Tady se pořád křičí, ať přijdou noví politici. To mě děsí, přiznal Knížák

Rozhovor s Milanem Knížákem vedl exkluzivně pro ParlamentníListy.cz showman a moderátor Frekvence 1 Luboš Xaver Veselý.

Pane profesore, sledoval jste teď v týdnu projednávání tahanic kolem paní Kočí a pana Bárty? Co se vám honí hlavou, když to vidíte ve zpravodajství?
Že se to děje ve straně, která přišla do politiky s tím, že odstraní korupci a od začátku nemají nic jiného než korupční skandály. Kdyby to nebylo tragické, bylo by to velmi směšné.

Komu věříte v této kauze?
Nevěřím nikomu. Pro mě jsou všichni nevěrohodní. Vždyť oni si mezi sebou předávali obálky s půlmilionem a dneska prý neví, proč a k čemu to je. Jeden říká, že je to půjčka, druhý že je to uplácení. Nedá se tam věřit nikomu, protože ta situace je naprosto podivná a nenormální.

SLEDUJEME: Peníze za mlčení ve VV

O čem to celé svědčí?
Svědčí to o tom, že ze všeho nejvíc nevěrohodné jsou nové strany, což mě děsí. Pořád se tady křičí, aby se věci změnily a aby přišli noví lidé. Jenže většina nových lidí je horší než ti staří. To mě skutečně děsí. Nemáme lidi z Marsu, kteří jsou dokonalí a lepší než my. Zkrátka si musíme vychovávat lidi tady, musíme být rozumní a nekřičet neustále po něčem, co je nesplnitelné, protože prostě nemáme bezednou zásobu nových vynikajících odborníků a čestných lidí.

Jak se vy jako umělec díváte na to, že je tady ekonomická krize a peníze na umění nejspíš nebudou. Nechává vás to klidným a říkáte si, že ono to nějak dopadne, nebo pociťujete jistý druh nervozity?
Naopak, pociťuji zadostiučinění. Myslím si totiž, že grantová politika je špatná. Že se zkrátka nemá podporovat umění tak, jak se podporuje. Vůbec by mi nevadilo, kdyby umění nějakým způsobem vymizelo, aby se muselo o sebe samo opět zasloužit. Navíc si myslím, že výtvarné umění na tom není tak špatně, protože spousta soukromých investorů chce v době krize naopak nakoupit umělecká díla, aby někam uložili peníze.

Jestli jsem dobře rozuměl, říkal jste, že by se umění mělo vytratit, aby se znova po krizi nastartovalo?
Tak nějak. My jsme s mými studenty hovořili o takové utopii, co by se stalo, kdyby se objevil jakýsi virus a sežral všechna umělecká díla. Jedná se samozřejmě o utopii, ale na druhou stranu tím, že společnost podporuje umění, si ho v podstatě kupuje a umění má být nezávislé. Jakmile někdo za umění platí a dává granty, nárokuje si tím jistou službu a to si myslím, že je špatně.

To vy autoři ale přece chcete, abychom vám za to platili.
My autoři to takto nechceme, nebo alespoň já autor to takto nechci. Společnost ode mě samozřejmě sice může něco koupit, ale neměla by mě podporovat za nic. Myslím, že systém grantů, zvláště v tomto malém rybníce, kde každý kapřík zná každého kapříka, je vždycky trochu nepřesvědčivý a dochází k jistému nadržování, k minikorupci, a jak se říká, já na bráchu, brácha na mě.

To jsou granty, ale pokud si půjdu koupit obraz, to je v pořádku?
Samozřejmě, vezmete si svoje vlastní peníze a jdete si něco vybrat. To je naprosto v pořádku.

Co soudíte o Romanu Týcovi, který je teď ve výkonu trestu za předělání semaforů v Praze? Je to umělec?
Asi to umělec je, ale není ve vězení za umění. Ve vězení je proto, že překročil hranice, které tato společnost nastavila, dostal za to nějaký trest a nevyužil odvolacího řízení, nezaplatil pokutu a do vězení šel proto, že ji nezaplatil. I když mohl využít odvolacího či dovolacího řízení, neudělal to a už si stěžuje. To si myslím, že je špatně. Nesouhlasím s tím, jak se chová. Nic proti panáčkům na přechodech, bylo to milé zpestření všedního dne.

A přišlo vám to tak zajímavé?
Nepřišlo mi to tak zajímavé, ale umění nemusí být vysloveně zajímavé. Může vnášet do života nějaký jiný druh napětí, proti tomu vůbec nic nemám. Když děláte něco, o čem jste přesvědčen, že to máte dělat, a překročíte jisté meze, které společnost nastavila, musíte si toho být vědom a být připraven na to, že se ta společnost bude bránit.

A jak si vysvětlujete to, že ten člověk se ani neodvolal ani nezaplatil pokutu? Je to nějaká pózička?
Řekl jste to vy a já s tím souhlasím.

Je vám smutno po Národní galerii?
Není mi smutno ve smyslu smutku po práci, to jsem si naopak docela oddechl, ale je mi smutno, protože Národní galerie momentálně nefunguje.

To je takový jasný odsudek. V čem nefunguje?
Museli bychom brát jednu věc po druhé a vědět, o co se tam jedná. Zkrátka nefunguje, tak jak by fungovat měla, vztahy tam nejsou ideální, vstoupili tam lidé, kteří nejsou odborníky a dějí se tam věci, které mají s uměním málo společného.

Jako třeba co?
Jde o věci, které se dějí přímo ve fungování galerie, o nichž bych nechtěl mluvit, protože mi to nepřísluší. Ale například teď má být otevřená výstava, která se zpozdila, navíc kvůli instalaci zavřeli Veletržní palác na tři dny, což nechápu a nikdy se to nestalo. Navíc jde o jeden jediný projekt, za který utratili obrovské peníze, byť celý projekt měl být placen z grantu atd. Je to zkrátka špatně a nefunguje to tak, jak by to fungovat mělo. A veřejnost mlčí, což mi připadá velmi zvláštní.

Jak to veřejnost ale pozná?
Měli by to minimálně poznat lidé, kteří jsou k tomu blízko a dají signál třeba i do médií. To se ale neděje a mně to přijde zvláštní a docela typické pro českou scénu.

Je Národní galerie řeka, do níž se dá vstoupit podruhé.
Pro mě určitě ne. Já nevstupuji do řek podruhé. Zaprvé to nepotřebuji a za druhé si myslím, že dvanáct let jsem tam pracoval velmi usilovně. Chci, aby tam byl člověk, který by se uměl o ní postarat, aby tam vládly normální poměry, aby přišly věci, které například já jsem neuměl nebo byly mimo můj horizont. To by bylo v pořádku.

Existuje něco, bez čeho byste si nedokázal svůj život představit? Jste na něčem závislý?
Asi na jistém pocitu svobody? Do určité doby mně nevadí couvat nebo respektovat určité prvky nesvobody. Když to ale překročí určitou mez, nemůžu dál a všechno ve mně vypne.

Kdy se vám naposled stalo, že jste se cítil nesvobodný?
To se mi stává docela často. Nyní například působím v Radě vysokých škol a mám pocit, že úcta k tzv. Týdnu neklidu, v němž se demonstrovalo za svobodu, mě uráží, protože vysoké školy jsou svobodné. Pokud tam někdo vnáší nesvobodu, jsou to právě ti, kteří demonstrují a neví o čem. Když někdy vidím, jak společnost reaguje na situaci, která tady je, mám pocit marnosti. A kde je marnost, tak odchází i svoboda.

Nedávno jsem četl na serveru ParlamentníListy.cz pojednání o tom, jak to mají umělci těžké v politice. Souhlasíte s tím, že umělci obecně by měli být v divadlech a ateliérech a neměli by do politiky chodit?
S tím nemůžu souhlasit. Do politiky může vstoupit každý, kdo si uvědomí, jak namáhavé to je, a kdo má pro to schopnosti, které se mohou objevit od člověka z jakékoliv lidské oblasti. Není v pořádku říkat, že umělci ne. Asi jsou tam méně, protože jejich povahy, vzdělání a způsoby vidění života jsou možná trochu méně blízké politice. Rozhodně bych ale neříkal, že to není možné.