Je tomu třicet let, co v Československu skončil komunistický režim. Co pro vás výročí znamená a jak si ho připomenete?
Komunismus nikdy v Československu nebyl, díky bohu. To, co zde bylo, můžeme označit jako jisté formy socialismu. Koncem roku 1989 jsem věřil, že se vracíme k idejím roku 1968, k socialismu s lidskou tváří, že dojde k demokratizaci společnosti, náhradě neschopných byrokratů talentovanými manažery, že vše, co bylo vybudované během minulých čtyřiceti let, bude základem pro další rozvoj státu. Protože náš tehdejší stát byl průmyslovou a exportní mocností, zejména v zemích rozvojového světa. Dnes si 17. listopad 1989 trpce připomenu jako největší dějinný podvod, kterému naletěl celý národ. Jako začátek tragické vlády kamarádů Václava Havla a začátek rozsápání a zadlužení republiky. Jako datum začátku vlivu samozvaných liberálních socialistů z nejrůznějších neziskovek a rozklad konzervativní, ale relativně prosperující společnosti.
Zdůraznil bych, že ten podvod, kromě fake news o Šmídovi na začátku, byl v tom, že Havel a jeho okolí tvrdilo: Nebude nezaměstnanost ani kapitalismus, nebojte se, jenom vás tím komunisté straší, zachováme socialismus. Což byl i většinový konsensus, plus bych připomněl státní nezadluženost, respektive rozpočtový přebytek. Ano, byl to také nástup neziskovkářů v tom smyslu, že Havel je chtěl jako nepřítel politických stran a klasické stranické demokracie nahrazovat ad hoc hnutími a iniciativami aktivistů, psal to nepokrytě už od disentu.
V souvislosti s tím se nabízí otázka, co pro vás znamená svoboda? Jak jsme za posledních třicet let pokročili a v čem jsme naopak udělali chybu?
Nejméně třetina českého národa, která se živí poctivou prací, je ráda, když na konci měsíce poplatí účty a kroužky pro děti. Podle mne tak jenom otročí za byt a stravu. Svoboda nepracovat, svoboda být nezaměstnaný, svoboda být bezdomovcem, svoboda dostat se snadno do soukolí exekucí, to mi jako moc svobodné nepřijde. Svobodou se ohání dnešní mládež, když odjíždí na programy Erasmus, když bydlí ještě ve třiceti letech u rodičů, kteří je živí. Svobodou se ohání různí aktivisté jako obyvatelé Kliniky a další, kteří v životě nic užitečného nevytvořili.
Jenže být vyžírkou neznamená být svobodný. Náš život je od roku 1989 svázán spoustou nových nařízení a zákazů, které za socialismu nebyly. Osobní život obzvláště, do toho se nám komunisté nevměšovali. Za výraz svobody nepovažuji ani to, když Prahou táhnou vozy Prague Pride, na kterých se navzájem bičují dva nazí performeři sadomasochismu. Chybu jsme udělali, že jsme uvěřili právě slovům o svobodě a lidských právech a nepochopili, že se za nimi skrývá frontální útok na státní majetek.
Podmínkou opravdové svobody je garance sociálních práv a jistot, jen tak lze svobodu realizovat ve smyslu politických a občanských práv a svobody názorů. Svoboda od strachu, od tísně, existenční a existenciální, pocit bezpečí, to je základní svoboda, ostatní je druhotné, ostatně vyplývá to i z kvalitní teorie motivace, Maslowovy křivky a tak dále.
Fotogalerie: - Kolaps v Praze
Jednou z věcí, za kterou se v roce 1989 „cinkalo klíčema“, byla právě ona svoboda slova. Jak jsme tedy pokročili? Žijeme ve státě, kde existuje skutečná svoboda slova? Jak na ni nahlížet v době odsuzování opačných názorů?
Svoboda slova? Nějak ji marně hledám. Máme zde předsudečnou nenávist, hate speach, sociální sítě cenzurují vyjádření, zda nejsou takzvaně závadná. Veřejnoprávní média pečlivě vybírají informace, které zveřejní a které nikoliv. My v SPD máme se svobodou slova své zkušenosti, stačí porovnat statistiky vystoupení našich členů v České televizi s ostatními takzvanými demokratickými partajemi. Za minulého režimu nikdo nemluvil a všichni naslouchali. Dnes mluví skoro všichni, ale už skoro nikdo nenaslouchá. Nevím, co je horší. Zda nemluvit, anebo mluvit k hluchým uším.
Svoboda slova je omezena, jak pozitivně, tak negativně, a dokonce sankčně. Soukromým médiím nelze selekci informací a názorů vyčítat, konec konců dělají to za své peníze. Veřejnoprávním ano, jejich povinností, za kterou jsou placena, je – za peníze koncesionářů – poskytnout prostor v adekvátním poměru všem relevantním proudům, neselektovat informace jedním směrem… Jestliže jsou určité názory přímo či nepřímo sankcionovány, na sociálních sítích mazány a blokovány, je tato svoboda limitována, měřítky logiky tedy neexistuje plně. Omezená svoboda není svoboda, anebo viz starý bonmot: Důležité je, zda existuje svoboda i po projevu.
Zdůvodnění a vysvětlení konce komunismu ve východním bloku je mnoho. Václav Klaus nedávno v rozhovoru prohlásil, že se komunistický režim v podstatě zhroutil sám. K čemu se přikláníte vy? Zhroutil se kvůli ekonomice, činnosti disidentů, krokům tehdejšího tajemníka Sovětského svazu, nebo z jiného důvodu? Či vše dohromady, případně jakou měrou? Jak to vidíte vy?
Bezpochyby Gorbačovova naivní důvěra v přátelské úmysly Západu rozvolnila východní blok jako celek. Nesmíme opomenout, že v listopadu 1989 už v okolních zemích probíhaly zásadní společenské změny. U nás se zhroutil díky bezradnosti tehdejší byrokracie, zkostnatělému systému, který nebyl připraven uvolnit režim, umožnit cestovat ani umožnit, byť jen drobné podnikání. Ekonomicky jsme na tom byli výrazně lépe než nyní. Byli jsme bez dluhů, továrny vyráběly a exportní společnosti vyvážely. Politicky ale dogmatické a zkostnatělé vedení KSČ naprosto nepochopilo význam událostí a nebylo schopné přijmout například pluralitu politických názorů. Činnost disidentů či provokace StB v převratu hrály také jistou roli, ale nemám dostatek informací, abych posoudil, jak zásadní a jak propojené obě skupiny byly.
Navzdory tomu, co se nám dnešní mainstream snaží podsouvat, podle mne nešlo o dějinnou nevyhnutelnost. Zásadními faktory změn byla mezinárodní a geopolitická situace, Gorbačovova perestrojka a vůbec Gorbačov v čele SSSR, jeho rezignace na udržení základů charakteru režimu i celého takzvaného OST bloku. Můžeme říct s vysokou pravděpodobností, že s jiným člověkem v čele SSSR by k tak urychlenému rozpadu socialistického bloku tímto způsobem nedošlo.
Nemůžeme pominout další důležitou věc: dominový efekt, v ostatních lido-demo zemích byly změny na pochodu, Polsko už mělo po prvních demokratických volbách nekomunistickou vládu a tak dále. Maďarsko ve věci východoněmecké a německé emigrace upřednostnilo vztahy s NSR před NDR, v té době už i symbolicky padla Berlínská zeď. A navíc – u nás šlo o čas, už probíhala drobná uvolnění i činností samotné KSČ a režimu. Došlo k významnému uvolnění v možnosti cestovat na západ, už rok bylo v omezené míře možné malé podnikání. Na jaro 1990 se chystal mimořádný 18. sjezd KSČ, kde mělo dojít k dalšímu prohloubení těchto změn, to znamená k řízeným reformám, uvolněním, to zřejmě kdosi nemohl potřebovat. Je to popsáno mimo jiné v nesmírně zajímavých pamětech Lubomíra Štrougala.
„Konec konců, nezapomínejme, že i převrat 17. listopadu 1989 byla jedna velká dezinformace ohledně údajné smrti údajného studenta údajného Šmída, ze kterého se vyklubal živý agent StB Zifčák. Ale dezinformace o ubitém studentovi již žila svým vlastním životem a rozběhla koloběh událostí. Všimněte si, jak o tomto zajímavém momentu našich dějin naše veřejnoprávní média usilovně mlčí,“ řekl jste mi v minulém rozhovoru. Dnes už se jedná o potvrzenou informaci, avšak málokdo si toho je vědom. Jak probíhá informovanost o minulém režimu? Nejen generací, které revoluci zažily v aktivním věku a nyní mohou sledovat, jak se jejich tehdejší informace setkávají s objevenými fakty, ale i zpochybňováním, ale také informovanost pro generace mladší? A mělo by být něco jinak?
Pro mne je 17. listopad 1989 oslavou největší fake news v moderní historii. Srovnatelným politickým dopadem podvodu v takovém rozsahu byly s ní snad jenom Protokoly sionských mudrců. Oslava výročí listopadu 1989 je pro mne oslavou vítězství lumpů nad poctivými, oslava vítězství lži nad pravdou. Vzhledem k tomu, kolik nenávisti jsem viděl u nejrůznějších aktivistů, například u vyhazovačů podle nich nevhodných věnců, a nenávistných vyjádření na sociálních sítích, myslím, že láska a pravda nezvítězily a ani se o to podle mne nepokusily. Výročí 17. listopadu 1989 můžeme tedy plnohodnotně označit jako výročí vítězství lži a nenávisti.
Vidíme to i na přístupu mladé generace – od ročníku 1979, ze které se rekrutují největší komunistobijci a největší odpůrci například prezidenta Zemana či premiéra Babiše. Je tedy dalším paradoxem, že nejradikálnější jsou ti, kteří nemají přímé osobní vzpomínky na dobu před rokem 89, zatímco ti, kteří tu dobu zažili v dospělém věku, jsou mnohem rezervovanější v odsuzování tehdejšího režimu, a především života v té době.
O minulém režimu se informuje především s poukazem na události začátku padesátých let, politické procesy a invazi Varšavské smlouvy – kromě Rumunska do Československé republiky v roce 1968. Neinformuje se o kvalitě tehdejšího školství, potravin, o bezplatném zdravotnictví, o sociálních jistotách, podpoře mladých rodin, péči o děti a staré lidi. Také se nemluví o tom, že republika byla bez dluhů, naopak měla řadu pohledávek v zahraničí.
Psali jsme:
Sám Ludvík Zifčák, krycím jménem Milan Růžička, řekl, jak mu připadá ironické, že je asi jediným žijícím člověkem na světě, který má památník, k němuž každý listopad přicházejí davy lidí vzpomínat na jeho smrt. Mělo by se s tím podle vás něco dělat?
Jsem rozhodně pro, aby bylo široce a detailně zveřejněno a zahrnuto do školních osnov, jak to bylo doopravdy v roce 1989, kde končily intriky zahraničních kruhů a kde podvratná akce StB, které byl Zifčák součástí.
Proč se domníváte, že tato událost není podle vás dost medializována ve veřejnoprávních médiích? Našla jsem jen rychlou namátkou z České televize a Českého rozhlasu různé odkazy k tomuto tématu.
Domnívám se, že se jedná o historický fakt, který se nehodí do mainstreamové verze o 17. listopadu 1989, a proto je tato informace upozaděná. Nevím například, jak o této události mluví školní osnovy a zejména různí učitelé dějepisu. Neumím si jinak vysvětlit, že by ty desetitisíce lidí chodily slavit výročí podvratné akce StB, úspěšnou infiltraci svého agenta mezi studenty a snad největší lež v našich dějinách o mrtvém studentu Šmídovi.
Ve své uvedené poznámce jsem měl na mysli nedostatečnost informování ve smyslu hlubší analýzy a kontextu tohoto jevu. Povrchně nebo zkratkovitě tato událost zmiňována je, ale je vykládána jako drobná nepodstatná epizoda (Česká televize natočila o případu celý dokument s názvem Student, který se nikdy nenarodil. Dokument se věcí detailně zaobírá včetně rozhovorů s hlavními aktéry, pozn. red.), což neodpovídá skutečnosti. Faktem naopak je, že takto masivní demonstrace spojené s požadavkem de facto pádu režimu by nenastaly, jestliže by do veřejnosti nebyla inkorporována lež o mrtvém studentovi: Vraždí už i vaše děti.
Fotogalerie: - Dezinformace a mediální manipulace
Toto bylo základním důvodem, že takříkajíc povstala rozhodující část veřejnosti a zaplnila Václavské náměstí. Pokud by tato fake news nebyla šířena, vývoj by byl podobný jako u předešlých nepovolených protirežimních demonstrací – v srpnu a říjnu 1988 a 1989 – anebo v takzvaně Palachově týdnu v lednu 1989, kdy demonstrace trvaly asi pět dní, ale díky malé početnosti jejich účastníků vyzněly do ztracena. A doplňme, že 17. listopad byl pátek, v sobotu ani v neděli žádné velké demonstrace neprobíhaly, až v pondělí 20. listopadu se Václavské náměstí pořádně zaplnilo, především díky o víkendu šířené zifčákovské dezinformaci.
Tím neříkám, že by ke změně režimu v ČSSR nikdy nedošlo, ale rozhodně ne tehdy, takto a s takovými následky a dopady. V boji o pravdu je zajímavé a typické i to, jak dnes různí elfové – například Evropské hodnoty a Česká televize – vždy vystartují, když se někde objeví nějaká částečně nepravdivá, a zároveň naprosto nedůležitá informace, aby ji unisono odsoudily a zatratily. Naproti tomu, cíleně rozšířená lež o mrtvém Šmídovi, která zavádějícím způsobem mystifikovala veřejnost a mohla vyvolat i krveprolití, nevadí. Možná i proto, že ji šířil prominentní chartista Uhl, pozdější ředitel ČTK, který měl pro veřejnoprávní práci s věrohodnými informacemi právě po listopadu 1989 tu nejlepší kvalifikaci. Účel světí prostředky…
U proměny ekonomiky v České republice byl Václav Klaus, který byl nyní vyznamenán prezidentem Miloše Zemanem. Strhla se kritika s tím, že právě v té doby byly důležité věci rozprodány do zahraničí, privatizace byla plná chyb a podobně. Vytýkána je mu i amnestie na konci jeho prezidentského období. Bývalý prezident tvrdí, že zákony o privatizaci vznikaly jako společné dílo. Zaslouží si vyznamenání? A proč?
Vyznamenávat prezidenty je běžné, ten metál jde spíše úřadu než člověku, který jej dočasně zastává. Na činnost bývalého prezidenta Václava Klause mám dost vyhraněný názor. Do jeho éry začátků ODS spadají podivné finanční toky, mrtvý Maďar Bács, Madagaskarčan, nebo odkud byl, Sinh, rozkvět kmotrovských čachrů, „neznám špinavé peníze“, Koženého Harwardské fondy, Helbigové, a tak bych mohl popsat ještě pár stránek.
Čím to je, že asi polovina Čechů vidí v premiérovi Andreji Babišovi toho, kdo změní předešlé chyby? Nezajímá už Čechy, kdo páchal za vlády KSČ zločiny, kdo byl členem StB, kdo v KSČ?
Myslím, že si lidi všímají, že Babiš neprivatizuje, nerozprodává státní majetek, nebankrotuje banky, prostě vede stát tak, aby po něm zůstalo něco jiného než spálená, vydrancovaná zem. Je to úplně jiný styl práce než destruktivní působení glorifikovaných takzvaných pravicových ekonomů za prezidentování Havla a Klause. Ono totiž postavit českou ekonomiku na nohy z toho a s tím, co tady zbylo, navíc pod nátlakem Evropské unie, a také aby se zde dalo žít i chudým, není vůbec jednoduché. Andrej Babiš je přece jenom jakási brzda před pádem do propasti šílené nekompetentní byrokracie Evropské unie a područí nadnárodních koncernů.
Je špatně, když politici nadávají novinářům ČT, např. z pořadu 168 hodin?Anketa
Myslím, že většinu Čechů oprávněně více zajímá, kdo umožnil a toleroval rozkradení a likvidaci československého průmyslu po roce 1989. Odplata komunistům za padesátá léta? Toto už se stalo jediným do nekonečna omílaným programem skomírajících bývalých, takzvaných tradičních partají, jejichž program už dávno vyčichl a v příšeří minulých dvaceti let v parlamentním bufetu již nejsou schopny dát dohromady kloudnou vizi, kterou by chtěly prosadit, ani kdyby to uměly a měly dost hlasů.
Je komunismus u nás takzvaně mrtvý, když současná vláda je podporována KSČM? V tomto případě jsou dva názorové tábory – jeden tvrdí, že KSČM není a nemůže být to, co komunisté bývali před třiceti lety. Druhý zase, že tento postoj je přežitý a obava je opodstatněná. Co vy na to?
Komunismus u nás historicky nikdy nebyl, jen různé formy socialismu. Minulé vlády od roku 1989 udělaly vše možné pro to, aby občané začali vzpomínat na dobu socialismu s nostalgií. Ono těch třicet let prázdné propagandy, nenaplňovaných slibů, tolerovaných zlodějin, stagnace životní úrovně pracující populace a narůstající buzerace drobných podnikatelů také udělala své. Po minulých třiceti letech už řadě občanů dochází, že v roce 1989 naletěli. Je paradoxem dnešní doby, že v současném politickém spektru stojí některé takzvané pravicové strany více nalevo od KSČM. Obava některých politiků z návratu komunismu v tom smyslu, jak zde byl před rokem 1989, je vskutku neopodstatněná. Osobně se spíše obávám liberálního eurosocialismu, který představuje nejspíš nejbyrokratičtější formu socialismu okořeněného liberálními idejemi ultralevicových hippies, ruských anarchistů z roku 1905, táborů Pol Pota a rudých knížek Mao Ce-tunga.
Co tedy vlastně chceme oslavovat 17. listopadu? Snad, že by třicet let zakrývání lumpáren sametem? No, přiznejme si, moc toho opravdu není. Havlova všeobecná amnestie, která vyhnala z vězení tisíce recidivistů, což mělo za následek prudký nárůst zločinnosti v Československé republice. Zrušení zbrojní výroby na Slovensku, kuponová privatizace, která umožnila koncentraci majetku do fondů bez vlastní kapitálové síly a umožnila první velké zašantročení státního majetku.
Vznik politických stran a jejich podivné financování z provizí za ještě podivnější privatizace, mrtvý Maďar Bács, Maurician Sinh a podobně, ze zahraničí. Osvobození pokladníka ODS Libora Nováka, který spáchal daňový podvod v přiznání ODS, což dokonale otřáslo důvěrou lidí v právní systém České republiky. Rozpad republiky a měnová odluka České a Slovenské republiky se všemi podvody, které se s tím děly. Bankovní tunely jako Moravia banka a podobně, v uvozovkách privatizace velkých podniků, mimo jiné Plzeňská Škoda – Soudek, Poldovka – Stehlík, Liberta, ČKD, OKD, Severočeské doly, Geoindustria a další geologické podniky.
Podvod s drahými kameny v Komerční bance, orlické vraždy, vstup zahraničních takzvaných strategických partnerů do českých podniků, ponejvíce za účelem odsátí zakázek a obchodních kontaktů, jejich následného bankrotu, rozprodání technologií a zbavení se tak konkurence. Postupný rozklad českého textilního průmyslu a těžkého strojírenství. Krach struktury českého exportu, PZO, Skloexport, Centrotex, Technoexport a tak dále. Zrušení sítě obchodních oddělení při českých ambasádách, odříznutí českých firem od informací z teritorií, rozpad RVHP, rozpad Varšavské smlouvy.
Vstup do Severoatlantické aliance, převod armády ze vševojskové na kapesní expediční sbor posluhující Spojeným státům při jejich dobrodružstvích po světě. Podivné akvizice pro armádu – casy, pandury, grippeny. Vstup do Evropské unie, následné předání pravomocí do Bruselu Lisabonskou smlouvou, která kompletně změnila organizaci, do které jsme vstupovali na systém ne nepodobný Sovětskému svazu. Rozpad českého zemědělství, přechod na dotační systém, cílené snižování výroby vlastních potravin v České republice a zvyšování dovozů nekvalitních potravin z Evropské unie.
Zadlužení České republiky až na 35 procent HDP. Nárůst vlivu samozvaných aktivistů, politických neziskovek, Sorosových fondů a podobně. Nárůst počtu chudých lidí až na třetinu obyvatelstva, vznik bezdomovectví, kauza Chemopetrol a PK Orlen. Přesun notářství a exekutorství do sféry soukromého podnikání. Podvodné insolvence, soudce Berka. Vzniky a zániky politických stran – US, ODA … Některé jednoúčelové, k privatizaci. Církevní restituce, předražené, schválené za pomoci trestně stíhaného poslance ODS Pekárka a překotně zakontrahované, aby je nebylo možné zrušit po prohře ODS. Solární tunel s dotacemi na fotovoltaiku. Migrační invaze a obrovské prostředky promrhané na migrační a integrační neziskovky. A tak dále, a tak dále, a tak dále.
Nemohu se vyhnout srovnání s komunistickými oslavami Vítězného února1948. Těch společných znaků je zde příliš. Téměř povinnost slavit. Naprostá militantnost a nesmiřitelnost organizátorů a proponentů oslav, často osob, které si 17. listopad naprosto neoprávněně přivlastnily, ačkoli nejsou mnohdy jeho účastníky ani pamětníky. Nechutné kádrování, kdo slavit smí a kdo ne, hledání nepřítele všude kolem, velmi osobně a neurvale laděné. Připouštění pouze jediné, vlastní, pravdy, jediného výkladu událostí, všudypřítomná podezíravost, hledání a odhalování cizích agentů a nepřátel režimu, opakované rituální odsuzování minulosti.
Vyvolávání a šíření strachu a nenávisti, i s mezinárodní dimenzí, kdy každý, kdo nejde s námi, je nepřítel a exponent nebezpečného Východu a Ruska, kterému mimochodem v rámci tehdejšího SSSR vděčí i majitelé odkazu listopadu 1989 za to, že přechod režimů v roce 1989 proběhl v klidu, respektive že vůbec proběhl…
Nejsem komunistický nostalgik, rozhodně nevolám po návratu autoritativního režimu. Sám jsem byl v osmdesátých letech aktivní příznivec demokratizace a modernizace systému. Ale nelze mlčet ke lžím a manipulacím, nelze přecházet ohromná negativa režimu současného a bagatelizovat všechno zlé, co – nevratně – způsobil. A proti tomu musíme demokratickými politickými nástroji opět bojovat.
Já se půjdu z výše uvedených důvodů 17. listopadu v úctě a pokoře poklonit památce povražděných československých vlastenců z roku 1939. Ti si totiž naši úctu opravdu zaslouží svou vlastní nevinnou krví. Nepůjdu se klanět památce lži a demagogie roku 1989.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Zuzana Koulová
