Paní profesorko, jak cítíte obecně proměnu poměrů v naší zemi za posledních 25 let z hlediska lékařky, z hlediska matky a babičky i z hlediska občanky, která chce, aby to tu „nějak vypadalo“? Vypořádali jsme se s 25 lety svobody se ctí?

Mám výhodu, že mohu srovnávat. Zažila jsem období naší první republiky, v zemědělském kraji, kde museli lidé odevzdávat přírodě poctivou práci, aby jim vydala země dobrou úrodu. Povrchnost dovedla přinést také své plody – ztroskotání. Zažila jsem ve školních lavicích druhou světovou válku. Vím, jaké reakce přináší národní útlak: odpor, nenávist, a někdy apatii. Vzpomínám na ty profesory, kteří nám vštěpovali: „Neklesat na mysli, učit se, neboť jen vzdělaný národ může přežít.” V roce 1947 jsem ukončila studium na gymnáziu maturitou a vybrala jsem si studium medicíny proto, že je to práce tvořivá od stanovení diagnózy po provední výkonu a má etický kodex proto, že prospívá člověku. Studium bylo finančně náročné, ale dostala jsem za výsledky studia na střední škole stipendium, kterého bylo potřeba jen do roku 1948, kdy vysokoškolská studia byla již bezplatná.

Trápí mne, že často chybí lékařům empatie k nemocnému, když slyším, že ”pacienta přivezli do nemocnice a je odmítnut proto, že tam rajonem nepatří”, nebo že ”klinika má obsazená všechna lůžka”, a tak se s nemocným jezdí autem záchranné služby po Praze, až se někdo smiluje. Na lékařské fakultě jsem studovala do roku 1952, kdy jsem promovala. Vzpomínám na vynikající učitele, ať to byl prof. MUDr. J. Charvát, DrSc, prof. K. Henner, prof. K. Klaus, můj pozdější přednosta gynekologické a porodnické kliniky, kteří nám vštěpovali “nejdříve  vyšetři, posuď, rozhodni, a nevíš-li, konzultuj a potom rozhodni o přijetí na lůžko. Akutní příhody, které vyžadují neodkladnou péči, je nutné položit třeba na pohotovostní lůžko. Pro nás, sekundáře, pracující na 1. porodnické a gynekologické klinice, bylo nemyslitelné, abychom pacientku doporučenou a přivezenou záchrannou službou z okresní nemocnice nevyšetřili a neuložili ji na lůžko. Bylo také ctí pracoviště, že se pomoci dožaduje menší nemocnice. Sama jsem byla nedávno svědkem, že okresní nemocnice žádá, a lůžkové pracoviště vyššího typu posílá pacientku zpět  –  že si primář okresní nemocnice s pacientkou “poradí”.