Letos si máme připomínat 30. výročí sametové revoluce, ale zatím tento rok příliš slavnostně nevypadá. Od dubna tato země čelí vlně demonstrací a vládní nestability. Co jsme se v kontrastu k tomuto výročí tento rok zatím dozvěděli o naší společnosti? Co nám schází, co nás trápí?

Nevidím na demonstracích nic špatného, naopak je dobré vidět, že lidem není stav společnosti a věcí veřejných lhostejný a stojí jim za to jít do ulic a říct svůj názor. Je ale samozřejmě nepříjemné a mrzí mě, že se demonstruje proti premiérovi a předsedovi strany, které jsem členkou a zvolenou poslankyní. I přes tyto kolikrát až žabomyší války ušla od roku 1989 Česká republika a česká společnost velký kus cesty. Máme se objektivně mnohem lépe, byť to tak některým nemusí vždy připadat, což bych ale přičítala idealizaci doby minulé.

Lidé zkrátka vytěsní to špatné a vzpomínají jen na to dobré, na doby, kdy byli ještě mladí a plní sil. Buďme hrdí na to, kam jsme se dostali a jak jsme se dokázali s minulostí vypořádat. Stále to není ideální a nikdy ani nebude, přesto si myslím, že v porovnání s jinými zeměmi Východního bloku jsme to zvládli velmi dobře.

Politická krize začala jmenováním ministryně spravedlnosti Benešové do funkce. Ale ministryni málokdy vidíme v médiích a požadavky demonstrujících se rozrůstají. Když se na to podíváme s odstupem: Co se to vlastně v rámci Milionu chvilek vyvalilo?