Věříte novému ministru Blatnému víc než Prymulovi?Anketa
„Mluvit o umírání na covid-19 a obhajovat tím nekriticky všechno, co tato vláda dělá, nedává smysl, nevidíme-li celý kontext,“ napsal jste před pár dny na svůj blog. Nechci se ptát na celou šíři onoho kontextu, ale na co se podle vás zapomíná nejvíce?
Zdá se mi, že lidé si neuvědomují, že všechno má svoje náklady. Jestliže se dneska snažíme bojovat s epidemií, něco to bude stát. Zaškrcení naší ekonomiky bude mít svoje nevyhnutelné následky v dalších letech. Zchudlý stát nepůjde donekonečna sanovat pomocí státního dluhu, zvláště když ti, kdo vytvářejí hodnoty, budou následky vládních opatření naprosto zbídačení.
Růst nezaměstnanosti, pokles ekonomické výkonnosti, narušení normálního vývoje dětí kvůli omezování výuky, a k tomu všemu rozvrat veřejných financí, to všechno se v součtu podepíše na zdraví lidí. A to nejen fyzického, ale i duševního. Je například dokázán vztah mezi růstem nezaměstnanosti a pravděpodobností, že spácháte v daném roce sebevraždu.
Chudý stát a zdraví občané, to prostě jde proti sobě. A na to se právě zapomíná. Je například dokázáno, vypočítali to odborníci z Královské univerzity v Londýně, že v důsledku poklesu ekonomiky kolem roku 2008 zemřelo jen v Evropské unii na rakovinu o 160 tisíc lidí více, než kolik by to bylo za normálních okolností. Kdo si ty životy vezme na svědomí?
Prezident Václav Klaus k výročí 28. října řekl, že dnes „čelíme vážným hrozbám, určitě ne jen zdravotního typu“. Co jsou tedy podle vás ty největší hrozby, kterým čelíme?
Prezident Klaus je v těchto postojích naštěstí dlouhodobě konzistentní, varuje před ohrožením svobody, a současná koronavirová hysterie je jen další epizodou. Stát si pod rouškou boje proti epidemii přivlastňuje další díl moci na úkor naší svobody, a můžeme si být jisti, že se této moci nebude chtít jen tak vzdát. Je to ten známý efekt západky. Jakmile dojde k nějakému okleštění svobody, musí se stát skoro zázrak, aby se poměry vrátily alespoň o krůček zpět.
Tento trend, umocněný epidemií, nemůžeme svádět jenom na Babiše a jeho vládu, ale je patrný v celé Evropě, ať už vládne takzvaná pravice nebo levice. Z toho se dá usuzovat, že ať by v této zemi vládl kdokoliv, bude omezovat svobodu, jenom třeba trochu jiným způsobem.
V Británii vládnou konzervativci, tedy chtěli bychom říct pravičáci, ale přesto tam například chtějí kontrolovat, aby si lidé v době nouzového stavu kupovali jen nezbytně nutné zboží a být spolu přes noc smějí jen osoby, které jsou sezdané. V každé zemi se nesvoboda projevuje trochu jiným způsobem. A nakonec každý mocichtivý politik může ukázat na sousední zemi a svoje navrhovaná opatřetí obhájit slovy, podívejte se, v okolních zemích to zavedli také.
Vnímáte nějaké konkrétní náznaky, že by opatření proti pandemii mohla přejít v dlouhodobé omezení lidských svobod?
Strach o zdraví podle mého názoru posunul jak sílu státu prosazovat omezování svobody, tak vůli občanů taková omezování mlčky odsouhlasit. V tom vidím zásadní nebezpečí. Protože pokud má stát právo omezovat naši svobodu kvůli epidemii, jejíž nebezpečnost se navíc ukazuje jako dost diskutabilní, potom v zájmu ochrany zdraví může prosadit skoro cokoliv. Zákaz kouření, zákaz tučných nebo sladkých potravin, zákaz alkoholu, a tak dále. A že je zákaz příliš silná káva?
Tak prozatím jen radikální omezení nebo zdanění. Jde přece o naše zdraví, no ne? A pokud jsme my, občané, mlčeli v době epidemie, jakou myšlenkovou bázi máme pro to, abychom se ozvali, až epidemie koronaviru pomine? Slovo epidemie je přece tak silné a lákavé! Mluví se o epidemii obezity. Tak to musíme řešit! I kdyby to zachránilo třeba jen jeden lidský život, tak se to vyplatí. Na tuhle mantru už začínám být alergický.
Svobodní se dlouhodobě hlásí k zásadě minimálního státu. Současná pandemie a potřeba mobilizace a koordinace tisíců lidí je pro mnohé argumentem proti této zásadě. Jak by tedy měl postupovat stát řízený podle představ Svobodných při pandemii?
Myslím, že je důležité si uvědomit, jaká je vlastně úloha státu. Má bránit životy občanů, ale k tomu patří bránit jejich svobodu. Jsou to dvě spojené věci. Aby člověk mohl žít jako lidská bytost, musí mít svobodu a potřebuje k tomu majetek. Lidský život nelze omezit pouze na biologickou podstatu. Z toho tedy plyne, že v době epidemie se má stát postarat o to, aby se minimalizovalo nebezpečí, někdo, kdo je nakažen, bude nákazu šířit dále. Stát může a má nakázat přísnou karanténu u těch, kdo jsou nositelé nákazy, případně se postarat o ochranu těch, kteří mohou být nákazou nejvíce ohroženi.
Jestliže však stát sáhne k plošným zákazům, uvalí karanténu na ty, u nichž není vůbec jisté, že nákazu přenášejí, nebo uvalí restrikce na celé oblasti podnikání, pak překračuje svoje pravomoce. Sice tvrdí, že chrání naše zdraví, ale zároveň jedná v rozporu s našimi zájmy, protože zájmem racionální lidské bytosti musí být zachování vlastní svobody.
Myslím, že Švédsko v této věci dává příklad, jak se má stát v době epidemie chovat. Což je s podivem, protože Švédsko podle mě rozhodně není zemí, která by měla sloužit za etalon svobody. Nicméně jejich přístup nejen že je v souladu s principy svobody jednotlivce, ale ono se zároveň ukazuje, že funguje. Náš stát se tedy měl zaměřit především na efektivní způsob trasování a testování tam, kde to má smysl. Zvláště když pominula první vlna epidemie, stát neměl usnout na vavřínech, a naopak využít víceméně volného času, a systém trasování a testování řádně dopracovat.
To se nestalo a druhá vlna Babišovu vládu zastihla naprosto nepřipravenou. Sice tady máme systém nazvaný Chytrá karanténa, ale co je na něm vlastně chytrého? Z toho pak pramení celý ten chaotický přístup, nová opatření každé dva tři dny, naprosto náhodně volené, bez jakékoliv známky nějakého analytického přístupu. Zákaz vycházení po deváté hodině večer je něco zcela absurdního. Stejně tak zavírání škol. A já bych skoro řekl, že právě naprostá absence nějakého racionálního či analytického přístupu k druhé vlně epidemie by měla vést k zamyšlení.
Nejde o to, zda je stát minimální nebo ne. Minimální stát potřebujeme z důvodu jiných principů. Aby fungoval v normálních dobách. Jak má stát vypadat, je nutné odvozovat z běžného lidského života. Převážnou část našich životů netvoří války, epidemie, živelné katastrofy nebo jiné pohromy. Život je o produkci hodnot. A stát, správný stát, má takový život umožňovat. Proto má být minimální a nezasahovat lidem do životů. A chaotický přístup naší vlády, a vlastně nejen té naší, ukazuje, že velký, pečovatelský stát s obrovskou mašinérií úředníků není ani receptem na krizové situace.
Všiml jsem si, že pandemie a téma ochrany před infekcí dost překreslilo názorovou mapu a rozdělilo i doposud souhlasící lidi. Ve vašem případě jsem zaznamenal třeba dost ostrou polemiku s Petrem Hamplem. Změní podle vás pandemie českou politickou krajinu a veřejnou debatu v tom smyslu, že nakreslí nové dělící linie?
Těžko říct. Pokud vykrystalizoval nějaký spor mezi mnou a Petrem Hamplem, je to něco tak okrajového, že to českou politickou krajinu nemá možnost jakkoliv ovlivnit. Nebo jakýkoliv spor někoho, kdo politiku komentuje z pozice libertarána s někým, kdo se sice hlásil k myšlenkám svobody, ale kvůli epidemii svoje postoje změnil. Je to tak daleko od hlavního proudu, že se o to zajímá jen velmi nepatrná názorová bublina. Mimochodem, Petr Hampl se ve svých názorech posunul z pozice „pravicového sociologa“, jak byl občany nazýván, k regulérnímu zastánci socialismu, a není to důsledek koronavirové epidemie. V politice hlavního proudu se k žádným změnám neschyluje.
Ať už vládní nebo opoziční strany zastávají stejné pozice, obhajují silný stát a státní zásahy. Opozice, ať už ODS nebo třeba Topka, se vůbec nevyjadřují k principiálním otázkám, k tomu, do jaké míry smí stát v době epidemie zasahovat a jaká je jeho primární funkce. Omezují se jen na soustavnou kritiku Andreje Babiše nikoliv pro to, co dělá, ale protože je to Andrej Babiš. Nakonec vidíme, jak ochotně opoziční strany, pouze s čestnou výjimkou SPD a Trikolory, odsouhlasily Babišovi prodloužení nouzového stavu. Je to podle mého názoru neodpustitelné pokrytectví.
Pokud je Babišova vláda tak strašná, potom je zločinem nechat jí v rukách tak silný nástroj, jako je nouzový stav. Je tedy vidět, že na úrovni vysoké politiky se žádné nové dělící linie nemají šanci vykreslit. Na to chybí opozici to zásadní, myšlenky.
Nemáte obavy, že pandemie, stejně jako následné hospodářské potíže, odvrátí další lidi od myšlenky svobody k podpoře pečovatelského státu?
Ty obavy mám neustále, a epidemie s tím nemá mnoho co společného. Navíc většina lidí žádné myšlenky svobody ani neprojevuje, o svobodě nepřemýšlí, a tedy se ani nemají od čeho odvrátit. Podpora pečovatelského státu je silná. Obávám se ale, že teď může narazit. Následnou ekonomickou katastrofu totiž nepůjde svést na zlé kapitalisty, na nespoutaný trh a tak podobně, jak to tak obyčejně při krizích bývá. Bude evidentní, že ekonomiku rozvrátili ti samí lidé, kteří lidem nabízejí státní péči.
To může řadu lidí donutit přemýšlet. Budou se ptát na příčiny krize, ne jen na to, zda za to může Babiš nebo Prymula nebo někdo úplně jiný, ale na podstatu věci. Například v Americe během poslední ekonomické krize nebývale vzrostl zájem o myšlenky Ayn Randové. Mnoho lidí prostřednictvím její filozofie dostalo ty správné odpovědi, a změnilo jim to život. To samé může nastat i v letech po koronaviru, a může to nastat i zde v České republice. A pak jde jen o jedno. Aby zde působili lidé, kteří nabídnou ty správné odpovědi. Takže i když je na jedné straně důvod k obavám, vždycky jsou i pádné důvody k lehkému, opatrnému optimismu.
Pojďme se zaměřit na nabídku na pravé straně politického spektra. ODS v minulých dnech podepsala dohodu o společné kandidatuře s lidovci a TOP 09, která se sice prezentuje jako „pravice“, ale vzhledem ke svému pražskému elektorátu akcentuje spíše liberálně levicová témata. Co to znamená pro Svobodné?
My samozřejmě operujeme s několika možnostmi, jak příští rok pojmout naše zapojení do volebního boje. Jak bychom měli číst spojení ODS, Topky a lidovců ještě není zcela jasné. Zatím je tam ještě příliš mnoho neznámých. Účast lidovců, kteří ještě před pár lety s Babišem v klidu seděli ve vládě, důvěryhodnost takového slepence trochu shazuje. Neumím si představit, jak by se pravověrní členové ODS dokázali smířit například s tím, že by pražskou kandidátku tohoto slepence vedla předsedkyně Topky Pekarová. Nedokážu si představit, jak se společně shodnou na tématu našeho postoje vůči Evropské unii. ODS šikovně lavíruje, ale minimálně v otázce přijetí eura se zatím zdála být celkem čitelnou.
Topka je naproti tomu stranou probruselských vazalů, kteří by euro přijali hned. Jediné, co je spojuje, je neschopnost samostatně čelit moci Andreje Babiše, a to je hrozně málo. Být proti nějakému zlu je sice správný postoj, ale vždy je důležitější, co ve skutečnosti zastáváme. A co zastává ODS? Co zastává Topka nebo lidovci? A mají vůbec nějaké myšlenky? A pokud někdo nemá žádné principiální postoje, dá se mu vůbec věřit? Pro Svobodné to znamená jediné: Mediální prostor se příští rok omezí jen na boj Babiš versus antiBabiš.
Žádná zásadnější témata nedostanou v médiích dostatečnou možnost se projevit. Bude to osobní boj Babiše proti všem ostatním. Znamená to, že zásadní témata Svobodných, jako je ekonomická svoboda nebo revize našeho členství v Evropské unii, budou na okraji zájmu. To je asi to základní hledisko, se kterým musíme počítat a musí s ním počítat jakákoliv malá strana, tedy konkrétně myslím Trikoloru.
Můj kolega při sledování toho, co předvádí současná vláda, poznamenal, že „moc v této zemi leží na ulici“, protože důvěra v premiéra Babiše a vládu se zcela zhroutila. Myslíte si to také?
Ať je to pravda nebo není, je to jedno, protože na naší politické scéně nevidíme nikoho, kdo by byl schopný tu moc sebrat. Na jednu stranu můžeme být rádi, protože chaotické vedení na straně Andreje Babiše a zároveň totální impotence takzvané parlamentní opozice by za určitých okolností mohlo být dobrá příležitost pro nějakého šikovného populistu, který by nabídl skutečnou autoritu. Věřím, že valná část občanů by po takové nabídce s radostí sáhla. Nikdo takový tady naštěstí není, takovým šikovným populistou není ani Okamura, ten už podle mě svoji příležitost promarnil. Na druhou stranu tady však není ani nikdo, kdo by se pokusil získat moc na myšlenkách svobody. Svobodní jsou na to příliš slabí, tedy alespoň zatím.
Sice se nám podařilo stranu konsolidovat, po tragickém vedení minulého pana předsedy, ale znamená to, že jsme opět na začátku. Navíc si nejsem zcela jistý, jestli se důvěra v Babiše a jeho vládu skutečně zhroutila. Pokles preferencí ještě nic neznamená. Zhroucení si představuji jinak. Příští rok Babiš nepochybně volby ještě vyhraje, otázka jen je, s kým bude sestavovat vládu. Jinak řečeno, koho si koupí. Abych řekl pravdu, vůbec nevěřím tomu, že strany, které se dnes holedbají tím, že tvoří protibabišovskou opozici, budou tak názorově a morálně pevné, aby na jeho nabídku nekývly.
Preference ale překvapivě nerostou pravicovým stranám, ale Pirátům. Jak si vysvětlujete jejich úspěch? A co nás podle vás čeká, pokud bychom se po příštích volbách dočkali „premiéra s dredy“ v podobě Ivana Bartoše?
Jak se stávají pomalu stále méně atraktivní tradiční levicové strany, tedy ČSSD a komunisti, musí se zájem levicových voličů zákonitě přelévat někam jinam. Piráti tuto poptávku jednoznačně naplňují a navíc jsou atraktivní pro mladé lidi, zejména pro ty, pro které není „cool“ připustit si, že jsou levičáci. Věřím ale, že jakmile Piráti ztratí punc alternativy, jejich atraktivita pomine. Neumím si představit, že by si například v příštích komunálkách pražští voliči opět zvolili Piráty, po tom, co měli možnost naplno okusit vládu primátora Hřiba. A to je asi i odpověď na otázku, co nás čeká s premiérem Ivanem Bartošem. Hřibova politika aplikovaná na celou Českou republiku.
Vraťme se ještě k současné situaci. Na začátku září jste napsal na svůj blog text „Roušky jako symbol nesvobody“. S vědomím toho, co se odehrálo v následujících dvou měsících – změnil byste na tom textu dnes něco?
Dnes bych takový článek asi vůbec nenapsal. Měl svůj důvod na začátku druhé vlny utahování šroubů. V tu chvíli byly roušky symbolem toho, co nás čeká. A mělo nás to varovat. Rouška jako symbol je dnes už něčím obnošeným, podobně obnošeným, jako jsou roušky mnoha lidí, které potkáváme na ulici nebo v tramvaji. Nesvoboda, v níž jsme nuceni žít dnes, po dvou měsících, už žádné symboly nepotřebuje. Je to každodenní realita.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jakub Vosáhlo
