Minulý týden proběhl v budově Senátu seminář věnovaný desátému výročí přijetí zákona o Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR). Je co oslavovat?
Rozhodně ano, i když „dobrodružství“ fungování ÚSTRu bude dále turbulentně pokračovat. ÚSTR zaznamenává v posledních dvou letech výrazné úspěchy oproti předchozím letům. Toto srovnání je ale pouze relativní, protože předchozí léta byla plná krutých mediálně sledovaných personálních bojů.
Co je toho příčinou? Viděno zvenku to vypadá, jakoby se znesvářené skupiny uvnitř ÚSTRu dříve rvaly o „tajemství“, které nám obyčejným smrtelníkům zůstává skryto...
Máte pravdu, ale jinak než si myslíte. To, jak je ÚSTR konstituován, jak byl založen a jak vypadá dnes, není výsledkem posledních deseti let, ale de facto dvaceti, tedy od roku 1995.
V té době ale ÚSTR neexistoval…
ÚSTR sice neexistoval, hlavní protagonisté však ano. Příkladně doktor Žáček, který byl později iniciátorem a hlavním „konstruktérem“ ÚSTRu, nastoupil do Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu počátkem devadesátých let, úřad tehdy byl součástí Policejního prezídia. Přestože to byl policejní orgán a fungoval v kauzách a dožádáních dle zákona o policii, byly mu ze strany státní správy – například archivu Ministerstva vnitra, BIS, ÚZSI, dosti házeny „klacky pod nohy“.
To se zlepšilo v roce 1995, kdy se vedení ujal Václav Benda, který měl u státní správy respekt. Ten dal ÚDV politické zaštítění. Zároveň ale bohužel přinesl „politické myšlení“. Což bylo dáno tím, že si přivedl svůj tehdejší sekretariát. Bohužel doba na realizaci významných kauz byla velmi krátká, jelikož byl zvolen senátorem, a v okamžiku, kdy se ministrem vnitra stal Stanislav Gross, který dosadil Ireneje Kratochvíla do funkce ředitele, věci začaly opět nabírat turbulentní personální vývoj.
Adam Kretschmer
A jakou to má souvislost s ÚSTRem?
Hned osvětlím. V té době docházelo k obrovským personálním čistkám, k obviněním policistů a tak dále a tak dále. Což kupodivu nemělo efekt rozdrobení kolektivu, ale jeho semknutí a využítí všech mechanismů, aby čistky ze strany vedení ÚDV nešly až tak jednoduše. Některé z těchto nástrojů, které si tehdy protagonisté osvojili, byly v následných letech použity v případě „bojů o ÚSTR“. Zároveň toto semknutí „proti společnému nepříteli“ vyvolalo krom ducha spiklenectví i sekundárně pocit „oprávněnosti“ a jediné správné pravdy. Což v případě bojů o ÚDV bylo oprávněné, ale v případě USTRu jen poškozovalo „rozběhnutí“ instituce.
Co následovalo?
Když to poněkud zkrátím a zjednoduším, tak se část zaměstnanců následně ukryla v „exilu“ v Ústavu paměti národa u Jána Lángoše a promýšlela, jak v Česku vybudovat zbrusu novou instituci. Správně usoudili, že zařazení ÚDV pod Policii ČR a služební zákon způsobují nefunkčnost a výrazně zde hrozilo i znepřístupnění pro normální veřejnost materiálů Státní bezpečnosti.
Ony nebyly přístupné?
Byly, ale musel jste vědět, co a kde chcete. De facto neexistovala pro normálního smrtelníka možnost, aby se mohl probírat materiály civilní rozvědky či Vojenské zpravodajské služby. Tyto dvě organizace vstřícností neoplývaly.
Psali jsme:
Takže podnět k založení ÚSTRu byl ze strany bývalých pracovníků ÚDV, kteří buď „byli odejiti“ nebo odešli?
Ano, přesně tak. Ale jak jim bylo později připisováno, myslím, že se většině z nich nejednalo primárně o funkce, ale o to, že si uvědomili, že zde neexistuje legislativní nástroj, který by zpřístupnil plošně dokumenty bezpečnostních složek.
Nešlo tedy primárně o to, dostat se ke „kompromitujícím materiálům“ a ty pak „mediálně“ prodat? Viz kauza Kundera?
Ne, opravdu si všichni uvědomovali, že pokud nebude nový zákon s novými kompetencemi, pak vše zůstane u bezpečnostních složek zabetonováno. ÚDV byl po roce 1998 de facto odepsán a dnes se drží jen tím, že nikdo nemá odvahu říci, že „král je nahý“ a zrušit ho.
Takže byli všichni historici a archiváři nadšeni?
Ani náhodou. Velký počet z těch, kteří jsou dnes zastánci ÚSTRu, byla dříve jasně proti, přičemž podepsali nejednu petici. Časem, když viděli, že nějaký smysl to má, změnili svůj názor a stali se z nich zastánci. Bohužel obavy, které měli, se v některých případech potvrdily.
Jaké obavy? Myslíte mediální průšvihy, viz kauza Kundera či neexistující příprava atentátu bratří Mašínů na Gottwalda?
To ani snad ne. To prvé bylo dáno nezkušeností a horlivostí příslušného historika. Spíše se potvrdilo, že samotné nadšení pro věc a pocit oprávněnosti nestačí. Je třeba jisté profesionality. Příkladně Vojenské zpravodajství vydalo své databáze Archivu bezpečnostních složek, ten je však nemohl spravovat a předal je ÚSTRu. Vojenské zpravodajství požádovalo, aby než budou zpřístupněny, aby byly zkontrolovány, jelikož mohly obsahovat údajně ještě „živé údaje“, tedy po rozhodném datu pro zpřístupnění. Vedení ÚSTRu bylo takto vyzváno celkem třikrát. Nakonec data vystavilo na webu v plné verzi i s mnoha stovkami těchto živých údajů. Naštěstí reakce Rady ÚSTRu byla natolik rychlá, že se podařilo tento frapantní průšvih eliminovat.
Čím to bylo dáno? Copak nebyl tým okolo doktora Žáčka profesionální?
No to je právě ono. V okamžiku, kdy vznikl ÚSTR, čekalo na ÚDV mnoho historiků, kteří zde byli trpěni. Ti měli za sebou velké množství zpracovaných dokumentačních spisů, velmi podrobně se seznámili s materií a již uměli „uniknout jazyku estébáckých spisů“. Byli prostě přichystání „na startovní čáře“ s obrovskou zkušeností. Stačilo jim jen vytýčit projekty a velmi brzy mohly být výsledky. Jenže krátce po vzniku ÚSTRu udělal doktor Žáček několik personálních přesunů, které toto vše zvrátily.
Chcete říci, že si pan Žáček obrazně podřízl vlastní větev?
Ze Slovenska si z ÚPN přivedl skupinu bývalých zaměstnanců, kteří tvořili velmi semknutou skupinu, která vytvořila „semknutý kruh“ okolo ředitele, a tato skupina se dostala do konfliktu se skupinou bývalých pracovníků ÚDV. Proč toto zmiňuji. Výsledky byly následně pro ÚSTR naprosto fatální. Doktor Žáček pověřil vedením odboru dokumentace doktora Blažka (dnes stále pracovníka ÚSTRu). Ten byl a je kvalitním historikem dokumentaristou, ale přestože se snažil nastavit řízení vůči svěřeným historikům, tak pro toto bohužel neměl, jemně řečeno, diplomatický talent. Tudíž ÚSTR přišel o velkou skupinu historiků, která se rozešla do různých státních institucí. Tuto ztrátu se dle mého laického názoru ještě nepodařilo zacelit. Občas se s jejich příspěvky můžete seznámit na stránkách periodik ÚSTRu.
Vítězná skupina se ještě více semkla, což ji vydrželo i po „prohraném“ souboji o Daniela Hermana, kdy jednak odešla na Ministerstvo kultury, například dříve velmi blízký spolupracovník ředitele Hermana a nyní náměstek člena vlády Patrik Košický. Mimochodem jeden z mála cizinců, o němž mimořádně rozhodla vláda při získání českého občanství (ve zdůvodnění snad bylo, že je důležitý pro chod státu), či René Schreier, který má v gesci veškeré finance coby náměstek ministra kultury, ale ještě před svým působením v ÚSTRu pracoval jako velitel první roty Čestné stráže Posádkového velitelství Praha. Druhá skupina v čele s doktorem Žáčkem se usadila na Ministerstvu obrany, kde obsadila odbor pro válečné veterány, primárně oddělení osvědčení třetího odboje.
To bylo vše?
Personální převraty hned v počátku vzniku ÚSTRu byly jen úvod. Nejspíše v dobré víře, došlo k takzvané hromadné digitalizaci. To, že se ještě dlouho bude Archiv bezpečnostních složek (ABS) touto kupou digitalizátů zabývat, je primárně v tom, že digitalizace a následný popis těchto digitalizátů probíhal pod taktovkou – sice neformální – jednoho pracovníka, o kterém platilo, že „na co nepřišel sám, to bylo špatně“. Takže až po letech vznikly funkční normativy pro digitalizaci a manipulaci. Nebýt neuvěřitelného nasazení pracovníků ABS, kteří se ex post snaží v této kupě dat udělat pořádek, nebyly by v současné době v E-badatelně zpřístupněny tři miliony skenů, ovšem ze zhruba 33. Jenže zde byla i velmi podivná sekundaria majetkové povahy.
Jaká?
V době nástupu doktora Pernese, který vystřídal doktora Žáčka, byl již připraven projekt na směnu všech objektů ÚSTRu v Praze za objekt takzvané Modřanské Microny, což je vybydlený mrakodrap stojící u Vltavy. Jakkoliv se to jevilo zvenku jako výborný nápad, tak při bližším ohledání se ukázalo, že například budova ÚSTRu v ulici Na Struze (tedy za Národním divadlem) byla oceněna na hodnotu luxusnějšího 3+1, či že po přesunu do Microny nejsou alokovány žádné mimořádné peníze na její rekonstrukci. Mimochodem, dům má 13 pater, cena rekonstrukce by šla do několika stovek milionů. O důvodech této operace se můžeme jen dohadovat. Osobně si myslím, že toto bylo jedním z důvodů odstranění doktora Pernese, který tento handl zastavil.
Myslíte toho ředitele, který byl obviněn z plagiátorství?
Ano toho, na kterého média pořádala lynč svou formou a urputností zcela v duchu padesátých let. Jednou se tato kapitola v dějinách ÚSTRu bude nazývat „Pernesiáda“, neboli použití mediálně-politických ataků proti nepolitickým osobám. To, že je obviněn z plagiátorství, media papouškovala jako o život, ale to, že Akademie věd toto obvinění vyvrátila, to již neopakoval nikdo. Ale také proč? Když byl na nátlak vybraných politiků – však oni vědí – odstraněn z funkce.
V tom se také dost angažovaly odbory ÚSTRu, že?
Ano, de jure odbory. Ale osobně jsem přesvědčen, že odbory mají mít něco společného s prací. Ale abych nebyl nespravedlivý, ani v „odborových skupinách“ nebyla situace úplně přehledná, takže lidem mohl zůstat z této šarvátky mediální obrázek demonstrujícího pana Vodrážky – jenž sám sebe charakterizuje jako teoretika filozofie chaosu – jak stojí na schodech ÚSTRu s plastovými ňadry a s transparentem na happeningu proti nové Radě ÚSTRu. Pikantní je, že byl oceněn coby účastník III. odboje. Nezasvěcený pozorovatel by mohl mít dojem, že se spíše jedná o praktika chaosu a moc by bylo zajímalé, za co dostal to ocenění, zda to nebylo zase za nějakou demonstraci na nějakých jiných schodech. Ale to se jen dohaduji.
Psali jsme:
Mělo toto nějaké řešení?
Klíč k problému a zároveň klíč k řešení je ve složení Rady ÚSTRu. Podle toho, jak bude najmenována Rada ÚSTRu – zda „konzervativně“, či „nalevo“ – se bude odvíjet i chod instituce.
I když, abych byl spravedlivý, je to primárně o lidech. Příkladně velmi mediálně oceňovaná členka Rady, politická vězenkyně paní Kavalírová, nesouhlasila se zveřejněním svého nezačerněného rozsudku, kterým byla předčasně propuštěna z komunistického kriminálu. Její podíl na likvidaci dobrých vztahů v Konfederaci politických vězňů dosvědčí sami členové.
Jednou se bude o ÚSTRu psát v samostatné historii – jako na svou historii ještě čeká ÚDV.
Slyšel jsem takový bonmot vzniklý za období bojů o ÚSTR, a to, že se jedná o „Experimentální Ústav pro studium totalitních režimů“. Tedy poslední místo, kde si můžete zažít totalitu na vlastní kůži.
Ačkoli jsem stejně kritický k současnému chodu ÚSTRu, tak jako k chodu ÚSTRu za předchozích vedení, v jedné věci mají můj obdiv. Snad se jim už podařilo zlomit kletbu neustálého sváru a boje. I když za ni až zase tak úplně nemohli.
Proč?
Málokdo ví, že místo, na kterém stojí budova ÚSTRu, je mírný terénní hřeben, kde dle vedut stávala pražská šibenice. Což by vysvětlovalo, proč se všechny organizace od postavení této budovy chovaly mírně řečeno nestandardně. Pamětníci ukrytí v hlubinách domu tvrdí, že zde nakonec každá organizace zešílí. Proto vkládám naději do toho, že se ÚSTR odstěhoval.
A co bylo důvodem?
Současné vedení pod ředitelem Hazdrou podědilo danajský dar v podobě celkové rekonstrukce domu. Přestože jim přeji, ať to dobře dopadne, v duchu bych si přál, aby se již do tohoto domu nevrátili a tím i zlomili kletbu.
Myslíte si, že ÚSTR v této formě má možnost dostát úkolům, jež na něj byly naloženy zákonem, kterým byl zřízen?
Toť otázka za „miliony“ – viz rozpočet ÚSTRu. Jen rámcově, česká historiografie nemá „dějiny druhého a třetího odboje“, nemáme „ncyklopedii emigrací“ (neb jich bylo v letech 1938–1969 zhruba šest), nemáme zmapován jmenovitě zánik takzvané malo- a velkoburžoazie, nemáme „KDO byl KDO“ při likvidaci našeho školství, kultury, soudnictví, církví a spolků. Na něčem se již delší dobu na ÚSTRu pracuje a budu se těšit na výsledky.
Bohužel je tu ale dost cítit tlak „novo-historiků“ na dějiny každodenností, což je taková depersonalizace dějin, ze kterých nám zůstanou jen oběti. Bohužel často se „plní plán“ tiskem pamětí, a ne komplexní historickou prací.
Chybí nám, amatérským historikům, větší součinnost při zajišťování zahraničních pramenů, větší konzultační otevřenost a tak dále. Nejvíc však chybí zkušení historici (i když výjimkám čest), ale to se vracím na začátek našeho rozhovoru.
Psali jsme:
Čeho by, myslíte, bylo nejvíce třeba?
Aby ÚSTR nebyl politiky vnímán jako kolbiště dějin a aby se snažili novou Radu obsazovat kvalifikovaně, ale zároveň s „přesahem“. ÚSTR nemůže suplovat špatně a idelogický zabarvené MŠMT. ÚSTR nemůže být morálním arbitrem. ÚSTR by měl být maximálně otevřenou, sebevědomou, čitelnou, průhlednou a vstřícnou organizací pro celou veřejnost. Ne uzavřeným psychokolbištěm.
Archivu pak vlastní důstojnou budovu, která by pro následující staletí zafixovala, že období 1938–1989 v našich dějinách bude jednou posuzováno stejně jako tragédie třicetileté války nebo jako evropské morové rány.
Nebyla to epizoda našeho národa. Byla to kulturní, morální a majetková „genocida“, kdy zanikly (a již se nevrátily) vztahy budované stovky let. Viz zánik českého židovstva, či zánik selského stavu či paušální likvidace „deutsch-böhmen“. O tom, o co tento národ přišel, se můžeme jen dohadovat, ale šest emigračních, exulačních a odsunových vln muselo tento prostor dosti poznamenat.
Aktuálně se hovoří o návratu ministra Hermana na ÚSTR…
Zaslechl jsem to, a doufám, že pokud se tak stane, tak ÚSTR pro něho zřídí detašované pracoviště někde v Pacifiku s možností odjezdu jednou za mnoho let.
Proč?
Teprve po jeho odchodu se ukázalo, že v období, kdy vedl ÚSTR, podporoval marxistickou teroristickou organizaci „Lidoví mudžahedíni“ (MEK), se kterou se již znal od roku 2009. Ta se i u něho snažila získat podporu, aby byla vyškrtnuta z evropské takzvané „černé listiny“ teroristických organizaci.
To, že na Ministerstvu kultury byly pod jeho vedením rozdávány nejvyšší odměny, právě „jeho“ bývalým pracovníkům ÚSTRu, není třeba rozmazávat. Stejně tak došlo v jím řízených příspěvkových organizacích k masivním personálním přesunům a k ex post operacím s investicemi, v rozsahu stovek milionů (viz například rekonstukce Státní opery).
Svým přístupem štěpí KDU-ČSL – nezapomeňme, že je bývalý kněz. Morálním pardonováním kauzy Babiš urtrpěla šok tehdy jeho podporující ODS. Na paní Němcové to bylo obzvláště vidět. Dále jeho angažovanost s vedením KDU-ČSL na Sudetoněmeckých dnech, kdy nebylo úplně zřejmé v čím zastoupení hovoří. A kauzu „takzvaného strýce Bradyho“ , kterým měl být mediálně lynčován prezident, známe všichni.
Málokdo však ví, že ještě za bohosloveckých studií měl možnost vyjíždět na Západ. Otázka, která nám tu vyvstává, je – KDO je to Daniel Herman, a kdo vymyslel projekt usměvavého, vždy čistě oholeného, bodrého politika s kulatými měkkými obroučkami a slamáčkem. Možná napoví, že se o něm uvažuje jako o budoucím ministru zahraničí. Z tohoto pohledu je myslím pro český národ lepší alternativou se složit na to pracoviště ÚSTRu v Pacifiku.
Psali jsme:
* * *
PhDr. Adam Kretschmer, v letech 1984–1992 stavební technik, v letech 1993–2003 dokumentarista na Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu a v letech 2003–2011 ředitel knihovny Technické univerzity v Liberci, nyní posuzovatel digitalizačních projektů v kulturní sféře v rámci MK, atd. Dlouholetý soukromý badatel v oblasti moderní historie let 1939–1989 s předměty zájmu: zavlečení a úschova majetku během druhé světové války, podpora terorismu ze strany bývalého režimu, dokumentace spolkové činnosti.
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Lukáš Petřík
