V těchto dnech si připomínáme události srpna 1968. Vy jste vlastně pamětník. Jaké jsou vaše osobní vzpomínky?
Během Pražského jara jsem slavil své šestnácté narozeniny. Chodil jsem na střední školu, tehdejší dvanáctiletku. Velmi jsem se zajímal o politiku vnitřní i zahraniční. Následoval jsem v tom své rodiče i prarodiče. Dodnes si živě pamatuju atmosféru Pražského jara a červencové vzrušení na pražských ulicích mezi odezvou na dopis z Varšavy a schůzkou v Čierné nad Tisou. Podepisovaly se různé petice. Například jsem podepsal petici žádající rozpuštění Lidových milicí. Srpen jsem ale v Praze nezažil, byli jsme na chatě a vrátili se až před začátkem školy. Samozřejmě jsem měl cukání se do Prahy vypravit, ale bylo mi v tom zabráněno. Události jsme sledovali v rádiu, divím se, že se nevybily baterky. Po těch prvních deseti dnech, když jsme se vrátili, nebyla atmosféra národní jednoty tak vypjatá, protože to už bylo po smutném Dubčekově projevu, který naznačoval, že je všem nadějím konec.
Zaskočil vás a vaše blízké vstup vojsk Varšavské smlouvy?
To je jedna z věcí, o nichž se dnes nemluví. Ono to totiž velké překvapení nebylo. Je známo, že několik měsíců na našem území operovaly „spojenecké“ jednotky v rámci štábního cvičení, což bylo zřejmou přípravou na případnou vojenskou operaci. Základní otázkou měsíců června a července bylo: „Odejdou, nebo neodejdou?“ V letech 1966–1969 se dalo celkem volně cestovat. My jsme byli na začátku léta 1968 na výletě do Anglie a Skandinávie. Vzpomínám na rozhovor s norským studentem medicíny, v němž jsme moudře a sáhodlouze rozebírali situaci a zmíněnou kruciální otázku si zodpověděli tak, že spíše přece jen odejdou a nevrátí se. Vůbec jsme si ale nebyli jisti. Příchod armád byl pak sice šokující, ale daleko spíš pro svou definitivní neodvratnost než svou neočekávaností.
Když jste si tedy připouštěli možnost intervence, museli jste si být vědomi toho, že by pro to mohly existovat nějaké důvody. Co si myslíte o motivaci Sovětského svazu?
Navenek šlo o interpretaci komunistické ideologie a o podobu socialistického systému po stránce politické a ekonomické. Ne všichni občané, nicméně jejich významná část byla opravdu přesvědčena, že socialismus může sloužit jako základ smysluplného politického systému. Proto se při vpádu pěti armád lidé – zejména mladí – soustředili na víceméně mírné, byť velice asertivní přesvědčování cizích, vlastně sovětských vojáků, že tu není žádná kontrarevoluce, že jsou u nás zbytečně a že mají odejít. Mě můj otec tehdy přivedl k přesvědčení, kterého se držím dodnes, že to hlavní bylo něco zcela jiného.
Ano?
Po roce 1945 totiž neopustily sovětské jednotky státy, na jejichž území pronikly. Zůstaly skoro všude. Jen z Československa se stáhly velmi rychle, z Rakouska až v roce 1955 po podepsání mezinárodních dohod garantujících neutrální status Rakouské republiky. V roce 1968 byly ze států východního bloku bez sovětských posádek jen dvě země: strategicky méně významné Rumunsko a strategicky klíčové Československo. Domnívám se (jak tehdy tvrdil můj táta), že se Rusové spíše chytili šikovné záminky, aby mohli realizovat rozmístění svých jednotek. Jinými slovy nešlo ani tak o ideologii, jako o upevnění vojenských pozic na hranicích se západním Německem.
Má to snad znamenat, že omlouváte tehdejší počínání Sovětského svazu?
To v žádném případě. Jako každý československý a český vlastenec nemohu nikdy omluvit tento vpád cizích vojsk na naše území. V sedmdesátých letech se na lidech chtělo, aby písemně vyjádřili svůj souhlas se vstupem „bratrských armád“, jestliže toužili po kariérním vzestupu. Byl jsem rád, že to po mně nikdo nikdy nepožadoval, protože jsem o žádné lukrativní místo celých dvacet let neusiloval.
Doposud jste hovořil zcela racionálně, ale teď se zdá, že i vy máte k těm událostem emocionální vztah…
To asi máte pravdu. Ale ta emocionalita se vztahuje spíše ke vzpomínkám na tu dobu. Sovětský zásah zničil pokus o „socialismus s lidskou tváří“. Toho mi líto není, ono by se to stejně nebylo povedlo. A co se týče tehdejších nadějí na „kontrarevoluci“, tedy na nastolení parlamentní demokracie, ty sice existovaly, ale byly naprosto iluzorní. Čeho je snad možné litovat, bylo neuskutečnění takzvané ekonomické reformy. Ta jedině mohla být zajímavá. Ovšem vzhledem k úzkému sepětí ekonomiky s politikou ani ta neměla moc nadějí na úspěch. A tak zbývá k politování jen rozmetání celonárodní soudržnosti, která se projevila tehdy více než kdy potom. Takže uznání správnosti sovětské okupace bych chápal jako zradu na těch opojných okamžicích národní jednoty. Je to ovšem historie a pro toho, kdo to nezažil, to nemá takovou cenu. Kvůli mladším lidem je třeba naopak emocionalitu potlačit a obrátit se k chladnému výkladu souvislostí.
Psali jsme:
Co tím myslíte?
Už jsem se zmínil o tom, že onen srpen 1968 je především historií. Jde o to, že v dějinách není jen kontinuita, nachází se v ní i diskontinuita. Představme si, že v sledu historických situací je každá z nich podobná mozaice a jakoby složená z množství kamínků, které se postupně vyměňují. Některé zůstávají, některé vypadávají, další jsou zcela nové a konečně jiné se do mozaiky vracejí. Srpen 1968 podle mě v té současné situační mozaice chybí. Vypadl z ní poměrně dávno, a přestože to není vyloučeno, asi se do ní nevrátí. Můžeme mít dojemné osobní vzpomínky, ba někdo i vztek, ale dějiny jsou už úplně jiné. Četl jsem si ve vaší anketě, zda máme odpustit těm, kdo nás tehdy přepadli. Někdo v ní správně řekl, že mezi zeměmi a národy se nedá odpouštět, nemá to na rozdíl od jednotlivých lidí smysl. Je to přesně tak.
V posledních desetiletích se rozmohl nesmyslný nešvar omluv politiků za dějinné křivdy. Únavné německé omlouvání za válku, naše omlouvání za odsun Němců, omluvy papeže za inkvizici a křížové výpravy, omluvy bílých Američanů za masakry indiánů. Je zajímavé, že tyto omluvy často požadují titíž pobloudilí humanisté, kteří popírají takzvanou kolektivní vinu. Zatímco jednotlivec se podle nich zodpovídá za své viny, tak kolektivy – především národy – se prý proviňovat nemohou. Dobrá, nenesou-li vinu, nemohou se ani ústy svých představitelů omlouvat. Ani my nevyžadujme omluvy za zmiňovaný srpen. Tím spíše, že hlavní viník – SSSR – dávno neexistuje. To tam také někteří respondenti říkali. Současné Rusko rozhodně není výsadním pokračovatelem SSSR. Pokud si vzpomínám, ve vedení sovětské armády bylo neúměrně mnoho Ukrajinců. A co sám Brežněv?
Dobře, ale hodně politiků a publicistů poukazuje na podobnost mezi tehdejší agresivitou SSSR a dnešní politikou Ruska. Není tento fakt vysvětlením ostře protiruského zaměření vzpomínkových akcí?
Ano, to by mohlo vysvětlovat, proč stále udržovaný vztek na „Rusáky“ u někoho i po padesáti letech může přerůst v iracionální nenávist, která se před několika dny vyvalila z našich médií jako z páchnoucí stoky. Těžko ovšem mohou tento vztek v sobě držet lidé mladší padesáti let. Především pro nás dnešní Rusko znamená něco zcela jiného než před padesáti lety SSSR. Současná dějinná mozaika nám poskytuje výrazně jiný obrázek, než který jsme před sebou měli před padesáti lety. Tehdy byl SSSR jednou ze dvou supervelmocí. My jsme byli součástí předfederálního (!) Československa a to zas bylo součástí dnes již dávno neexistující Varšavské smlouvy. ČSSR a SSSR měly společnou hranici, zatímco dnes jsou mezi námi hned dva tučné pásy jiných států.
Kdyby nebylo nesmyslných sankcí, měli bychom rozsáhlé a přitom rovnoprávné ekonomické vztahy, které byly před padesáti lety obousměrně deformované. Vztahy mezi lidmi jsou politicky nezatížené, a proto lepší než tenkrát. Pro nás tedy Rusko znamená něco jiného než před padesáti lety SSSR. Je pochopitelné, že naopak Rusové určitou kontinuitu s bývalým SSSR pociťují. Jejich historická mozaika prošla jinými změnami než naše. To je problém všech velkých a imperiálních národů. Aby si zachovali sílu a význam, nemohou si dovolit měnit kamínky ve své mozaice tolik jako my. Tuto setrvačnost považuji za nevýhodu.
Podívejte na smutný stav Anglie a Francie. To je také důvodem, proč mnozí Rusové hodnotí srpnový zásah v roce 1968 kladně. Vedle uvedeného srovnávání však jde ještě o jeden zásadní fakt a ten je rozhodující. Dnešní Rusko není agresivním státem. Jediné, co po ostatních požaduje, je uznání svého postavení jako velmoci. Navíc potřebuje mírový čas, aby se mohlo ekonomicky i vojensky stabilizovat. Je spíše cílem provokací. K těm patří i protiruská hysterie na Západě. Globální plutokracii by se hodilo, aby Rusko bylo proti své vůli zataženo do války, než bude silnější. Po ní by si mohla Rusko podmanit jako zbytek bývalého východního bloku a bez problémů si rozebrat jeho přírodní bohatství.
Druhou možností by pro plutokracii bylo zavést v Rusku vlastní politický systém, jenž by totéž zařídil mírovou cestou. Nerozumná část naší veřejnosti vedená politiky a novináři, kteří jsou za to placení, ochotně šaškovala při nedůstojných „protestních“ akcích 21. srpna. Je třeba, aby si lidé u nás začali spojovat politické skutečnosti, které k sobě opravdu patří. Také by se neměli nechat manipulovat těmi, kdo mají plná ústa boje proti údajné nenávisti, nastolují kvůli tomu cenzuru (ta byla na jaře 1968 zrušena za velkého jásotu národa – moc dobře si na to vzpomínám) a přitom vyrábějí tolik skutečné nenávisti, co to dá…
Psali jsme:
(1)_636109014341693675.JPG&id=116802)
PhDr. Jiří Hejlek (nar. 1952 v Praze) vystudoval filozofii, bohemistiku a klasickou řečtinu na FF UK. Pro svůj „kádrový profil“ se nemohl ani pokusit o akademickou kariéru. Měl různá zaměstnání. Převážně se živil jazyky. Učil a překládal. Mj. se podílel na překladu Komenského „Všeobecné porady o nápravě věcí lidských“ z latiny do češtiny. Po listopadu 1989 byl politicky aktivní. Od února 1990 do března 1993 pracoval v Koordinačním centru OF, na ministerstvech zahraničí a kultury, na němž působil jako náměstek ministra. Tehdy byl také členem širšího vedení ODA, v níž setrval do roku 2001.
Od roku 1994 pracoval v průmyslu. Zpočátku jako manažer, od konce 90. let jako podnikatel. V posledních letech se opět věnuje svému původně vystudovanému oboru, překládá a příležitostně přednáší. Je jedním ze zakladatelů Akce D.O.S.T. Jiří Hejlek je praktikujícím katolíkem. Je více než 30 let ženat a má dvě dospělé děti.
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Lukáš Petřík
