Kocábův otazník, Štětinova pochodeň. Dezinformace znamená totéž, jako kdysi „ideologická diverze“. Spisovatel o tom, jak jsme se po třiceti letech zase vrátili nazpátek

10. 3. 2019 16:20

ROZHOVOR „Kdysi se místo výrazu dezinformace používal termín ideologická diverze. Rozdíl nula,“ říká spisovatel Bruno Solařík. V rozhovoru pro ParlamentníListy.cz promluvil nejen o tom, co nám dalo nebo naopak vzalo třicet porevolučních let, ale vrátil se i do doby před rokem 1989. Nevynechal ani dnes již legendárního „majora Zemana“. Na závěr se vyjádřil i k Ukrajině, vrátil se k tzv. majdanu a zmínil nedozírné následky pro tamější obyvatele.

Kocábův otazník, Štětinova pochodeň. Dezinformace znamená totéž, jako kdysi „ideologická diverze“. Spisovatel o tom, jak jsme se po třiceti letech zase vrátili nazpátek
Foto: B. Solařík
Popisek: Bruno Solařík

Letos slavíme třicet let od sametové revoluce. Jak vy tuto dobu hodnotíte? Co se nám za těch třicet let povedlo, a co naopak?

Padla cenzura a s ní spojené omezování svobody projevu, obnovila se svoboda podnikání, otevřela se možnost cestování po světě. Za třicet let se nám následně povedlo zpochybnit svobodu projevu, nejdřív podřízením mainstreamu, jediné „pravdě“, podobně jako před převratem, a nakonec účelovým potíráním „dezinformací“, které jsou ve skutečnosti legitimní a argumentovanou opozicí vůči panujícímu názoru. Kdysi se místo výrazu dezinformace používal termín ideologická diverze. Rozdíl nula. Dále se nám povedlo formalizovat svobodu podnikání, protože jsme ponechali „davidy“ malých živností bez praků na pospas goliášům megamonopolů. A povedlo se nám vyprázdnit možnosti cestování tím, že pracující občané nedostávají za svou dřinu takovou mzdu, která by jim umožnila plánovat něco víc než úhradu základních životních nezbytností.

Ti, kdo si přesto můžou jednou za dva roky dovolit výlet do Bangkoku, se od dávných rekreantů od Balatonu liší jen tím, že v cílové destinaci nerozumí thajsky, zatímco jejich rodiče nebo prarodiče zas na dovolené nerozuměli maďarsky. Zatím se nám nepovedlo zpochybnit samotný smysl státní samostatnosti, takže čas od času stále dokážeme čelit nátlaku na úplné předání národní suverenity do Bruselu. Mám na mysli například loňské odmítnutí podpisu pod sebevražedný „migrační pakt“, legalizující masovou výměnu obyvatelstva Evropy. Uvidíme, jak dlouho nám to odhodlání vydrží.

Stále se řeší, jak to s takzvanou sametovou revolucí opravdu bylo. Neustále kolují spekulace o „privatizačním puči“. Petr Pithart dokonce mluví o tom, že šlo o „vyjednané předání moci“. Co vy si o tom myslíte?

Vezmu to z čistě subjektivní stránky. Jako přímého účastníka listopadových událostí 1989 mě tenkrát i v naivním věku jednadvaceti let pronásledovala na každé demonstraci jedna otázka. Ptal jsem se sám sebe, za jakých podmínek se ten který systém – zvlášť systém označovaný za totalitní – může bez boje vzdát moci. Dospěl jsem k náhledu, že je to možné jen za splnění jedné z následujících dvou podmínek. Tou první je zázrak. Ta druhá spočívá v pragmatické dohodě, při níž se koza idealistické svobody pro jednou nažere, zatímco vlk reálné, tj. především hospodářské moci – bez ohledu na zbarvení srsti – zůstane provždy celý. Kdyby nebyla splněna ani jedna z obou podmínek, pak by o žádném předání moci bez boje nemohlo být řeči. Toť vše.

O porevoluční době promluvil v XTV i hudebník a bývalý politik Michael Kocáb, který naopak tvrdí, že u všech jednání byl a o žádný „obchod s komunisty“ se nejednalo. Uvedl ale zajímavou věc. Řekl: „I po 30 letech mi vyvstává otazník, proč Federální shromáždění jednomyslně zvolilo Václava Havla prezidentem, stejně jako, že nás kooptovali za členy Federálního shromáždění. Nechápu to, že 300 bolševiků, kteří nás nenáviděli, aby každý bez výjimky zvedl ruku pro Václava Havla a pro nás kooptované poslance.“ Jak si to vysvětlit?

Berme to jako symptom s názvem „Kocábův otazník“. Havla podle všeho prosadil výše zmíněný Gorbačov, který se pod vlivem ústních slibů Západu rozhodl vyhodit své satelity ze sovětské montgolfiéry, protože bláhově věřil, že tak zabrání jejímu zřícení. A Gorby – to byl ovšem tehdy generální sekretář všech bolševiků na světě (s výjimkou Číny, samozřejmě), tedy i těch, co tenkrát seděli v našem Federálním shromáždění. A v bolševické internacionále se poslouchalo na slovo, i když to slovo znělo třeba „lehni“.

Michael Kocáb si také postěžoval, že komunisté třicet let po listopadu 89 mají prý stále větší moc a dostávají prostor v médiích, který není adekvátní jejich voličské podpoře. Máte také ten pocit? A pokud ano, jak si tu stále větší moc komunistů vysvětlit? A mimochodem, čím to, že stále tolik lidí tvrdí, že před revolucí „bylo líp“?

To je právě ta věc, že ten Gorbyho povel z konce roku 1989 nezněl „lehni a zůstaň“. Nikdo tehdy nikoho nenutil k tomu, aby v bolševické partaji setrval. Naopak se počítalo s tím, že ti, co při havlovské volbě bez protestů „lehli“, dostanou za splnění povelu nové živobytí v úplně jiném útulku, než byl ten pravověrný.

A pokud jde o dnešní KSČM, která se po třicetiletém pobytu v opozici zmohla na parlamentní podporu úřadující vládě, aniž by se stala její součástí, řekl bych, že ta strana představuje vděčné téma k strašení především vzhledem ke svému starožitnému názvu, ale k ničemu jinému. Skutečné omezování demokracie totiž podle mě může hrozit vždycky jen z těch míst, kde se soustřeďuje reálná moc. Ne nadarmo se to týkalo KSČ v době, když ji naplno držela v rukou, tedy přesněji řečeno se to týkalo její zřizovatelky v Moskvě, která jí tu moc dokázala nejen dát, ale jak řečeno, dokonce i vzít. A není divu, že dnes se ohrožováním občanských svobod zaobírají opět ti soudruzi, kteří tu moc mají, a ne ti, kteří ji nemají. A když mluvím o dnešních držitelích moci, opět tím nemám na mysli tolik naše místodržitelské úřady, jako spíš jejich nadřízené instance.

Pokud jde o tvrzení, že před rokem 1989 bylo líp, nelze přehlédnout, že předchozí režim měl jednak různé fáze, a jednak své zápory i klady, přičemž občané, kteří v něm žili, mohou rozdílně hodnotit dokonce i to, co je tu zápor a co klad. Je třeba zřejmé, že intelektuál, který neměl přístup k zakázané literatuře a za pokus ji sehnat se dostal do vězení, nemohl vidět tehdejší životní podmínky stejně, jako jeho soused soustružník, který si za poctivě vydělané peníze stavěl šumperák a o zakázané literatuře nikdy nic neslyšel.

Teprve když se začaly po sovětském bloku šířit videokazety plné terminátorů, nevídaných v režimní televizi, ztratil soustružník trpělivost a spolu s intelektuálem ten režim svrhl, aby se na ty véháesky mohl konečně podívat v kvalitní nahrávce a s dabingem, který nezaniká v šumu stopadesáté kopie.

Zatímco z mezinárodního hlediska byla hlavní podmínkou pádu režimu globální dohoda mezi USA a SSSR o předání střední Evropy Západu, vnitropoliticky byl hlavní podmínkou úspěchu převratu zmíněný konsensus ohledně uvolnění zákazů v žánru akčních krváků.

Někteří lidé si předrevoluční dobu naopak tak moc nechtějí připomínat, že jim vadí i filmy z té doby. Trnem v oku byl mnohým po revoluci například seriál Třicet případů majora Zemana, který nakonec Česká televize doplnila vysvětlujícím dokumentem. Právě Kocáb ale kritizoval ČT za to, pravidelně vysílá filmové týdeníky z dob komunismu s tím, že jde o podobnou věc, jako by německá televize vysílala týdeníky z dob nacismu. Co na to říkáte? A vysílat, či nevysílat filmy ze 70., 80. let, přesto, že někteří upozorňují na to, že jsou „poplatné“ době?

Normalizační akční krvák, jehož hrdinou byl terminátor v hodnosti majora Sboru národní bezpečnosti, je jedním z těch mnoha bodů, v nichž se občan, který byl režimem perzekvován a právem zde spatřuje zvrácenou oslavu éry represí, nutně nemůže shodnout s jiným občanem, který neměl důvod pouštět se s tehdy platnými zákony do křížku a pokud něco většího neukradl nebo někoho nepřejel, neměl k tomu ani příležitost.

Nostalgie po tom seriálu (a řadě dalších) každopádně nevychází z nějakého obdivu k jeho propagandistické rovině, natož aby se průměrnému konzumentovi toho cyklu sequensovek stýskalo po politických popravách. Spíš se tu projevuje napůl sebeironické pnutí k času dětství a napůl přirozená retrománie, pro kterou je politický rozměr celé věci španělskou vesnicí. Ne každý zkrátka žije od rána do rána v souřadnicích ideologie.

Volání po zákazu předpřevratových filmů a seriálů přitom bezděky kopíruje právě tu praxi bolševického režimu, za kterou ten režim nakonec zaplatil hlavou – praxi, která kvůli ideovým skrupulím, vzniklým z mylného odhadu zájmů běžného diváka, zakazuje z hlediska toho diváka samotný příběh, samotné dobrodružství, samotnou honičku mezi policajty a zloději. A teprve zakazováním zábavy toho většinového diváka doopravdy naštve.

Týdeníky předpřevratových médií jsou jiná kategorie. Dobrodružná zápletka v nich kupodivu absentuje a veškerý prostor zaujímá samotná propagace režimu. Kritikům dnešního vysílání takových týdeníků podle mě nevadí ta propaganda. Ta totiž zněla dutě už tehdy, když byly ty týdeníky nové, natož dnes, a může tedy tehdejší režim spíš samovolně poškozovat – podobně jako bezduchá pompa nacistických maršů ve srovnání se znalostí faktu, jak hitlerismus roku 1945 poprávu skončil. Ve skutečnosti myslím těm kritikům vadí spíš fakt, že ta dutost tehdejší „dokumentární“ propagandy je čím dál podobnější dutosti té dnešní – a že tudíž vlastně vnímavému pozorovateli rozkrývá i její mechanismy. A to žádný propagandista nevidí rád, když se mu prostřednictvím historického srovnání nahlíží do jeho vlastní kuchyně.

Na nedávném sněmu ANO se právě do porevoluční doby vrátil ve svém proslovu i Andrej Babiš, který obsáhle kritizoval 90. léta. Podle něj šlo do dobu, kdy naší zemi vznikly „nevratné škody“, kdy si ODS „nakradla miliardy“ a „ničila celý demokratický systém“. Lze se s takovým hodnocením ztotožnit?

Pokud jde o dobrovolnou likvidaci obchodních kontaktů a kontraktů, které si Československo dokázalo za desítky let vybudovat po celém světě, než bylo naporcováno do dvou řízků pro romantickou večeři nadnárodních společností, nelze to omluvit ničím. Výraz „nevratné škody“ je v této souvislosti snad ještě nedostačující, protože nereflektuje jejich monstrózní rozsah – počínaje ztrátou soběstačnosti v produkci potravin a rezignací na kontrolu vodních zdrojů, a konče zašantročením pověsti průmyslové velmoci.

Jde-li ovšem o kradení miliard a ničení demokracie, neumím si představit takový funkční systém, v němž by se miliardy nekradly a demokracie neničila – bez ohledu na to, jestli v zemi vládne KSČ, ODS, ANO nebo NE. Demokracie se, myslím, neudržuje rétorickými cviky na sněmech politických stran, nýbrž mimo jiné každodenním zápasem občana se státem a státu s nadstátní mocí, ať už jde o sovět bolševických komisařů, nebo o radu komisařů bruselských. Každá taková komisařská moc se právem cítí být demokracií omezována, a proto vždy usiluje o její pokud možno nenápadné zneškodnění.

Premiér šel i dál a uvedl, že po „divokých 90. letech“ nastalo období, kdy se toto rozkrádání „tutlalo a legitimizovalo“. Kdy se naše „zdevastované hospodářství“ otevřelo zahraničnímu kapitálu, který nahradil neúspěšnou českou cestu. V důsledku toho tečou z naší země stovky miliard na dividendách, sdělil Babiš. Má pravdu?

Má. Není ostatně první, kdo na to přišel. Přísně vzato, k nám z fondů EU putuje pouhá čtvrtina toho, co od nás na dividendách zahraničních firem uniká otevřeným oknem ven. Udělá s tím Babiš něco, když sám mluví o nevratnosti napáchaných škod? Zatím počkejme, až o pár desítek metrů pohne s naší dálniční sítí. Tak snad hned potom...

Když odbočíme, připomínáme si pět let od takzvaného majdanu. Jak vy tuto událost s odstupem doby hodnotíte?

V únoru 2014, kdy se centrum Kyjeva proměnilo v bojiště, jsem se vyjádřil v tom smyslu, že buď stávající vláda využije svých pravomocí a zachová pořádek a mír v zemi tím, že tvrdě potlačí bojůvky Západem podporovaných nacistů, nebo ti nacisté uchvátí moc a z Ukrajiny se nutně stane dějiště krvavé občanské války.

Od první vteřiny převratu, kdy byl zvolený prezident nakonec svržen pod záminkou dodnes nevyšetřené střelby do lidí, vykazující mimochodem všechny znaky uplatnění principu „false flag“, jsem tudíž pro tento konkrétní případ opustil neutrální hledisko, kterému jinak dávám přednost. Ne v tom směru, že bych snad hájil zkorumpovaný režim tehdejšího prezidenta Janukoviče, ale proto, abych upozornil, že po Jugoslávii, Iráku, Libyi a dalších precedentech došlo i zde k flagrantnímu porušení demokratické legality. A jakmile dojde k porušení legality, má to nedozírné následky nejen ve špičkách moci, ale na úrovni každé obce v rámci daného státu a v životě každého občana. Myslím, že jsem se v tom nemýlil. Nedozírné následky pocítili občané Ukrajiny velmi rychle. Jeden je poznal na výplatní pásce a na faktu, že mu v evropské zemi sedmdesát let po válce odvedli syna na frontu, odkud se vrátil bez nohy, a druhý zas na tom, že mu zmíněný syn dle rozkazu napálil do obýváku ostrý šrapnel z polní houfnice a uprostřed oběda mu pozabíjel rodinu.

Kdo se téhle typicky nacistické politice postaví, toho čeká vězení (novinář Kocaba, brojící proti povolávacím rozkazům), smrt (spisovatel Buzina, zastřelený na dvoře pod svým bytem) nebo upálení zaživa (desítky občanů v oděském Domě odborů). To jsou samy o sobě tak neuvěřitelné údaje, že o nich náš útlocitný mainstream raději vůbec neinformuje, a když, tak jen proto, aby se dle svého zvyku uchýlil k produkci „fake news“ – tedy aby tato prokazatelná fakta opakovaně označoval za „nepřátelskou propagandu“.

Řekl bych ostatně, že na Ukrajině se propagandistická mašina našeho „mezinárodního společenství“ vážně zakymácela. Evropan totiž dovede spolknout Vietnam, Jemen, Irák, Afghánistán, Libyi, Somálsko a cokoli, co je daleko. Ale na ostrou dělostřelbu do civilistů doma v Evropě je, kdovíproč, malinko háklivý. To ovšem mírotvorcům z USA hned nedojde, protože holt v Evropě nebydlí a sami v zásadě mezi ní a Somálskem zas tolik nerozlišují. Což vlastně při dnešním pohledu do ulic Manchesteru, Paříže, Milána nebo Duisburgu zase tolik neudivuje, ale to bychom odbočili až moc...

K věci: Když Západ v devadesátých letech rozbil legalitu v Jugoslávii a způsobil tím krveprolití, byla Evropa plná nadšení z pádu železné opony, takže byla ochotna uvěřit nesmyslné a mimochodem totálně xenofobní verzi severoatlantického mainstreamu, že za všechno zlo tu může jeden ze zúčastněných národů, zatímco ty ostatní že jsou beránci a jen se tomu zlu brání. Pohádka hadra. – Zato ukrajinská krize roku 2014 byla publiku naservírována v době, kdy už se teze o „humanitární povaze bomb“ začala zajídat i těm, kteří to havlovské pokrytectví donedávna aspoň ignorovali.

Ono se taky trochu jinak uvažuje v době volného internetového přístupu k autentickým videím, pořízeným po bombardování Bělehradu nebo Luhanska. Není ostatně divu, že se mainstream po zjištění vzniklých propagandistických škod úplně přestal etablovat jako úderná pěst informační svobody – a zničehonic začal nepokrytě volat naopak po typicky totalitární metodě „co se nehodí, škrtněte“. Ideálem je zde nepochybně návrat do časů, kdy měl průměrný humanista šanci spravedlivě se rozhněvat jedině nad záběry takových zvěrstev, které mu holywoodsky narežíroval soudruh Sam, a nikoli nad reálnými a autentickými záběry té krvavé spouště, kterou způsobuje po světě právě zmíněný režisér, utržený z řetězu mezinárodních smluv.

„Ukrajinci jsou inspirací pro nás všechny. Když je třeba, jsou to hrdinové. Když je zapotřebí, tak jsou to pragmatici, kteří stojí pevně na zemi,“ napsal u příležitosti tohoto výročí na twitteru předseda Evropské rady Donald Tusk. Ten tento týden v doprovodu ukrajinského prezidenta Porošenka uctil památku krvavých událostí na kyjevském náměstí. Uvedl také: „Bez Ukrajiny nemůže Evropa existovat a bez bezpečné Ukrajiny nemůže být ani bezpečná Evropa.“ Co na jeho slova říkáte?

Tusk zde vlastně parafrázoval výrok vedoucího publicisty polské protikomunistické emigrace Jerzyho Giedroyce. To byl takový polský Peroutka a po válce v Paříži prohlásil, že bez nezávislé Ukrajiny, Běloruska a Litvy nemůže existovat nezávislé Polsko. Nahrazení slova „Polsko“ slovem „Evropa“ zde prokazuje, že od Tuskova nástupu do Bruselu se nám holt Polsko podle všeho rozrostlo až k Lisabonu a Uralu.

Netvrdil bych, že bez současné ukrajinské vlády nemůže být Evropa v bezpečí. Řekl bych naopak, že dokud se na Ukrajině drží banderovský režim a dokud Evropská unie takový režim bezprecedentně podporuje, bude Evropa nadále čelit vážnému nebezpečí. Nebezpečí z prodlení. Jakmile by se totiž hnědý mor banderismu začal ve formě převratových bojůvek užívat v samotné střední a západní Evropě, mohlo by snadno dojít k tomu, že fejková formulace o „pragmaticích, kteří v případě potřeby stojí pevně na zemi“, by snadno mohla v našich médiích závazně nahradit faktickou formulaci o sekáčích, co se nezakecají. Přesněji o zločincích proti lidskosti, kteří v případě potřeby neváhají vraždit politické oponenty na potkání.

Vzpomínám, jak jsem po oděské tragédii z 2. května 2014 nevěřícně pročítal na facebooku spokojené komentáře zapřisáhlých českých humanistů o tom, jak je správné, že tam byli zabiti „ruští teroristé“ (šlo o ukrajinské civilisty včetně žen a dětí, upálené zaživa). Když jsem se tenkrát pozastavil nad tím, že téhle záměně obětí za vrahy poklidně dává prostor český europoslanec, konkrétně Jaromír Štětina, zeptal jsem se ho narovinu, jestli mu ta obhajoba vraždění aspoň trochu nevadí. Europoslanec mi odpověděl tónem, za který by se určitě nestydělo Rudé právo z roku 1950, anebo ještě spíš Völkischer Beobachter z roku 1940: „To není žádné obhajování násilí. Válka není přesnídávka v dívčí škole. Porážka agresora je správná.“ – Nezapomínejme na to, že jsme to po něžné revoluci dopracovali až k zasvěcenému euronázoru, že upalování lidí zaživa je fajn.

Dnes nese Štětinovu schwarzenberskou pochodeň náš sociálnědemokratický ministr zahraničí Petříček, který hodlá o historickém banderismu se stotisícem civilních obětí na bestiálním kontě diskutovat „společně“ s jeho dnešními pokračovateli. Nic naplat: kdo se chce inspirovat nacismem, má na dnešní Ukrajině šanci. Ale měl by si přispíšit, protože úbytek ukrajinského obyvatelstva, způsobený jednak dvojnásobnou úmrtností v poměru k porodnosti, a především pak masovou emigrací jak do EU, tak do Ruska, způsobil, že za třicet let – ale především za posledních pět let vlády eurooptimistického banderismu – se počet obyvatel Ukrajiny, kteří v ní doopravdy žijí, snížil z 50 milionů na sotva 30 milionů, přičemž odtržený Krym a Donbas čítají z daného počtu jen 6 milionů. Ze země tedy v podstatě zmizely celkem dvě České republiky a už se tam podle všeho nevrátí. „Evropské hodnoty“ v praxi...

Leč nezoufejme. Třicet milionů – to je pořád dost daňových poplatníků na to, aby se vládcové té nešťastné země nemuseli strachovat o svou snídani.
 

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

autor: David Hora

Bety.cz - magazín nejen pro mámy - horoskopy, recepty, diskuse, soutěže

Bety.cz TESTOVÁNÍ - Testujte s námi nové produkty či služby a o své názory a doporučení se podělte s ostatními čtenářkami Bety.cz.

Prostřeno.cz - recepty on-line - vaření, recepty, gastronomie

reklama
Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Zvýšit rodičovskou zpětně nelze z „ústavně-právních důvodů“? Naprostý nesmysl! Ekonomku Šichtařovou nadzvedl výrok Maláčové

16:26 Zvýšit rodičovskou zpětně nelze z „ústavně-právních důvodů“? Naprostý nesmysl! Ekonomku Šichtařovou nadzvedl výrok Maláčové

INVENTURA MARKÉTY ŠICHTAŘOVÉ Každý by měl slibovat jen to, co může dodržet, aby se pak nemusel snaži…