V jaké atmosféře a v jakém stavu naše země dospěla k letošnímu 28. říjnu? Dějí se v poslední době věci, které ji mohou ohrozit, nebo které naopak slibují posun směrem k lepšímu? V jakém stavu naše politika spěje do roku nejdůležitějších voleb?
Takto rozdělenou společnost jsem snad nezažil. Je to horší, než v průběhu druhého kola první prezidentské volby 2013. Lidé by měli vzít rozum do hrsti a uvědomit si, v čím zájmu je společnost takto polarizována. A nezůstat jen při přikyvování názorům Dr. Hnízdila, Dr. Bárty a Dr. Cílka v obecné rovině (kteří mají samozřejmě pravdu), ale přiznat si, že ten současný marasmus má také nějakou konkrétní podobu, že mocní používají skutečně nevybíravé prostředky, viz známé Orwellovo: „Válka je nástroj boje elit proti vlastním lidem s cílem udržet si moc.“
Spějeme rychlými kroky k určitému bodu, kdy v důsledku vesměs protiobčanské a protinárodní politiky stávajícího establishmentu, na pozadí analogických globálních procesů, projdeme zásadní proměnou. Jaká bude, záleží na tom, jaké procento lidí „uvidí“ skutečnost správně alespoň v základních konturách. A jak na to zareagují. Osvobodit nás může jen pravda.
Někdy běh událostí určuje sled zdánlivých drobností. Jak vnímáte spor o ocenění pro Jiřího Bradyho, kdy jeho synovec, ministr kultury Daniel Herman, tvrdí, že Řád TGM strýc neobdrží kvůli ministrovu postoji k dalajlámovi, přičemž prezident Zeman to odmítá? Jak jste ostatně vnímal návštěvu dalajlámy, která vzbudila vášně? Co říci ke sporu o to, zda se raději setkávat s dalajlámou, nebo raději dát přednost ekonomickým vztahům s Čínou?
V celé kauze je k dispozici málo faktů, lítá zde spousta emocí, nařčení a nedoložených tvrzení. Jednou z mála skutečností je, že Kanada má jasná pravidla pro udělování vyznamenání cizích států svým občanům, jejíž podstatou je, že chce-li cizí stát udělit ocenění, dekorovat či udělit medaili občanu Kanady, musí nejprve získat souhlas kanadské vlády. Jinak řečeno, pokud by Hrad chtěl pana Bradyho vyznamenat, musel by kanadskou vládu požádat o souhlas a to v dostatečném předstihu (srpen, první půlka září maximálně). Zásadní je, že kanadská ambasáda žádnou takovou žádost neobdržela.
Celá kauza byla odstartována 8. 10. v Bratislavě, a buď to proběhlo tak, jak to popisuje ministr Herman, anebo si to celé vymyslel. Klíčové je, že vzhledem k výše uvedenému na této schůzce v Bratislavě prezident věděl, že pan Brady vyznamenání nedostane.
Představme si tu situaci. U stolu sedí další tři lidé a prezident se snaží přimět Hermana k nesetkání se s dalajlámou výhrůžkou, že jinak mu neudělí vyznamenání. Bylo by to čisté Zemanovo blafování.
První otázka je, proč by pro nátlak nevyužil premiéra nebo předsedu lidovců, tedy přímé „nadřízené“. Pročínská politika je politikou vládní a „dopis čtyř“ byl trapným, jistě nechtěným, završením kauzy směrem k Číně. Řekněme, že to z nějakého důvodu nešlo, nebo tento pokus selhal.
Pak druhá kardinální otázka je, proč by to prezident dělal před svědky. Pokud bych byl na jeho místě, snažil bych se „nezávislé“ svědky vyloučit. Pokud by totiž Herman podlehl nátlaku a pak strýc vyznamenání nedostal (což byl v daném okamžiku fakt), bylo by to pro usvědčeného prezidenta „smrtící“. Můžu si o prezidentovi myslet cokoliv, ale těžko ho podceňovat ze schopnosti umět uřídit takovéto situace. Vznášet takové požadavky v této situaci by byl prezidentův totální lapsus.
Pokud to měl naopak Herman celé připravené, je to v opačném gardu: potřeboval „nezávislé“ svědky a rozhovor se Zemanem mohl k tématu Brady přivést. A počítat s tím, že přísedící to zaregistrují s tím, že Zemanova reakce bude co nejblíže k té, kterou si Herman přál.
Pokud by platila tato verze, je zásadní otázkou motivace pana ministra. Lámal jsem si hlavu s tím, jestli to mohlo být něco jiného než útok na pana prezidenta, ale na nic jsem nepřišel.
V takovém případě je logické, že to byla dobře zorchestrovaná akce minimálně skupiny osob, kterým vadí prezident. O jakou skupinu se v takovém případě jedná, je na fantazii čtenáře. Jedním sem si nicméně jist. Toto není samostatná akce tzv. pražské kavárny, oni jsou jen kompars jiných šíbrů v pozadí. Možná vodítka k přemýšlení: nadstandardní vztahy Hermana s landsmanchaftem, Forejt do Vatikánu, Vlk versus Duka, Schapiro a místní agenti CIA – stopa červených karet…
Mohlo to proběhnout jen jedním z těchto způsobů. První varianta pro občany znamená, že politické strany včetně prezidenta jsou „akciové společnosti“, které se nestydí prodávat svou zemi komukoliv.
Druhá varianta znamená, že Zeman jako prezident tolik vadí mocným v pozadí (z tzv. Západu), že se rozhodli provést zde nějakou verzi barevné revoluce. Osobně jsem na základě dostupných informací došel k závěru, že je tato verze vysoce pravděpodobná.
Psali jsme:
Schvalujete krok například Mariana Jurečky, Petra Gazdíka a dalších, kteří odmítli přijít na státní oslavu 28. října a místo toho uspořádali vlastní akci na Staroměstském náměstí? Chápete to jako vyjádření jejich názoru, nebo to spěje k nebezpečnému rozdělení jednotlivých skupin společnosti? Když už ani slavit neumíme spolu, chceme si spolu vůbec ještě povídat?
Ve světle výše uvedených skutečností NE. Z mého pohledu již neochota komunikovat je aktem agrese. Nejzajímavější otázka je, kdo ví, co činí a kdo neví, co činí. Ti, kdo vědí, jsou za výše uvedených předpokladů možná stíhatelní za vlastizradu.
Fotogalerie: - Tisíce lidí proti Zemanovi
Fotogalerie: - Za Zemana na Václaváku
Debata se často točí kolem prezidenta Miloše Zemana. Toho má část společnosti za hrubiána, burana, ruského a čínského kolaboranta a podněcovatele nenávisti. Jiná část ho zase bere za lidového a přímého muže, svého advokáta proti elitám a za někoho, kdo otevřenou politikou vůči všem velmocím koná pro naši zemi dobro… a kdo ji také chrání před islámem. Do které skupiny na základě posledních Zemanových kroků řadíte sebe?
Prezident Zeman je muž mnoha tváří. Hodnotím jeho slova a činy, nikoliv celého člověka. V některých případech pozitivně, v některých negativně. Je potřeba si ale uvědomit, co je nejzásadnější. Mne si „koupil“ především výrokem, že naše země je naše. Ani v nejhorším snu jsem nečekal, kolik pokřiku se strhne kvůli tak zdánlivě banálnímu konstatování. V existenciálních a principiálních věcech s ním souhlasím a mé výhrady se týkají věcí o řád méně významných. Neznamená to ale, že to je pro mne ideální prezident.
Miloš Zeman prohlašuje, že kolem sebe sjednotil většinu české společnosti. Může ale ta koalice ,,prasknout“, kdyby například již nebyl problém s imigranty, který Zemanovi pomohl? Mohou se pod vlivem soustavného mediálního bombardování od Zemana trhnout někteří vzdělanější voliči? Anebo je to tak, že příznivci Zemana prostě ,,svého Miloše“ už neopustí, protože je chrání před těmi ,,zmetky z Prahy“ a před ,,kavárnou“ a ,,Bruselem“?
Jsem přesvědčen, že „zlom“ probíhá jinudy. Jde o to, že většina lidí intuitivně tuší, že systém (západní demokracie), ve kterém žijeme, je neudržitelný, respektive tenduje ke korporátnímu fašismu. A tito lidé vnímají, že i když to neříká naplno, že to „taky vidí“. Problémy v EU, imigrace, riziko války USA–Rusko, Čína, atd., to jsou jen příznaky.
Důchodci, sociálně slabší, lidé na venkově, lidé považující se za vlastence, občané pochybující o Evropské unii, ti patří mezi voliče prezidenta. Co by měl udělat někdo, aby je oslovil a nabídl jim, případně, místo Zemana, Okamury a jiných něco jiného? Může je získat zpět pro myšlenku ,,evropské“ ČSSD Sobotka? Nebo si je získá Andrej Babiš? Nebo na venkově úspějí lidovci a gazdíkovci?
Nabídnout pravdu. Naději. Cestu ven.
Na druhé straně jsou zde lidé mladší, žijící spíše ve městech, vzdělanější, milující Václava Havla, otevření vůči EU i imigrantům. Ti nejenže nemají rádi Zemana, ale ústy některých svých mluvčích mají problém s tou první skupinou. Co dělají špatně, že ,,lid“ není schopen pochopit jejich postoje? Je i na nich jakási vina za rozdělení společnosti? Jak se dívat na mediální vystoupení lidí jako Halík, Horáček, Šiklová, Kroupa či Kocáb?
Mladí lidé, kteří nezažili socialismus a jeho manipulace, ztratili citlivost pro současné vymývání mozků. Také je to v jistém slova smyslu ztracená generace: jejich rodiče často zanedbávali výchovu, honili se za úspěchem a penězi. Mnoho mladých lidí utíká před realitou. Nabídek, jak utéct, má dostatek. Je to určitá forma nihilismu: nevěří nikomu a ničemu, nemají žádné vzory mimo svou generaci. Stačí jím chléb a hry. Ale vevnitř je smutek, bezcílnost a žádné hodnoty. Nechtějí přijímat odpovědnost. Pro ně bude probuzení velmi těžké.
Ti další mají hodně co ztratit. Peníze, prestiž, ztrátu sebehodnoty.
Psali jsme:
Petr Pithart ve svém nedávném projevu zmínil, že se mu nelíbí ,,obracení se k Východu“. Mluvil o příslušnosti k Západu, jakožto o ,,náročném úkolu“, ze kterého se chceme vyvléct tím, že se račím krokem suneme k Východu, v jehož marasmu umíme žít. Je to správný výklad? Co je to dnes ,,Západ“ a co Východ“? Mnozí tvrdí, že EU zaniká pod náporem imigrantů, zadlužení, neomarxismu, ekonomických problémů. Jak to jde dohromady s tím ,,pithartovským“ výkladem? A co my a EU? A ostatně co my a Rusko a Čína?
Myslím si, že pro budoucnost ČR (přesněji V4 s Rakouskem) je lepší politika všech azimutů (bez rektálního alpinismu!), než jakékoli jednostranné vazalství. Ani „dopis čtyř“ Číně na straně jedné, ani podlézání „Schapirovi“ nejsou akty, na které by měl být občan hrdý.
Petr Pithart už bohužel není schopen vidět proměnu Západu a jeho zhroucení do pravého opaku vysněného ideálu. A jak trefně poznamenal v jednom pořadu Hynek Kmoníček: Západ se nám přestěhoval na Střední východ.
Ministr Babiš s radostí hlásí, že hospodářství naší země vzkvétá. Vidíte to ve svém okolí? Mají se lidé lépe? Věří v ,,lepší zítřek“? A myslíte, že tento třeba i statistický růst bude pokračovat, nebo se zase blíží ekonomický průšvih? Jsme závislí na Německu, kde se objevují jisté potíže, a mluví se o tom, že mzdy jsou u nás trvale nízké…
Nevěřím žádné statistice, pokud jsem si ji sám nezfalšoval :-). Žádný růst není, a ani v kvantitativním smyslu v nejbližších dvou letech nebude. Ale proč někdo tvrdí, že je to špatně? Ekonomika by měla být nastavena tak, aby byla nejstabilnější při nulovém růstu.
Co nám z našich nedávných tradic vlastně ještě zůstalo? Václava Havla mnozí nemohou ani cítit. Rok 1968 dle průzkumů většinu národa nezajímá. Část veřejnosti ráda vzpomíná na socialismus. Když pomineme Vánoce, sport, zahrádkaření apod., napadá vás alespoň několik věcí, nad kterými se lidé v naší zemi bez ohledu na politický názor mohou sejít a společně nad nimi cosi prožívat?
Myslím, že se vrátíme dále do historie. K Janu Husovi, ke Komenskému, k pochopení událostí na Bílé Hoře a doby následující. Možná i k Libuši a svatému Václavovi. Odtud budeme čerpat, zde budeme hledat své kořeny, sílu a poslání.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Martin Huml
