V těchto dnech si připomínáme události srpna 1968. Vy jste vlastně pamětník. Jaké jsou vaše osobní vzpomínky?

Během Pražského jara jsem slavil své šestnácté narozeniny. Chodil jsem na střední školu, tehdejší dvanáctiletku. Velmi jsem se zajímal o politiku vnitřní i zahraniční. Následoval jsem v tom své rodiče i prarodiče. Dodnes si živě pamatuju atmosféru Pražského jara a červencové vzrušení na pražských ulicích mezi odezvou na dopis z Varšavy a schůzkou v Čierné nad Tisou. Podepisovaly se různé petice. Například jsem podepsal petici žádající rozpuštění Lidových milicí. Srpen jsem ale v Praze nezažil, byli jsme na chatě a vrátili se až před začátkem školy. Samozřejmě jsem měl cukání se do Prahy vypravit, ale bylo mi v tom zabráněno. Události jsme sledovali v rádiu, divím se, že se nevybily baterky. Po těch prvních deseti dnech, když jsme se vrátili, nebyla atmosféra národní jednoty tak vypjatá, protože to už bylo po smutném Dubčekově projevu, který naznačoval, že je všem nadějím konec.

Zaskočil vás a vaše blízké vstup vojsk Varšavské smlouvy?

To je jedna z věcí, o nichž se dnes nemluví. Ono to totiž velké překvapení nebylo. Je známo, že několik měsíců na našem území operovaly „spojenecké“ jednotky v rámci štábního cvičení, což bylo zřejmou přípravou na případnou vojenskou operaci. Základní otázkou měsíců června a července bylo: „Odejdou, nebo neodejdou?“ V letech 1966–1969 se dalo celkem volně cestovat. My jsme byli na začátku léta 1968 na výletě do Anglie a Skandinávie. Vzpomínám na rozhovor s norským studentem medicíny, v němž jsme moudře a sáhodlouze rozebírali situaci a zmíněnou kruciální otázku si zodpověděli tak, že spíše přece jen odejdou a nevrátí se. Vůbec jsme si ale nebyli jisti. Příchod armád byl pak sice šokující, ale daleko spíš pro svou definitivní neodvratnost než svou neočekávaností.

Když jste si tedy připouštěli možnost intervence, museli jste si být vědomi toho, že by pro to mohly existovat nějaké důvody. Co si myslíte o motivaci Sovětského svazu?