Rozšíření NATO o Švédsko a Finsko je tedy zařízeno, Erdogan dostal výměnou své kurdské „teroristy“ ven z tamního politického azylu. A jakoby podle zákona spojených nádob se hned proti Alianci demokracií rozjelo posilování „osy“ totalitních států. Čína a Rusko lákají Saúdskou Arábii, u níž Biden škemrá, aby zvýšila produkci ropy, kterou on doma přiškrtil. S Íránem jsou ale Saúdové na nože, tak se mezitím zároveň mírně skamaráďují s Izraelem podle vzoru Emirátů a Bahrajnu. Nějak se nám ta mocenská seskupení přešmodrchávají. Jak se tomu dá rozumět?

Přidejme si k tomu ještě loni vzniklou tichomořskou alianci AUKUS (Austrálie, UK a USA), založenou jako protipól sílícího čínského námořního zbrojení a posilující tichomořskou roli Austrálie. Zároveň ale znamená návrat Británie do Tichomoří, odkud už téměř zcela vycouvala. V globálním kontextu to samořejmě posiluje alianci Západu, tedy demokratických států. K alianci AUKUS zvažuje připojení Japonsko, kde se teď debatuje o zavedení jaderných ponorek. Tedy ponorek s jaderným pohonem, ne jadernou výzbrojí. Možná se přidá i Jižní Korea a samozřejmě Singapur, kde má Západ stále námořní základnu.

Co donedávna vypadalo jako mocenské rozštěpení do několika pólů, se zdá stmelovat do dvou jasně rozlišitelných podle šablony „všechny demokracie“ na jedné straně a „všechny diktatury společně“ na druhé.

Přesto, že Rusko, Čína a Írán jsou ideologicky neslučitelné?