aby ty krásy dnes mohly existovat. Bez oběti není ničeho na světě. A co jsme k tomu, kromě parazitování na cizí slávě přidali my? Nic. My jsme už jen černí pasažéři, kteří se chlubí jen stokrát ohlodanými kostmi Mozarta. Neobelhávejme sami sebe. Žijeme naplno pro tento svět a pak si jdeme v neděli v lepším případě žehlit svědomí do kostela a v horším případě pošleme SMS do sluníčkářský neziskovky. Naše civilizace už dávno slouží něčemu úplně jinému než křesťanským hodnotám. My nemáme žádná práva před Bohem, a také nás tím pádem nic dobrého nečeká. Církev má samozřejmě kritizovat zvrácenou morálku tohoto světa, a ne nás do něho nahánět, aby mohla sama v klidu levitovat v duchovních výšinách. Nikoho nespasí žádné kulturní mluvidlo od svatého Salvátora. Přečtěte si Ježíšovo kázání na hoře. To je jediný a platný vzkaz z dávných dob adresovaný dnešní moderní společnosti!

Máte nějaké slovo na závěr?

Doufám, že bude jednou uznán 4. odboj…

Ptal se Cyril Kozák


 

Redakci PL můžete podpořit i zakoupením předplatného. Předplatitelům nezobrazujeme reklamy.

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

reklama

autor: .

Nemyslíte, že to váš kolega Kalousek vystihl přesně? Nebo v čem nemá pravdu?

,,Nezoufejme. Od 1. června benzin zlevní až o 1,50 Kč/l, protože “sněmovna myslí na lidi” a na čtyři měsíce snížila spotřební daň. Od 1. října benzin tedy benzin opět o 1,50 Kč/l zdraží, ale to už bude po volbách. Marně pátrám po nějakém ještě hloupějším zásahu do spotřební daně, než se povedl nám, ...



Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Ovládnou lidstvo blázni? Akademiku Šestákovi je při pohledu na dnešní elity k pláči..

0:01 Ovládnou lidstvo blázni? Akademiku Šestákovi je při pohledu na dnešní elity k pláči..

PŮLNOČNÍ ROZHOVOR Konflikt na Ukrajině odvádí pozornost od ekonomických, sociálních a ekologických p…