Žijeme v turbulentních časech, které pro sociologa nepochybně musejí být fascinující. Co vám chování v této krizi ukázalo o české společnosti?

Reakce české veřejnosti měla dvě fáze. Nejdříve jednoznačně převládalo nadšení, nezištnost, obětavost. Dokonce i lidé smýšlející spíše globalisticky byli otevření myšlenkám jako národní a místní soběstačnost.

Kdyby tehdy vystoupil skutečný politický vůdce a předložil národní vizi, to nadšení se mohlo udržet, mohlo být zhmotněno do konkrétních kroků, lidé by viděli nějaký pokrok a nálada by vydržela. Pár Šafrů a Fendrychů by vřeštělo, ale nikdo by si jich nevšímal.

Jenže současný premiér nedokázal překonat svoje limity. Poslední vládní rozhodnutí jsou dána spíš ustupováním různým nátlakovým skupinám. Co si kdo vykřičí, to dostane. A mezitím nad republikou krouží supi. Zahraniční banky si už prosadily hanebný zákon, podle nějž peníze určené na obnovu ekonomiky nemohou být rovnou převedeny z ČNB do státního rozpočtu, ale musejí procházet přes jejich účty. Korporace se zjevně chystají vymáhat gigantické odškodnění za domněle ušlý zisk. Do toho pár korupčních kauz na ministerstvech. Vize obnovy národní soběstačnosti nepřišla. Nemůžeme se divit, že nadšení vyvanulo a nastoupily chaos, frustrace a vzájemné spory.

Nicméně klíčový závěr je, že je tu ještě pořád obrovský potenciál. Národ je vzchopný se vzpamatovat, pokud dostane šanci.

Ze strany zastánců uvolňovacích opatření často zaznívá, že obhájci striktnějšího přístupu jsou příliš ovlivněni strachem. Máte pocit, že by byl strach v české společnosti nějak extrémně přehnaný a bezdůvodný? A mají na jeho rozšíření nějaký výraznější podíl vládní činitelé, jak jim předhazuje opozice?

No tak se podívejte třeba na mne a na Martina Konvičku. Můžete nám vyčítat všechno možné, ale nikdo nemůže říct, že by se někdo z nás kdy zachoval bázlivě. To, co nás spojuje, je vědecký přístup, schopnost číst grafy, vyhodnocovat data a porovnávat teorie – i když každý působíme v jiném oboru. Snadno jsme tedy nezávisle na sobě došli k tomu, že koronavirus je pohroma, jaká tu nebyla sto let.

To obviňování ze strachu, to je taková hloupá fráze těch, kteří se nechtějí pustit do diskuse, protože nemají žádný silný argument.

Ve skutečnosti vidíme výtrysk iracionality. Je mnoho lidí, kteří chtějí jednoduchou formulku, jako třeba: všechno, co udělá Babišova vláda, je špatné. Nebo veškerá moderní medicíny je podvod. Často to jsou dobří lidé a život jim dá téměř vždycky za pravdu. Třeba kdo vychází z formulky „všechno, co přichází z EU, nás nakonec poškodí“, ten se ještě nespletl. Jenže čas od času nastane výjimečná situace a ti lidé na ni neumějí reagovat. K tomu se připojuje spousta podvodníků a ideologicky zaslepení lidé.

Jenže to všechno by nestačilo, kdyby tady nebyl obrovský tlak na rychlé obnovení korporátních zisků a kdyby ten tlak neměl plnou podporu politické opozice.

Ale nemluví se jenom o korporátních ziscích, ale o celkových ekonomických škodách.

V tuto chvíli existují pouze dvě důkladnější studie, které srovnávají různé varianty z hlediska ekonomických škod. Jedna vznikla na Cambridge, druhá na Massachusetts Institute of Technology. Obě se shodují v tom, že při rychlém rozvolnění můžeme čekat mnohem větší ekonomické škody než při rozvolňování pomalém a postupném. Jenže kdo by to řešil? Podstatné je přece poslat hlášení na korporátní centrálu, na powerpointovém slidu slíbit rychlé obnovení zisků a doufat, že manažerské bonusy přece jenom budou.

Podle mě to musí být pro sociologa fascinující i v mezinárodním srovnání. Jaké věci akcentují třeba v Británii, jaké ve Francii, v Česku, nebo naopak v asijských zemích. Já z toho mám dojem (zcela laický), že tato krize ukázala, že s tou „globalizovanou společností“, o které mnozí mluví, to nebude zase tak horké…

Globalizovaná je určitá vrstva společnosti. Český korektní intelektuál, vysoký manažer či státní úředník se příliš neliší od německého nebo francouzského. Rozdíl je v tom, že u nás vůči té vrstvě existuje opozice. Prezident Zeman byl zvolen navzdory této elitě a Andrej Babiš je premiérem navzdory této elitě.

Jedním z důsledků tohoto rozdílu je, že u nás pořád ještě existuje stát. I když mizerně fungující a i když s ním jsme nespokojeni. Na západ od nás už jsou jenom volná území. Plocha, kam může přijít každý afghánský nebo somálský válečník a založit si tam svoje království. Francouzské úřady už přiznaly, že v těchto „zónách se zvláštním statusem“ nebudou omezení vymáhat.

Vidíme také, že některé jihoevropské státy se snaží vzpamatovat a zachránit aspoň něco. Oproti tomu USA se rozpadají.

Varuji ale před škodolibostí, my se posouváme stejným směrem.