Na sklonku minulého roku uběhlo třicet let od sametové revoluce, už tři desetiletí tady máme demokracii. Jak vzpomínáte na ty první týdny, měsíce a třeba i roky po listopadu 89? Co se vám z toho období nejvíc vybaví?

Pro mě byl obrovský šok a překvapení, že k tomu vůbec došlo. Já jsem to považoval za vyloučenou věc. Myslel jsem, že v tom komunistickém koncentráku umřeme. Když jsme byli se Schelingerem na Rudém náměstí, tak jsme tam stáli úplně zkoprnělí. To náměstí je velmi depresivní už samo o sobě. Jak je velké, teď bylo prázdné, my jsme tam byli v zimě. A já jsem říkal – Jirko, my v tomhle umřeme, v tomhle systému. Ani svit naděje nebyl, že by se něco mohlo změnit. Pak to přišlo.

Moje děti samozřejmě byly na té Národní třídě, jak se tam do nich policajti pustili. Takže dostali samozřejmě vynadáno. Naštěstí je nějaká paní schovala. Když jsem pochopil, že se ten systém hroutí, tak jsem začal mít velikou radost. Byl jsem z toho dojatý a samozřejmě jsem ztratil jakoukoliv soudnost. Neměl jsem tenkrát žádnou politickou zkušenost. A všechny kandidáty Národní fronty Občanského fóra jsem bral jako světce. Taky jsem je nadšeně volil. Tenkrát jsem ještě nevěděl, že každý druhý je zmetek, že do politického hnutí zmetci přijdou a nacpou se mezi ty kvalitní lidi. Vetřou se tam, infiltrují to. No ale vyhráli volby a já jsem byl šťastný.