Existuje nemalá skupina lidí, která srovnává dnešní život s tím před listopadem 89. Upozorňují na korupci, nemožnost vymoci právo či bezpečnost. Dle sociologů zvláště na lidi nad 50 let dolehla nejistota v zaměstnání především v době ekonomické krize, zadluženost a exekuce, nízké mzdy, či výdaje spojené s výchovou dětí. Čím to je, že mnozí lidé zvláště mimo Prahu nepovažují tento režim za svůj? Idealizují si režim minulý? Je povědomí o době před listopadem 89 dostatečné?
Že si lidé minulost lakují na růžovo, je jev psychologům známý. Až do roku 1989 bylo v českých zemích zvykem neměnit pokud možno zaměstnání často, považovalo se to za znak sociálního ukotvení. Že se dnes před každým otevírá pravděpodobnost častých změn pracovních míst či dokonce profese, je okolnost, na kterou si obyvatelstvo Česka dosud nezvyklo, zejména mu v tom brání zažitá neochota se stěhovat za prací, která se stala v poválečných letech v západní Evropě běžnou věcí.
Kdybyste byli Němci, kdo by dostal váš volební hlas?Anketa
Korupce, nevymahatelnost práva, snížení bezpečnosti obyvatel – první spočívá v české mentalitě, druhé v neschopnosti Čechů si vládnout, třetí má na svědomí přechod z policejního státu ke státu svobodnějšímu. Příčiny zadluženosti obyvatel nutno hledat ve finanční negramotnosti českých obyvatel, v 90. letech se nikdo nestaral o to, aby se alespoň orientovali v pojmech jako je míra umořování a úrok, dodnes banky zcela nesmyslně půjčují na koupi bytu 100 procent jeho ceny.
Vzdělávat obyvatelstvo v takových obecných věcech jako jsou základy finančnictví, politické vzdělávání a podobně, je v západních zemích úkolem různých politických nadací nebo přímo ústavů politického vzdělávání, které v ČR nejsou. Přebujelost exekucí je dokladem naprostého selhání právního systému českého státu. Nízké mzdy jsou především dány menší produktivitou práce, tedy menším množstvím umu vloženým do produktu než na Západě, takže se prodá za nižší cenu. Z bývalých komunistických zemí mají vyšší produktivitu práce než ČR Slovinsko a Slovensko. Vychovávat děti není levné nikde, protože vede ke snížení životní úrovně výpadkem nebo snížením příjmu jednoho z rodičů.
Že venkovské a mimopražské obyvatelstvo má k panujícímu režimu méně vřelý vztah než Pražané, je dáno menšími zkušenostmi, nižším vzděláním, nižším všeobecným rozhledem. Povědomí ve společnosti o komunistické éře je nedostatečné, neproběhl národní diskurs o ní, navíc lidé zapomínají, novým generacím není dostatečně připomínána a hlavně: nikdo za ni formálně nenese odpovědnost, jen soudruzi z SSSR, neboť na prstech jedné ruky lze spočítat odsuzující rozsudky nad českými komunisty a jejich pochopy. Stačilo, aby u soudů dostali jen mírné tresty, protože zlo a provinění by bylo tak pojmenováno. To se nestalo.
Novinářka Saša Uhlová pracovala několik měsíců manuálně na pozicích, kde jsou mzdy blížící se minimální mzdě. Napsala o mizerných platových podmínkách zaměstnanců například v potravinářských závodech či v supermarketech. Upozornila i na nevyhovující pracovní podmínky. Lidé si dle jejích zkušeností někdy nemohli ani dojít na toaletu. Popsala nejchudší české zaměstnance jako ubité a vyčerpané. Nemají podle ní ani čas na sledování zpráv či na nějaké své koníčky, těžko platí svým dětem školní potřeby. Je to přehnané líčení? Skutečně žije podstatná část českých lidí takto bídně?
Přede mnou leží leták Kauflandu, který hledá skladníky za nástupní plat 25.500 korun, nedávno byly prodejny Lidlu polepeny plakáty, že hledají prodavače za nástupní plat jen nevýznamně nižší. Jsou to první vlaštovky signalizující, že se začínají zvedat platy. Pro skladníka se nepožaduje mít vzdělání, takže co brání komukoli vzít toto místo? Že bude muset dojíždět do práce? To na Západě dělá naprostá většina lidí a nikdo se nad tím nepozastavuje.
Objevily se názory, že takovéto novinářské počiny burcují mládež proti kapitalismu, podkopávají naše demokratické zřízení a vyvolávají nostalgii po minulém režimu. Jak vyřešit konflikt mezi tím, že mnozí lidé jsou na tom v Česku opravdu bídně, a postoji typu „Takové články nahrávají komunistům“ či „Člověk má studovat a zlepšovat se, aby takto nedopadl“...
Zajisté že to nahrává radikálnímu socialismu, zejména opatří-li redakce takové články bulvárními titulky. Články málokdo čte celé, takže vhodným umístěním tvrzení A na začátek a konec článku jsem s to zapůsobit na čtenáře navzdory tomu, že ve středu článku budu tvrdit B zcela negující A. Tedy titulkem článku, jeho začátkem a koncem vyvolám příklon čtenářů ke komunismu, byť v textu ve středu článku budu tvrdit pravý opak. Mnoho lidí v ČR se má bídně, protože vlivem přebujelého úřednictva a složitých předpisů poskytování sociální pomoci je jakákoli pomoc potřebným ze strany státu, ve srovnání se zeměmi západní Evropy, velmi obtížná. Vzdělanost není zárukou příklonu ke komunismu.
Psali jsme:
Některých články reagující na zmiňované texty Saši Uhlové však naznačovaly, že takto mizerně placení lidé si za své životy častokrát mohou sami. Dá se říci, že současný systém není pro méně inteligentní, méně bystré, méně aktivní a méně snaživé? Platí, že kapitalismus každému spravedlivě dává, co si zaslouží?
Nikoliv. Inteligence a vzdělání s tím mají jen velmi málo společného. Základem je být v pravý čas na pravém místě a nebýt tak hloupý, abych si svou další kariéru vlastní hloupostí pokazil. To platí i na Západě, všude. Kromě toho je vždy ve hře, jak říkají Němci – „vitamin B“ (B od slova Beziehungen = vztahy). V jakémkoli systému tedy nepanuje v tomto spravedlnost, stejné výchozí podmínky, jen prostě musí mít člověk štěstí. Jiná věc je, když se dotyčnému nechce stěhovat za prací. Pak je sám svého štěstí strůjcem, protože výhodná situace se nemusí opakovat.
České mzdy jsou oproti těm německým velmi nízké. Odbory a levice přišly teď s kampaní „konec levné práce“ a chtějí tlačit na podnikatele, aby mzdy zvýšili. Co tedy dělat, aby lidé v Česku nepracovali za almužnu?
Proč platy a mzdy nejsou vyšší, jsem již zodpověděl v odpovědi na první otázku. Dalším faktorem, ne už tak silným jako produktivita práce, jsou slabé odbory. Vezměme oborové odbory nezachvácené extrémní levicí, například v Německu. Ty jednou za dva roky až pět let vybojují zaměstnancům v celém odvětví významné, ne pouze kosmetické zvýšení platů a mezd. V ČR nic takového není. Není pravda, že české mzdy jsou proti německým velmi nízké. Musí se vzít v úvahu velmi odlišná distribuce výdajů rodiny v ČR a v BRD – v Německu jsou nesrovnatelně dražší bytové nájmy, služby a pojistky, takže po jejich odečtení k vyskakování příliš prostředků nezbývá.
Lidé vzpomínající na minulý režim si často stěžují na nedostatek národní suverenity. ,,Nikdy jsme neměli tolik míry svobody, suverenity, vlastního rozhodování jako nyní, když jsme členy Evropské unie,“ oponuje jim bývalý místopředseda Evropského parlamentu Libor Rouček. Proč někdo vůbec srovnává dobu, kdy jsme byli prakticky jen satelitem SSSR, s dneškem? A pokud jde o tvrzení, že jsme kolonií Západu, protože nám nepatří ani český průmysl, ani banky... Můžeme si za to sami? Kde se stala po revoluci chyba?
Všechny postkomunistické země tendují k nacionalismu. Proč se tak děje, se sociologové dosud dohadují. Pan Libor Rouček říká naprostou pravdu, byť se to mnohým Čechům líbit nebude. Srovnávání tehdejších a dnešních poměrů plyne z faktu, že se dotyční dosud dostatečně nepřizpůsobili, nenaučili se novým pravidlům a necítí se v dnešním systému dobře. Že ČR je kolonií Západu je lživá moskevská propaganda usilující o zničení nebo alespoň oslabení EU.
Tvrzení, že „nám nepatří český průmysl ani banky“ lze celkem lehce vyvrátit, protože podniky a banky byly sice založeny kapitálem ze zahraničí, ale nikoliv jako pobočky mateřských zahraničních firem v ČR, nýbrž jako české podniky. Otázka, nakolik si za to můžeme sami, je zajímavější. Nikdo přece Čechům nebránil začít podnikat počínajíc rokem 1990 v západní Evropě i v ČR, budovat velké podniky a konkurovat západním firmám. Kolika Čechům se tak zdařilo?
Zřejmě se opakuje problém s českou mentalitou působící dnes možná i přes podvědomí, která byla vyvolána obrozenci za národního obrození v 19. století – „všichni Češi pocházejí z chudičkých poměrů, z malých chaloupek, takže velkopodnikání je něco nečeského a nepřístojného“ – a způsobila, že v roce 1918 bylo v německých rukách 75–80 procent veškerého průmyslu českých zemí! Což je nepřímo doloženo i tím, že na vyšehradském Slavíně leží pouze jeden průmyslník: František Křižík.
Ke konkrétním chybám po roce 1989 – ekonomické změny předcházely změnám v právním systému, a nebylo vráceno, co bylo ukradeno, počínajíc tzv. arizací.
Psali jsme:
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
