Profesor Budil: USA skončily jako jediná velmoc. Nesmíme dopadnout jako západní Evropa, už žádný obdiv k ní. Budujme si novou, Pátou republiku

26.03.2018 14:02

ROZHOVOR Současná roztržka s Ruskem a jeho odcizení je hrubou geopolitickou chybou, která se Západu vymstí. Starému kontinentu, zmítajícímu se hlubokou krizí zdá se nepomohou snahy některých vlád o „dovoz čerstvé krve“ z naprosto odlišných oblastí. Evropa a EU také nemá světového státníka, výraznou osobnost, a utápí se ve svých vlastních problémech, obviňujíc kohokoliv jiného než sebe. Světově uznávaný profesor Ivo Budil komentuje pro ParlamentníListy.cz také situaci kolem zpochybňování výsledků voleb a nemístné přirovnávání situace k únoru 1948.

Profesor Budil: USA skončily jako jediná velmoc. Nesmíme dopadnout jako západní Evropa, už žádný obdiv k ní. Budujme si novou, Pátou republiku
Foto: Wikipedie
Popisek: Prof. RNDr. Ivo T. Budil, Ph.D., DSc.

Vladimír Putin jednoznačně vyhrál prezidentské volby, což nebylo překvapivé. Nebude demokracie v Rusku ohrožena v případě budoucího vítězství méně silného kandidáta nebo někoho z vojenských jestřábů, či dokonce takového typu Žirinovského? Máme se pokoušet implementovat demokracii tam, kde nemá odezvu či o ni není zájem?

Anketa

Myslíte, že se Babiš nakonec dohodne na vládě s ČSSD s podporou KSČM?

68%
32%
hlasovalo: 4127 lidí

Především je třeba říci, že demokracie nebyla do Ruska implementována zvenčí – na rozdíl například od Japonska či Německa po druhé světové válce – ale ruská populace se sama dobrovolně po roce 1991 rozhodla pro vybudování demokratických institucí podle západního vzoru. V krátkém období mezi březnovou abdikací cara Mikuláše II. a listopadovým bolševickým převratem roku 1917 bylo Rusko z hlediska rozsahu politických práv zřejmě nejsvobodnější zemí světa. Neexistuje žádný moderní národ, který by prošel průmyslovou revolucí a modernizací a jenž by principiálně odmítal demokracii. Do jaké míry uspěje, je samozřejmě jiná otázka. Do Ruska byla naopak v kritickém roce 1917 dovezena západní marxistická revoluční doktrína, která v průběhu sedmdesáti let nesmírně zdevastovala ruské tvůrčí, přírodní, lidské a hospodářské zdroje. Jestliže by v Rusku nezvítězil komunismus a země by se rozvíjela se stejnou dynamikou jako během tří desetiletí před vypuknutím první světové války, náležela by dnes pravděpodobně k nejbohatším a nejlidnatějším státům světa. Podívejme se na trajektorii Finska, které mělo na konci první světové války shodné výchozí podmínky. Ruská síla a strategická poloha v severní Eurasii by zabránila tomu, aby Západ dnes čelil tak mohutné asijské asertivitě, a výrazně by omezovala i ambice islámu. Nezapomeňme rovněž na to, jakou cenu muselo zaplatit Rusko za to, že západní státníci a diplomaté nebyli schopni svojí nekompetentností a nesprávným vyhodnocením situace v samotném zárodku zastavit vzestup nacismu. Roztržka a odcizení vůči Rusku, s nímž má Západ mnohé společné politické a ekonomické zájmy, vydávání této země za hlavní bezpečnostní hrozbu a paranoidní hysterie z „ruského vlivu“ je hrubou geopolitickou chybou, která se dříve či později obrátí proti samotnému Západu. Rusko se za vlády současného prezidenta vzepřelo nadnárodnímu mocenskému a hospodářskému řádu, který je hodlal v rámci své hierarchie odsunout na nesvéprávnou periferii. Vysloužilo si za to v západním tisku propagandistický lynč, démonizaci a stigmatizaci. V zájmu budoucnosti Ruska, rozlehlé, řídce osídlené a surovinově bohaté země, není územní expanze, ale pragmatická spolupráce s technologicky vyspělým partnerem, která by napomohla jeho modernizaci. Jak napsal například Markku Kangaspuro, odborník na Rusko z Helsinské univerzity, do jisté míry na tomto principu probíhá koexistence mezi Ruskem a Finskem, jehož představitelé se necítí být Ruskem pohlcováni či ohrožováni.            

S tím souvisí nynější angažmá Donalda Trumpa, který se soustřeďuje na indo-pacifickou oblast a Evropu nechává poněkud stranou. Končí Evropa jako silný aktér dnešního světa? Ať již z důvodů nízké natality či přesunu ekonomických center do jihovýchodní Asie?

Donald Trump zřejmě postrádá dlouhodobější strategickou vizi a reaguje tak pouze na fait accompli, kterým je zrod multipolárního světového řádu. Tragické selhání americké politiky na Blízkém východě definitivně zbavilo Spojené státy americké postavení jediné globální mocnosti. Byla to symbolická analogie suezské krize, která v roce 1956 obdobně vyřadila z nejvyšší politické hry Velkou Británii a Francii. Státy jako Brazílie, Indie, Jižní Afrika nebo Turecko se v důležitých mezinárodních otázkách často staví na stranu Číny, která se již z hlediska hrubého domácího produktu přepočteného na paritu kupní síly stala největší ekonomikou světa. Nastal zvláštní paradox, že Čína, v níž nadále alespoň formálně vládne komunistická strana, je schopna v mezinárodním prostoru jednat často pragmatičtěji a realističtěji než Spojené státy americké a Evropská unie, jejichž agenda je prostupována duchem politické korektnosti, genderismu, neomarxismu a levicově liberální ideologie. To pochopitelně zvyšuje atraktivitu Číny jako zahraničněpolitického a ekonomického partnera. 

Mocenské těžiště globální civilizace se dnes nachází v indo-pacifickém regionu, ke kterému se Severní Amerika a Rusko snaží geopoliticky přimknout, zatímco Evropa se ocitá na okraji klíčových planetárních rozhodování. Evropa, která definitivně rezignovala na postavení univerzálního morálního a civilizačního vzoru, tak jako dominantní aktér dnešního světa skončila.

Po obdivuhodné ekonomické, sociální, kulturní a morální obnově, kterou západní Evropa prodělala v desetiletích po skončení druhé světové války, trpí dnes tento kontinent hlubokou personální krizí. Evropa ztratila schopnost formovat elity, které by dokázaly sloučit určitou míru asertivity, fyzické a mentální odolnosti a egocentrismu s flexibilitou, pragmatismem, inteligencí a všeobecným vzděláním. Tato osobností konfigurace, kterou soudobý západní vzdělávací systém dusí, dříve zajišťovala Západu převahu nad ostatními civilizačními okruhy. Evropští vůdcové jsou v současné době na jedné straně prázdnými marketingovými produkty, na straně druhé osobami intelektuálně uvězněnými v neomarxistických a ideologicky korektních dogmatech a neschopnými se vyrovnat se skutečnými výzvami současné společnosti. Až doposud těží z toho, že mainstreamová média kolem nich vytvářejí ochranný val a represivně prostřednictvím štvavých kampaní potírají potenciální opozici a alternativu, kterou stigmatizují jako „populistickou“ či přímo „fašistickou“. Výsledkem je, že v Evropě poprvé v moderních dějinách neexistuje žádný opravdu globálně respektovaný státník.      

To, že si má Evropa poradit sama, ostatně vidíme i v Sýrii, kde Turecko koná, pravděpodobně s tichým souhlasem Ruska, a Evropa působí bezradně a bezmocně. Turecká menšina se v Německu stává významnou součástí společnosti, a její poslání je podle Erdogana jednoznačné – převzít časem otěže vedení země. Je to podle vás alarmující či nebezpečný stav, nebo „to není tak horké“?

Jestliže by současná Evropa představovala živý, energický a kreativní světadíl, pak by se její vitalita a síla přelévala a inspirovala sousední regiony a přispívala k jejich blahobytu. To se však neděje. Periférie Evropy od severní Afriky přes Blízký východ po Ukrajinu je politicky a ekonomicky destabilizována, což je rovněž jednou z příčin migrační krize. Demografická stagnace, stárnutí a reálný pokles počtu obyvatelstva byl bezpochyby jedním z důvodů, proč se německá vláda rozhodla v roce 2015 umožnit masový přísun přistěhovalců ze Sýrie, Afghánistánu a dalších chudých rozvojových zemí a zabránit tak fenoménu, který Thilo Sarrazin nastínil v knize Německo páchá sebevraždu. Jde bezpochyby o jeden z největších sociálních experimentů v moderních dějinách.

Německo bylo již v minulosti navzdory občasných sklonům k agresivní xenofobii zemí otevřenou imigrantům. Například kolem roku 1700 byl každý třetí obyvatel Berlína francouzským hugenotem vypovězeným Ludvíkem XIV. V roce 2012 žilo v Německu 13,3 % obyvatel narozených v zahraničí. Ve Spojených státech amerických to bylo 13,0%, ve Francii a Velké Británii shodně 11,9 % a pouze ve Švédsku více – 15,5 %. Jak ale upozornil výše zmíněný Thilo Sarrazin, přistěhovalci z radikálně odlišných kulturních okruhů se vyznačují zpravidla nižší kognitivní kompetencí, než která je potřebná pro plnohodnotné a produktivní zapojení do moderní západní společnosti. V mezinárodním srovnání pouze do Singapuru, Austrálie a Spojených arabských emirátů přicházejí přistěhovalci kognitivně výkonnější, než je domácí obyvatelstvo. Naopak imigranti v Německu, Belgii, Francii a Švýcarsku místní kognitivní potenciál snižují, a představují proto sociální zátěž. Pro Českou republiku podobná data chybějí, ale přistěhovalci ze Slovenska, Ukrajiny, Ruska, Pobaltí, Balkánu a v poslední době i států jižní Evropy mají bezpochyby srovnatelný kognitivní kapitál jako autochtonní populace.

Nedomnívám se proto, že by Německu hrozil v blízké budoucnosti v důsledku přistěhovalectví zásadní politický zvrat, protože imigranti z Turecka, arabských zemí a subsaharské Afriky nemají jako celek dostatek kognitivní kompetence potřebné pro převzetí sofistikovaného moderního státního aparátu. Co však představuje značnou hrozbu, která se začíná naplňovat, je vznik izolovaných etnických a náboženských enkláv na způsob apartheidu, závažné bezpečností problémy, růst kriminality, pokles celkové ekonomické výkonnosti a životní úrovně a následně radikalizace původního obyvatelstva s nevyzpytatelnými důsledky.              

Italské parlamentní volby ukázaly, jaká je nespokojenost s Bruselem a Štrasburkem. Nerozhodnost EU je vidět i na příkladu Katalánska, respektive jeho  legitimně-nelegitimní vlády, jejíž někteří představitelé v čele s premiérem jsou souzeni v nepřítomnosti a je na ně vydán zatykač, a přitom v Belgii pořádají tiskové konference a mítinky. Není to známka politického rozkladu Unie?

Britský historik Tony Judt vylíčil ve svém monumentálním díle Poválečná Evropa zrod plánu francouzského ministra zahraničí Roberta Schumana, který vyústil v dubnu 1951 do ratifikace Pařížské zakládající smlouvy Evropského společenství uhlí a oceli. Byl to zárodek evropské integrace, který vytvořilo šest států – Francie, západní Německo, Itálie, Nizozemí, Belgie a Lucembursko. Velká Británie, která byla v té době politicky, vojensky a ekonomicky nejsilnějším západoevropským státem, Schumanovo pozvání odmítla. V důsledku britského rozhodnutí se nepřipojily ani skandinávské země. Byl to osudový krok, protože kvůli absenci Velké Británie a severského bloku se až do vzestupu sjednoceného Německa stala dominantním aktérem procesu integrace Francie. Její centralizační a byrokratické instituce a tradice se odrazily v povaze Evropského hospodářského společenství a poté Evropské unie se všemi negativními důsledky, které dodnes pociťujeme. Jak vůči Britům vyčítavě poznamenal belgický politik Paul-Henri Spaak: „Toto morální vůdcovství – čekalo na vás.“

Anketa

Uráží vás nařčení ze strany Ruské federace, že plyn, který zabil agenta Skripala, pocházel z ČR?

10%
hlasovalo: 9369 lidí
V zahraniční politice Francie a Německa chybí britský liberální a pragmatický přístup zvyklý z předchozí koloniální zkušenosti na zohledňování místní kulturní svébytnosti a senzitivity. Francouzská hegemonie nad Evropou v době napoleonských válek směřovala k jednotnému byrokratickému imperiálnímu modelu, zatímco krátká německá nadvláda nad kontinentem během druhé světové války se odrazila v mnohem tragičtějším pokusu o dosažení rasové homogenity. To nejsou příliš povzbudivé precedenty. 

Překotná expanze Evropské unie od počátku jednadvacátého století motivovaná zejména snahou o rozšíření trhu pro staré členské státy způsobila, že zmíněné společenství představuje ekonomickou hierarchii, v níž bohaté národy, Švédové nebo Němci, disponují HDP na osobu v přepočtu podle kupní síly 51 300, respektive 50 000 dolarů ročně, zatímco chudé národy, Rumuni nebo Bulhaři, 24 000, respektive 21 600 dolarů. Jde o větší rozdíly v příjmech než mezi etnickými skupinami ve Spojených státech amerických, které byly tradičně vydávány za odstrašující příklad ekonomické nerovnosti. Když k tomu připočteme demografické vylidňování evropského východu a jihu a aspirace mnohých regionů na vyhlášení nezávislosti, je to velmi vratký základ pro budování federativní či spolkové Evropy a vytváření pocitu kolektivní evropské identity. Obávám se, že „evropský sen“ se rozplyne v hořkých hádkách o to, kdo je více odpovědným za evropský hospodářský neúspěch ve srovnání s jinými částmi světa.                

K tomu se váže i český naturel, kde je víc a více slyšet – Czexit. Je to pouhý populismus? Na druhé straně vidíme demonstrující studenty s vlajkami EU bojující za práva České televize, a požadující dokonce odstoupení premiéra i prezidenta. Nejde spíše o výzvu ke státnímu převratu?

Czexit, to znamená odchod České republiky z Evropské unie po vzoru Velké Británie, je krajně nepravděpodobný a byl spíše účelově využíván odpůrci přijetí zákona o referendu jako údajně katastrofální důsledek prosazení přímé demokracie. Česká společnost se musela ve dvacátém století vyrovnat s mnohem většími pohromami, než by bylo opuštění Evropské unie. Prožité strasti však není třeba rozmnožovat. Nejsme na rozdíl od Norska, Švýcarska nebo Islandu natolik ekonomicky silní a odolní, abychom podobný krok ustáli bez případného snížení životní úrovně a ostrakismu, kterému musí čelit i Velká Británie.

Pokud jde o zmíněné pouliční demonstrace zaměřené proti výsledku demokratických parlamentních a prezidentských voleb, údajnému porušování „ústavních zvyklostí“ a na podporu veřejnoprávních médií, která nedodržela zásadu politické neutrality, je možno v této souvislosti připomenout německou filosofku Hannah Arendtovou, která v Původu totalitarismu varovala před davem jako vlivným aktérem politického života. Dav, jenž nevyzpytatelně kolísá mezi sklonem k beztrestné brutalitě a persekuci umožněnými anonymitou na straně jedné a lyrickým a sentimentálním kolektivním dojímáním se nad příslušností k „vyššímu“ celku, nositeli pravdy, lásky a dobra, na straně druhé, pokládala Hannah Arendtová za ohrožení liberální demokracie a symptom rozkladu politického řádu. Události roku 1989 zrodily politický mýtus „ušlechtilého davu“, jenž byl apriorně spojován s bojem za demokracii, svobodu a právní stát. Později se ukázalo, že tomu tak být nemusí. Dav je poměrně snadno zneužitelný a manipulovatelný nástroj k prosazení dílčích politických zájmů, které nemají s demokracií a ušlechtilými ideály nic společného. V uplynulých osmadvaceti letech jsme byli v České republice svědky postupné degradace veřejných vystoupení davu počínaje bojem za svobodné volby v roce 1989 a konče požadavkem na anulování či ignorování jejich výsledků v roce 2018. Hyperbolicky to lze opsat jako cestu od demokracie přes demagogii k fašismu.    
        
Máme se obávat, že bude přibývat protestů, až pomine toto pro někoho aljašské, pro jiného sibiřské počasí? Budou „horké politické měsíce“?

Je překvapivé, že politické seskupení, které se označilo za Demokratický blok a jež stojí v pozadí radikalizace části veřejnosti, nebylo prozatím schopno explicitně zformulovat nosný program ekonomického a sociálního rozvoje České republiky, kterým by se přesvědčivě odlišilo od svých politických rivalů. Šíření poplašných zpráv o ohrožení či konci demokracie v zemi, boj za veřejnoprávní televizi, jejíž sledovanost a věrohodnost v konkurenci alternativních médií a nových technologií neustále klesá, anachronické a nesmyslné srovnávání současného povolebního vývoje s únorem 1948 a selektivní štvanice na některé domácí či zahraniční veřejné činitele nedokáže zakrýt programovou prázdnotu.

Přitom nastala nejvhodnější doba pro vypracování strategické koncepce, která by umožnila, aby se Česká republika zařadila v historicky dohledné době mezi nejrozvinutější společnosti světa. Myslím, že to politická elita široké veřejnosti za svá privilegia a především za trpělivost, kterou s ní voliči doposud měli, dluží. Osobně nesdílím nadšení prezidenta Miloše Zemana pro skandinávský model, ale mohl by to být jeden z podnětů k diskuzi, která nicméně neprobíhá.

Především si je třeba uvědomit, že naším referenčním bodem již bohužel není západní Evropa, ale musíme být naopak vedeni snahou vyvarovat se pasti, do níž tato kdysi tak progresivní část světa upadla. Významná ekonomka a zaměstnankyně Světové banky Dambisa Moyová charakterizovala západní Evropu jako region čelící strukturálnímu úpadku, postrádající ochranu kapitálu, pracovní nasazení a technologické inovace, a ztrácející proto šance na dlouhodobou ekonomickou prosperitu. Hospodářskému rozvoji České republiky by pravděpodobně napomohla změna politického systému delegujícího co nejvíce pravomocí na úroveň místních samospráv, zeštíhlení státu, který by se efektivněji zaměřil na budování nejmodernější infrastruktury, podporu rozvoje nejnovějších technologií, vymahatelnost práva a reformu vzdělávacího systému. Důvěryhodnost a transparentnost demokratického rozhodování by zvýšilo zavedení většinového volebního systému do jednokomorového parlamentu s lichým počtem křesel. Pokud by se podobné zásadní kroky podařilo uskutečnit, myslím, že by se konečně plně uvolnil tvořivý potenciál místního obyvatelstva. Mohli bychom hovořit o počátku nové – počítám-li správně – páté republiky.              

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

autor: Václav Fiala

Bety.cz - magazín nejen pro mámy - horoskopy, recepty, diskuse, soutěže

Bety.cz TESTOVÁNÍ - Testujte s námi nové produkty či služby a o své názory a doporučení se podělte s ostatními čtenářkami Bety.cz.

Prostřeno.cz - recepty on-line - vaření, recepty, gastronomie

reklama
Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Poslankyně Pastuchová vypěnila: Myslela jsem, že ta padesátka dětí už někde čeká, ale ono je to ve stádiu diskuzí. Nicméně Šojdrová má splněno!

22:04 Poslankyně Pastuchová vypěnila: Myslela jsem, že ta padesátka dětí už někde čeká, ale ono je to ve stádiu diskuzí. Nicméně Šojdrová má splněno!

ROZHOVOR „Upřímně moc nevím, jak mám vystupování paní europoslankyně Šojdrové chápat. Jak se ve Sněm…