Před několika lety Českem otřásala kauza Barnevernet, kdy norský úřad odebral děti z péče paní Michalákové. V případu jste se angažovala vy a třeba také europoslanec Tomáš Zdechovský. Jaký je dnes, v roce 2019, výsledek?

Výsledek zatím žádný není, ta kauza stále běží a bohužel ještě asi dlouho neskončí. Z pohledu Evy Michalákové je výsledek zatím smutný, protože se svými dětmi nemůže být, nic o nich stále neví a českou vládu a premiéra marně burcuje k nějaké výraznější akci vůči Norsku. Formálně její případ v tuto chvíli leží u Evropského soudu pro lidská práva.

Z pohledu obecné obrany proti nehorázným praktikám organizace Barnevernet se ale podařilo dosáhnout obrovského pokroku. Rodina Evy byla jedna z prvních, která našla odvahu jít se svým příběhem na veřejnost, a také na to doplatila – její spor před štrasburským soudem není jen o právu na rodinný život, ale také o svobodě projevu, o svobodě bránit se zvůli úředníků veřejně a nebýt za to trestán. Dnes už se postižené rodiny kontaktují napříč zeměmi, své kauzy zveřejňují a přibývají žaloby ve Štrasburku, který se bude muset k norským praktikám nějakým zásadním způsobem postavit, buď je schválit, nebo odsoudit. Barnevernet je dnes předmětem nebývalé pozornosti mezinárodních médií a kritika na jeho hlavu se snáší i z řady mezinárodních institucí, např. z Rady Evropy. Norská vláda zatím stále strká hlavu do písku, zametá vše pod koberec a doufá, že se bouře přežene, zapomene se a vše půjde dál jako dosud. Dlouhodobě je ale pro Norsko tento stav neudržitelný. Pokud vím, zrovna tento týden se bude protestovat například ve Vídni.

Chci také poznamenat, že právo na rodinný život patří mezi základní lidská práva a je takto také zakotveno v Evropské úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.

Mohli pro věc paní Michalákové udělat víc vrcholní čeští představitelé?

Rozhodně ano. Veškeré kroky minulé i současné vlády se omezily na čistě formální postupy, nevidím za nimi ale jakoukoliv snahu věc skutečně zvrátit a rodině pomoci. Vláda přitom nekomunikuje s nějakou problémovou zemí třetího světa, ale s evropským spřáteleným státem, se kterým dokonce spolupracuje. Jenže to se paradoxně ukázalo jako nevýhoda. Jsem přesvědčena, že mnoha úředníkům a politikům jsou bližší peníze z norských fondů než snaha dostat dvě české děti z norské pěstounské péče. Aktuálně jsem zvědavá, jak naloží premiér Andrej Babiš se svým příslibem iniciovat v této věci společný postup s dalšími zeměmi Visegrádu a zda se alespoň trochu odliší od svého předchůdce v premiérské pozici. Nabízí se především spolupráce s Polskem, které má ve věci odebraných dětí s Norskem vážnou diplomatickou roztržku. Stále jsou zde nástroje dané mezinárodním právem.

Fotogalerie: - Obrázky v pařížských ulicích

Změnila kauza váš pohled na Norsko? A jak je vůbec něco takového v Evropě 21. století možné?

Jsem přesvědčena, že během svých debat se zástupci Norska jsem se vždy chovala korektně a slušně. Což je podle mne v ostrém rozporu například s přístupem bývalé norské velvyslankyně v České republice Siri Ellen Sletner, která se po ukončení své práce v Praze vyjadřuje o mně a obecně o Češích urážlivým způsobem. Systém tzv. ochrany dětí, který Norsko vybudovalo, původně skutečně asi v dobré víře, že tím pomůže týraným dětem, je ale ve svém výsledku zrůdný, nelidský a ničí životy nevinným lidem a dětem. Nikdo nezpochybňuje, že v případě ohrožení dítěte je třeba zasáhnout. Ale pokud se podezření neprokázala, tak je třeba děti rodičům vrátit! Což ovšem norská legislativa komplikuje natolik, že je to prakticky nemožné. Otázku, jak je to v Evropě 21. století možné, si kladu také. Možná proto, že ekonomické a politické zájmy ustupují ochotě bránit základní hodnoty a lidská práva, a tak v případě Norska politici raději hledí stranou. Chápání lidských práv se navíc stále více ohýbá, nejen v Norsku, ale obecně, a jejich dodržování je vyžadováno jen od některých a jen někde, mění se jejich výklad tak, aby „odpovídal moderní době“ – to je v ostrém protikladu k jejich deklarované neměnnosti a nadčasovosti. Mimochodem, z „lidskoprávních“ nevládních organizací v České republice nás nepodpořila skoro žádná. Seznam příjemců z norských fondů za léta 2009–2014 je veřejně přístupný například i na mých webových stránkách.

Český řidič kamionu Jiří Sagan byl ve Francii odsouzen ke dvěma letům vězení za údajné pašování uprchlíků, kteří se mu vloupali do nákladního prostoru. On o nich ovšem nejspíše vůbec nevěděl. Doma na něj čeká manželka, která je kvůli boji s rakovinou zcela závislá na manželově příjmu. Nemělo by se za českého občana, obzvláště v tak těžké situaci, silněji postavit ministerstvo zahraničí?

Pokud mohu soudit z médií, větší aktivitu začalo Ministerstvo zahraničních věcí vyvíjet opět až po veřejném tlaku. Po vlastních zkušenostech v Norsku vždy bedlivě poslouchám samotné aktéry případů, protože dobře vím, že úřady někdy raději mlží, dokonce ubližují, jen aby se alibisticky vyvlékly ze své odpovědnosti pomáhat českým občanům v nouzi. Velmi si proto v tomto nešťastném případu vážím aktivity poslance Evropského parlamentu Tomáše Zdechovského. Zajistil sbírku na pomoc panu Saganovi a já zde ráda uvedu číslo transparentního účtu: č. ú. 3205968123/0800 vedeného u České spořitelny, uživatelské jméno Jiří Sagan.

Podle ministra Tomáše Petříčka jsou manévrovací možnosti ministerstva omezené…

Tak to je obvyklá fráze, kterou jsme v případě Evy Michalákové poslouchali celé uplynulé roky. Pokud ale stát umí pomoci občanům ze zajetí islámskými radikály, měl by si umět poradit v civilizovaných evropských zemích, nadto v zemích, se kterými chce právě ČSSD posilovat vzájemnou integraci. Mimochodem, Ministerstvo zahraničních věcí vyvinulo v minulém volebním období velký tlak na prosazení zákona o zahraniční službě – ten upravuje právní postavení diplomatů, jejich platy, požitky a postup – ale odmítlo můj pozměňovací návrh, aby v tomto zákoně byla zakotvena povinnost pomáhat českým občanům, kteří se v zahraničí ocitli v nouzi. Pokud by ministr Petříček projevil vůli toto právní vakuum vyplnit a prosadit funkční zákon o pomoci českým občanům v zahraničí, ráda mu jako senátorka budu nápomocna.

Vysílají tyto dva případy nějaký signál Čechům ohledně toho, jakou pomoc mohou v případě problémů očekávat od vlastní země?

Jednoznačně ano. Vybízejí k větší vlastní odpovědnosti a opatrnosti při cestách a pobytu v zahraničí. Protože na stát se spoléhat nelze. Nechci tím ale hanět naše diplomaty, protože mnoho z nich odvádí skvělou práci, jsou aktivní a mají snahu pomáhat. Bez politického zázemí a podpory to lze ale dělat jen těžko.

Loni jste úspěšně kandidovala do Senátu na Prostějovsku. Původně se spekulovalo o podpoře TOP 09, ovšem tamní liberální křídlo proti tomu ostře vystoupilo. Platí stále vaše loňské tvrzení, že TOP 09 opustila své ideály a vysmívá se jim? Vidíte dnes v české politice stranu, která brání konzervativní hodnoty?

Situace v TOP 09 je pro mne uzavřená kapitola, kterou již nemám v plánu komentovat. Jen bych si dovolila v obecné rovině upozornit, jak moc se v poslední době posunulo vnímání slova „liberální“. V současnosti se jím totiž stále častěji označuje agenda, která má spíše podobu levicového progresivismu.

Když se ptáte na situaci v politických stranách, na politickém kolbišti funguje Konzervativní strana, se kterou spolupracuji. V ostatních stranách ráda spolupracuji s jednotlivci, kteří jsou ochotni hájit principy, o kterých jsem přesvědčena, že jsou správné. Nejde jen o mé přesvědčení, to je samozřejmě jen drobnost, ale vztah právě k hodnotám, které nelze podle libosti měnit. A už vůbec ne hlasováním. Mám obavu, že ve snaze o tzv. modernost se v různých politických stranách formují tzv. liberální křídla.

Což ovšem strany rozkolísá, protože mají názorový rozptyl natolik široký, že názory, které hlásají, jsou protichůdné a pro strany sebezničující. Snad se podaří jasně vyprofilovanou stranu, která se nebojí jít do střetu, vybudovat. Úspěšná ve volbách ovšem bude, pokud si ji občané budou žádat a volit. Moje volební kampaň do Senátu na Prostějovsku byla kontaktní, denně jsem se s občany setkávala a myslím, že poptávka po konzervativní politice tu je, a nejen na Prostějovsku.

Co byste si představovala jako dobrý výsledek v nadcházejících volbách do Evropského parlamentu? Posílení euroskeptiků? Nebo spíše mandát pro silnější integraci EU?

Především bych si přála, aby zvítězil zdravý rozum. Je absurdní, že vizi posílené integrace EU prezentuje francouzský prezident Macron, který řeší především svoje vlastní problémy ve vlastní zemi. Jakkoliv jsou požadavky tzv. žlutých vest různorodé, nelze nevidět známky odtržení elit od občanů. A to bohužel postihlo i Evropskou unii.

Fotogalerie: - Macron u Zemana

Je pro nás dnes členství v EU výhodné? A měli bychom se přiklánět k silnější integraci s jádrem Unie, nebo máme naopak chtít dvourychlostní Evropu?

Jednotlivé státy Evropy si zřídily Evropskou unii k tomu, aby jim toto uspořádání fungovalo a dobře sloužilo. Čeští politici se ovšem stále zodpovídají vlastním občanům, a pokud je něco v rozporu s jejich zájmy, není důvod, proč přejímat cizí recepty a pod tlakem se podřizovat. Státy Evropy by měly spolupracovat a stavět na všem, co se podařilo vybudovat po II. světové válce. Vždy mne ale udiví, když Evropský parlament přijímá usnesení v agendách, které jsou v pravomocích jednotlivých členských států. Rovněž tak agenda nastolovaná Evropskou komisí. Pak dochází k pnutí například v otázce bezbřehé migrace nebo omezování práva na držení zbraní. Jsem ráda, že se mi v minulosti podařilo k migraci prosadit v Poslanecké sněmovně Parlamentu Usnesení č. 888 (2015), kde je jasně napsáno, že problematika migrace souvisí s bezpečností země  a jako taková je plně v kompetenci jednotlivých států. Vláda České republiky se tímto usnesením řídí dodnes.

Podporuji spolupráci států Visegrádské skupiny (V4) – České republiky, Polska, Maďarska a Slovenska. Máme podobné zkušenosti z období totality před rokem 1989 a na vnímání ohrožení máme evidentně vybudované instinkty, dané zkušeností. V tomto ohledu bychom mohli být třeba i rádcem těm státům, které tuto zkušenost nemají zakódovanou. Pokud o naše rady budou stát…

Oslabí vyjednávací pozici České republiky odchod Velké Británie z EU? Britové byli během mnoha hlasování na stejné straně spolu s námi…

Samozřejmě, že oslabí, a nejen tu naši, ale i dalších novějších členských zemí. Odchází výrazný oponent Německa a Francie, které budou mít hlavní slovo. Odchod Velké Británie mě proto velice mrzí. Zatím nevíme, jakou konkrétní podobu a v jakém čase Brexit bude mít. Je otázkou, jak se zachovají velké bankovní domy se sídlem v Londýně.

„Evropská unie je možná ve velkých problémech. Ale je to naše rodina. Je to stejné, jako když se pohádáte v rodině, a stejně nemůžete od sebe, protože k sobě patříte,“ míní hudebník Michael Kocáb. Souhlasíte, že k EU patříme? A jde v případě EU jen o jakousi krátkodobou krizi, či hádku?

Prosím o prominutí, ale názor pana Kocába si dovolím nekomentovat. Jak jsem již napsala, Evropskou unii si jednotlivé státy zřídily, aby jim sloužila a byla ku prospěchu, ne naopak. Je dobré mít obchodní prostor bez bariér. Ale není možné rezignovat na bezpečnost občanů. Neměli bychom zapomínat, že podle  principu subsidiarity máme jasné pořadí: občan, rodina, obec a stát. Pokud jsou práva a svobody (s nimi nepochybně i povinnosti) narušovány z vyšších pozic, nic dobrého očekávat nemůžeme.  A na závěr si dovolím malý historický exkurs. V roce 2004 nesměl být na nátlak evropské levice zvolen členem Evropské komise Ital Rocco Butiglione. Odstoupil, aby byl klid. Opravdu je klid?

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.