Je podle vás Viktor Orbán diktátor?Anketa
Minulý týden jste při příležitosti studentské stávky v rámci Friday For Future s pražskou SPD zorganizovali protestní akci, na které varovali před nebezpečím Green Dealu. Co Vás k tomuto nápadu vedlo?
Postavili jsme na tramvajové zastávce pod náměstí, kde probíhala mládežnická “stávka”, petiční stánek. Příchozím a účastníkům jsme pak rozdávali letáčky s informacemi, že Green Deal způsobí bídu, hlad a tmu, protože lidem zdraží energie na vytápění, na práci ale i na dopravu. Věděli jsme, že se akce studentů objeví ve všech sdělovacích prostředcích, tak jsme doufali, že se objeví nějaké médium, které bude chtít dát prostor i protistraně, což se ale bohužel až na výjimku Parlamentních listů nestalo.
S jakou reakcí jste se setkali od samotných studentů?
Často chodili diskutovat. Z toho jakým způsobem vedli diskusi, bylo patrné, že o SPD mají hromadu předsudků. Přišlo mi ale, že spoustě z nich pak byly obě akce ukradené, pro mnohé z nich to byl prostě mejdan, příležitost někam vyrazit, k nějaké akci. Z celé akce se nakonec vyklubal předvolební míting Milionu Chvilek pro demokracii, tam o žádnou ekologii ani klima nešlo, protože většina projevů se soustředila na doporučení, jak “správně” volit, tedy buď jednu nebo druhou koalici, ideálně ale Piráty. Co ale bylo vyloženě nechutné byli někteří vyučující, kteří na akci vodili celé své třídy, mnohdy i dětí, kterým mohlo být sotva deset let. Zkoušel jsem s nimi diskutovat, jestli jim to nepřijde za čarou, říkali ale, že chtějí vést děti k občanskému uvědomování.
V rozhovoru pro XTV jste řekl, že “veřejnoprávní média bychom měli zestátnit”. Jste tedy toho názoru, že pokud by Česká televize a Český rozhlas byly státní, odváděly by lepší službu veřejnosti?
Média veřejné služby de facto státní jsou, jejich existenci a činnost reguluje Poslanecká sněmovna, která jim přiděluje i zdroje v podobě koncesionářských poplatků. Právě konstrukci koncesionářského poplatku považuji za nevyhovující, vidím v ní jedno z největších rizik politizace České televize. Koncesionářský poplatek je v podstatě daň o jejíž výši rozhoduje parlament, jen jinak nazvaná, a její výběr je navíc mimořádné nákladný. Každý rok na jeho výběr připadne několik set milionů korun na jeho administraci, výběr přes Českou poštu, nebo právní služby v případě vymáhání. Přijde mi tedy logičtější, stanovit výběr koncesionářského poplatku přes státní pokladnu, spolu s určením mechanismu pravidelné valorizace, odvislé od inflace.
Když jste působil jako Radní Českého rozhlasu, i nyní v předvolební kampani často kritizujete neobjektivitu a nevyváženost veřejnopráních médií, v jednom příspěvku na svém Facebooku jste dokonce uvedl, že Česká televize je “předvolební vysílačkou demobloku”. Myslíte, že pokud by se změnil systém financování ČT a ČRo, že by tento problém nebyl?
Český rozhlas na tom není s předvolební propagandou o mnoho lépe, a to změna financování zcela jistě nevyřeší. Já bych do začátku viděl dva kroky: posílit pravomoc mediálních rad tak, aby mohly v případě porušení zákona pokrátit odměny přímo zodpovědným pracovníkům na pozici šéfredaktorů, popř. šéfeditorů. Druhý krok by pak směřoval k posílení kontrolní funkce veřejnosti jako celku. V dnešní době není žádný problém celé zpravodajské a publicistické vysílání podrobit frekvenční analýze, udělat tabulku, který politik či politická strana ve vysílání daného média byla (a k jakému tématu) a tato data bez jakéhokoliv komentáře zveřejnit na webu. Odpadly by tak věčné diskuze o tom, zda byl ten který politik ve vysílání málo nebo naopak hodně, prostě vše by bylo transparentně zveřejněno, stačí na to jednoduchá excelová tabulka. Bylo by to levné a pro kontrolní účely vysoce efektivní řešení. V Českém rozhlase už je podobné řešení vymyšleno, jen není vůle k výstupům pustit veřejnost, protože by se ukázalo, že o vyváženosti se prostě mluvit nedá.
Britský novinář Ian Willoughby vyjádřil na svém twitterovém účtu zděšení nad vaším Facebookovým příspěvkem, kde tvrdíte, že “Pohlaví jsou jenom dvě, pindík a pipinka”, prý je to nevkusné, jiní tvrdili že i nepravdivé. Vám užití takových termínů nepřijde za hranou, nemyslíte, že jste třeba mohl někoho z LGBTQIA komunity necitlivě zranit?
Mně na tom přijde zábavné, že někoho vyděsí obyčejné konstatování vědecky nezpochybnitelné pravdy. Prostě buď jste muž nebo žena. Ano, určitě existují i nějaké tvarové deformace těla, kdy na první pohled není zřejmé, jestli se narodila holčička nebo chlapeček. Tyto pochyby ale spolehlivě rozsoudí medicína, protože existují jenom dva páry lidského pohlavního chromozomu. Mužský nebo ženský, nic více a jeden z nich to dítě bude mít ve svém genomu zapsané.
Uznávám, že jsem použil trochu expresivnější formu, možná danou i tím, že mám doma dvě děti ve věku čtyř a šesti let, a prostě jsem se nechal inspirovat tím, jak lidskou přirozenost vnímají ony a jak svět okolo pojmenovávají. A o svém pohlaví, ani o své pohlavní příslušnosti nemají nejmenších pochyb. To platí i o jejich zájmech. Chlapeček miluje vláčky, hraje si s autíčkama, jezdí na kole. Holčička zase opečovává panenky, má ráda růžovou Minnie a shromažďuje mince a další třpytivé předměty. Nikdo jim tyto zájmy nevštěpoval, prostě to mají zakódováno ve své hlavě od narození a podle toho jednají. A s touto zkušeností mně někdo bude vykládat, že je to vnucená role společnosti? Ať jsou LGBT aktivisté s celou svojí genderovou ideologií do háje, je to nesmysl od A do Z, vůbec nemá cenu ztrácet čas jakoukoliv další polemikou s nimi, kromě toho, že se jim za nesmysly, které tvrdí vysmějeme.
Ohledně přístupu k stejnopohlavním sňatkům to v poslední době skřípe v koalici SPOLU, na povrch vypluly první programové neshody, snad ikonický byl obrat předsedy KDU-ČSL Mariana Jurečky, který první den řekl, že uzákonění stejnopohlavních sňatků by pro jeho stranu představovalo překážku v účasti ve vládě, aby hned druhý den své slova přehodnotil a odvolal. Vy jste ho za tento obrat kritizoval. Proč, když LGBT aktivisté tvrdí, že tato úprava nikoho neohrozí a hodně lidem dopomůže ke štěstí?
Marian Jurečka se zachoval jako typický lidovec, prostě nám připomněl, jak ono kategorické lidovecké “možná” vypadá. Celé neštěstí debaty o stejnopohlavních sňatcích je v tom, že se neustále mluví o právech a štěstí dvou dospělých lidí. Ale zeptá se někdo na práva a názor dítěte, na jeho štěstí? Co cítí, když je v kolektivu konfrontováno s tím, že každý má mámu a tátu, jen ono dva tatínky? Ocitoval bych v tomto ohledu Katy Faust, která se zabývá příběhy dětí, které vyrůstaly u osob stejného pohlaví a která sama vyrůstala se dvěma matkami:
“To že říkáme, že by nemělo existovat stejnopohlavní manželství není proti gayům, je to v zájmu dítěte. Protože matka a otec jsou komplementární, doplňují se, a v nich získává dítě to nejlepší. Tato tvrzení zakládáme na výzkumech, ale i na přírodě a pro děti přece všichni chceme jenom to nejlepší”.
Argumentace LGBT aktivistů je v případě stejnopohlavních sňatků velmi zákeřná. Heterosexuální i homosexuální páry si jsou rovny, to nikdo nezpochybňuje. Stejné však nejsou, to uzná každý soudný člověk, byť je možné, že láska je jen jedna. Stát pak v podpoře instituce manželství neformalizuje něčí lásku, ale dává najevo, že chce zabezpečit podmínky pro zplození dítěte, čehož prostě homosexuální páry technicky schopné nejsou. V tom se od heterosexuálních párů odlišují. Známe také salámovou metodu LGBT aktivistů. Po schválení stejnopohlavních sňatků řeknou, že se doba vyvíjí a začnou tlačit na změnu terminologie, protože pojmy jako manželství, oženit se, rodič nevystihují jejich realitu. Jako další krok pak vyvstane žádost o legalizaci náhradních institutů, jako je anonymní umělé oplození, surogátní mateřství a dalších podobné kšefty s dětmi. Tam je jejich dlouhodobý cíl, to si řekněme otevřeně. Položme si ale otázku, je něčí štěstí nadřazeno důstojnosti jakéhokoliv člověka? Jak se takový člověk bude cítit, až se jednou dozví, že byl někde “pořízen” kvůli štěstí někoho jiného? Zdůrazňuji, že tu hovořím o LGBT aktivistech, klausovsky řečeno homosexualistech, nikoliv homosexuálech.
Koalice SPOLU vyloučila povolební spolupráci s hnutím SPD. Vy byste naopak s koalicí SPOLU spolupracovali, kdyby tato nabídka přišla?
My se v SPD se držíme zásady, že zajíci se počítají až po honu a medvěda nejprve musím chytit, abych ho mohl porcovat. Že takto neuvažuje vystudovaný politolog Petr Fiala, který si opět vymezi povolební prostor a zopakoval tak svou fatální chybu z voleb v roce 2017, je mi záhadou. V podstatě znovu vsadil vše na jednu kartu, nyní na koalici s Piráty, s malinkými vrátky vzadu, že by jim chybějící hlas mohla dodat ČSSD, pokud by znovu usedla v parlamentu. Ocituji Vám ale z jeho jednoho staršího textu, který napsal Petr Fiala, a který se váže k době před dvaceti lety, ke Čtyřkoalici a který ledasco z jeho nynějších kroků osvětluje. Po zkritizování projektu Čtyřkoalice, že už nemá prakticky žádný smysl dále píše:
“Nabízí se samozřejmě otázka, proč vlastně ještě Čtyřkoalici držet a tolik riskovat, když pro to není žádný rozumný důvod. Jenomže jeden důvod stále zůstává. Do projektu Čtyřkoalice už bylo vloženo příliš mnoho politického kapitálu, příliš mnoho osobního nasazení, příliš mnoho nadějí. Rozpustit koalici by pro všechny zúčastněné politiky znamenalo přiznat porážku. Samozřejmě, že není mnoho důvodů k zachování Čtyřkoalice. Dokud ovšem nebude existovat pádný důvod pro její rozbití, budou ji zřejmě její tvůrci udržovat při životě. V současné době to vypadá tak, že pro ze čtyřkoaliční pasti nevede pro vedení KDU-ČSL ani US snadná cesta ven.”
Nepřipomíná vám to něco?
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Martin Huml
