Nedávno vzbudil rozruch v určité části české veřejné scény čtyřdílný pořad Svět podle Putina známého režiséra Olivera Stonea. Překvapila vás ta míra nevraživosti, která po jeho odvysílání od některých zazněla? A jak si ji vysvětlujete?
„Televize Prima pořadem Svět podle Putina dokázala, že žijeme ve svobodné společnosti a nejsme zatím ovládnuti cenzurou, i když jsem slyšel mnoho hlasů proti vysílání tohoto pořadu…“ – cituji z obsáhlého článku Vlastimila Podrackého na serveru Neviditelný pes. Je to dlouhý fundovaný článek a vyjadřuje do značné míry i můj názor. 1. díl na TV ZOOM prý sledovalo více než 170 tisíc diváků. Kolik diváků pak ještě sérii zhlédlo na internetu, nevím. Kdo má zdravý rozum, přebere si sám názory prezidenta Putina, stejně jako názory kancléřky Merkelové, či minulého i současného amerického prezidenta. Propagandu a nepravdy najdeme u jedněch i druhých, to patří k práci politiků.
Ti, kdo kritizovali uvedení série, si patrně přejí zavedení cenzury, která společnost ovládala do roku 1989. Ukázalo se, že v zásadě bez efektu. Víra v to, že myšlenky jsou lidu nebezpečné a nějací chytráci musí říct, co lidé mohou a co nesmí vědět, se vine celými dějinami našeho světa. Když tato víra získá podobu moci, končí někteří na hranici kacířů, jiní v lágrech a na popravištích. Dlouhá léta jsme měli doma z „piety“ na kolečku ladění stanic na rozhlasovém přijímači v češtině i němčině vyvedené protektorátní varování: „Poslouchání cizího rozhlasu může být trestáno vězením i smrtí.“ Za minulého režimu měly obdobnou úlohu „rušičky“ vysílání Svobodné Evropy. Vrátit se do těch i oněch časů většina z nás asi nechce. Svobodné přijímání a šíření informací je deklarováno v naší Ústavě (v Listině práv) a kdo koná proti smyslu tohoto dokumentu nejvyšší právní autority, měl by být veden k odpovědnosti.
Překvapil vás osobně tento projekt v kontextu celé Stoneovy filmařské kariéry? A jak se na ni vůbec díváte?
Nepřekvapil, Stone je politicky angažovaný filmař s vyhraněnými názory a natočil i dokumentární rozhovory s jinými kontroverzními politiky. Série rozhodně není velkým kinematografickým počinem, ale Stone to určitě jako filmařský vrchol své dráhy nemyslel.
Takto se na rozhovory dívá samotný Oliver Stone:
V oblasti hraného filmu je jedním z nejlepších umělců druhé poloviny 20. století. To je koneckonců vyjádřeno i dlouhým soupisem jeho ocenění:
Nejlepší adaptovaný scénář – Oscar 1979, Oscar pro nejlepšího režiséra 1987 (Četa), 1980 (Narozen 4. července), Zlatý globus pro nejlepšího režiséra (1987, 1990, 1992), Zlatý globus za nejlepší scénář (1979, 1990), Cena asociace amerických filmových režisérů (1987, 1990)... atd.
On přitom není salonní intelektuál, má své názory opřené o nepřenosné životní zkušenosti, které se nedají zpochybňovat. O tom svědčí i jiná než filmařská ocenění: Purpurové srdce (nejstarší vojenské vyznamenání amerických ozbrojených sil, udělováno ve jménu prezidenta), nebo Řád čestné legie (nejvyšší francouzské státní vyznamenání, které se uděluje jako uznání za vojenský, kulturní, vědecký nebo společenský přínos Francii). Respektuji ho jako skvělého umělce, ale zároveň i jako člověka s osobitým pohledem na svět...
V USA, ale dnes i v Evropě, je ruský prezident démonizován, jeho osobnost a názory jsou podrobeny jen interpretacím a dezinterpretacím. Stone měl patrně vnitřní potřebu tento stav korigovat. Hrůzy jedné války, které byly pro Spojené státy a celou jednu generaci po desetiletí hlubokým traumatem, zažil velmi zblízka. A démonizace jakékoli země vyvolává nebezpečná iracionální hnutí mysli politiků i vojenských stratégů.
Oliver Stone je jedním z nejvýznamnějších představitelů generace velmi angažovaných filmařů (a umělců vůbec), ovlivněných událostmi šedesátých let. Stone sám má vojenskou zkušenost z vietnamské války. Co podle vás tato generace a její zkušenosti přinesla světové kinematografii?
Skvělé filmy báječných režisérů, kteří zažili nejen válku ve Vietnamu, ale i statisícové protestní mírové shromáždění 15.11.1969, jehož částečnou rekonstrukci vidíme ve Stoneově filmu Narozen 4. července. Více o tomto památném shromáždění ZDE. Žádný ze Stoneových hraných filmů není agitka, jakou s podporou Pentagonu vytvořila Kathryn Bigelow (Smrt čeká všude 2008), nebo její další agitka 30 minut po půlnoci (2012).
A takto na éru Bushových a Obamových válek pohlíží Oliver Stone:
Stoneovy filmy vždy kladly divákovi složité sociální, existenciální a politické otázky. Jejich postavy žijí rozporuplným vnitřním světem, hledají zakotvení v něm, rozlišení dobra a zla. Kathryn Bigelow točí na zakázky Pentagonu a její filmy žádné otázky nepřipouštějí, na rozdíl třeba od filmu Briana de Palmy Zredigováno (2007), který se podařilo vytlačit na samý okraj distribučních okruhů.
Stone ale nebyl zdaleka jediný, kdo natočil úžasné filmy o vietnamské katastrofě. Filmoví fanoušci si jistě připomenou Lovce jelenů od Michaela Cimina (1978), Apokalypsu od Francie Forda Coppoly z roku (1979), Taxikáře Martina Scorsese (1976), Vlasy Miloše Formana (1979), Full Metal Jacket od Stanleye Kubricka (1987), Forrest Gumpa Roberta Zemeckise (1994), ale i Jahodovou proklamaci (The Strawberry Statement, 1970) Stuarta Hagmanna.
V literatuře jistě skvělý Norman Mailer – Armády noci (1968), román o mírovém Pochodu na Pentagon (1967), směšující fikci a dokument do sugestivního hybridního tvaru. Doporučuji.
Byla to generace umělců, kteří vyrůstali z doby velkých nadějí spjatých s relativně mladými politiky – J. F. Kennedym, jeho bratrem Robertem, Martinem Lutherem Kingem atd., kteří nabízeli uskutečnění (možná neuskutečnitelného) snu o vlídnějším světě, v němž by řízení chodu věcí, týkajících se celé společnosti, nebylo systematicky svěřováno do rukou gerontů, jejichž pohled na svět je už ohraničen jen dotykem skličující konečnosti.
Jak se díváte na posedlost hledáním nepřítele v Rusku, jaké jsme svědky v posledních třech letech jak u nás, tak v dalších zemích západní Evropy a USA? Má podle vás nějaké opodstatnění?
To je v současném světě jednoduchých, prvoplánových názorových schémat příliš složitá otázka, na kterou není jednoduchá odpověď. Nejsem rusofil ani rusofob, stejně jako nejsem germanofil ani germanofob.
Snaha o podmanění Ruska ze strany východních i západních sousedů má tisíciletý genetický kód. Expanze mongolského chanátu ve 13. století ovládla ruská knížectví na velmi dlouhou dobu (ruská knížata musel potvrdit v jejich pozici Čingischán) a zanechala v ruské povaze nesmazatelnou stopu. Ze západu se opakovaly nájezdy Řádu německých rytířů. Z jihu chanát krymských Tatarů, kteří o tři století později pod ochranou osmanského sultána dobyli a vypálili Moskvu (jak uvádí Wikipedie: Odhaduje se, že tatarské invazi padlo za oběť 80 000 lidí a 150 000 Rusů bylo odvlečeno do zajetí…). Ze západu později zničující tažení Napoleonových armád a dvojí válečná kataklyzmata vyvolaná Rakouskem-Uherskem a Německem ve 20. století.
Na druhé straně trojí parcelace Polska na sklonku 18. století dohodou Ruska, Pruska a Rakouska. Před vypuknutím 2. světové války parcelace Polska v dohodě s nacistickým Německem. Po válce pak nemilosrdná vláda stalinské (později chruščovovské a brežněvovské) diktatury nad zeměmi východní Evropy. Útočný vojenský vpád SSSR do Československa v roce 1968 zůstává v paměti těch, kdo ho zažili jako bariéra ve vztahu k Rusku. Obdobně jako zábor části území a později násilné podrobení nacistickým Německem vytvářelo bariéru nedůvěry pamětníků ve vztahu k Němcům.
Současná animozita ve vztahu k Rusku má, podle mého názoru, dvojí povahu:
Vláda mongolského chanátu a nájezdy krymských Tatarů pod ochranou osmanské říše formovaly kulturní a povahové rysy ruského národa odlišně od povahy kmenů a národů Západu pod dominancí kříže. Jeden z ruských carů se proslavil výrokem: „Rusko má pouze dva spojence – armádu a válečné loďstvo." Samuel Huntington popisuje spor civilizací, definovaných velkými kulturními skupinami sjednocenými určitým cílem a lišícími se náboženstvím, jazykem, zvyky a institucemi. To je názorně vyjádřitelné zásadním rozdílem mezi chrámem Vasilije Blaženého v Moskvě a gotickou katedrálou v Miláně nebo v Remeši. V architektuře je hluboce zakódována ideová struktura společnosti. Tím je usnadněna animozita vůči jinakosti.
Druhá příčina je poněkud banálnější – George Friedman v knize Příštích sto let napsal, že půda a přírodní bohatství Ruska představuje „neustálé pokušení pro evropské mocnosti, které v něm vidí příležitost rozšířit svou velikost a bohatství“. Americký politolog toto pokušení cudně nevztáhl na Spojené státy, ovládané velkými korporacemi. Rusko má (nespravedlivě?) obrovské zásoby přírodních zdrojů – nerostných surovin, ropy, zemního plynu, dřeva. O ložiska přírodních zdrojů se z nějakých důvodů nechce dělit s globálními hráči, kteří v těchto komoditách podnikají po celém světě.
Bilaterární svět se po pádu sovětského impéria proměnil ve svět unilaterární. Psychologicky je velmi těžké unést roli nejmocnější země světa, která může bez limitů vnutit svou vůli komukoli. Je pak přirozené, že takovou dominanci dává bez skrupulí najevo (Obama a jeho „kroucení rukou“ zemím, které by nebyly ochotny dělat to, co potřebujeme, aby dělaly…). National Defence Industry Association, zabývající se lobbováním vojenského průmyslu, vyzvala americký Kongres, aby usnadnil prodej zbraní spojencům v reakci na „hrozby ze strany Ruska“. USA vynaloží na obranu 609 miliard dolarů, zatímco Rusko utratí méně než 85 milionů. V Evropě je největším vývozcem zbraní a zbraňových systémů Německo.
U nás je „posedlost hledáním nepřítele v Rusku“, jak píšete v otázce, indukovaná a částečně vnímaná jako povinnost vůči aliancím, k nimž příslušíme.
A skončeme znovu s filmem. Doporučil byste čtenářům z nedávné minulosti nějaký snímek, který vás zaujal tím, jak reflektuje naší současnou dobu?
Na festivalu v Karlových Varech jich bylo možné vidět několik – francouzský film Korporace; rumunský Breaking News; nebo kanadský Kdo dělá revoluci polovičatě, ten si jen kope hrob. Snad se tyto filmy dostanou i do distribuce, třeba alespoň v artových kinech.
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jakub Vosáhlo
