Za třicet let prošla i péče o osoby se zdravotním postižením mnoha změnami. Oč lépe se handicapovaným dnes žije?
Pro koho byste hlasovali, kdybyste byli Američané?Anketa
Před třiceti lety jsme v běžné společnosti moc lidí se zdravotním postižením venku moc neviděli. Stejně tak v běžných školách nebo v běžném zaměstnání. Mnozí byli zbavování všech svých práv. Mnohé se za třicet let změnilo, ale určitě je zapotřebí ještě mnohé změnit. Nicméně pozitivní zprávou je, že není jen tak lehké kohokoliv zbavit jeho práv a soud dnes člověka omezí jen v určité míře jeho práv. Každý člověk bez ohledu na svůj zdravotní stav má právo vzdělávání i být zaměstnán. To, že se tak ještě mnohdy neděje, je právě ještě ten velký kus cesty před námi, i když dnes už vidíte v běžných pracovních pozicích člověka se zdravotním postižením. Když to vztáhnu k domovu, který vedu, tak z klientů, kteří tu jsou – máme celkovou kapacitu 170 lůžek – 29 lidí pracuje. Většina z nich mimo budovu v běžných pracovních místech, u zaměstnavatelů kompletují různé výrobky, uklízejí chodníky a parkoviště, pracují v kavárnách. V minulosti někteří pracovali v pekárně. Velký kus cesty před námi je o bezbariérovosti, ale nejen o architektonické, ale především o bezbariérovosti v našich hlavách. Musíme brát člověka jako takového, nikoliv se dívat na handicap. Ten by měl být pro nás jen určitým ukazatelem, že u člověka se zdravotním postižením máme umět vyrovnat podmínky pro fungování v běžném životě. Naše pomoc a podpora má být vždy přesně cílená, aby lidé mohli žít ve svém přirozeném prostředí, tedy doma. Aby mohli chodit do školy, do práce, zakládat rodiny a prostě žít běžným životem jako každý jiný. Až když to opravdu nejde, tak aby si člověk mohl vybrat vhodnou pomoc v oblasti sociální služby. Pokud se týká pobytových, dnes tak diskutovaných služeb, pak tyto mají být nikoliv ústavem, ale domovem, kde má člověk vlastní soukromí a přístup k člověku je důstojný a zachovává jeho práva. Chtěla bych, aby bylo dostatek služeb, které jsou o přívětivosti, důstojnost a úctě k člověku.
Fotogalerie: - D1 po zimní přestávce
Co se běžnému životu u lidí se zdravotním postižením tak úplně nepodobá?
Pořád ještě v některých domovech přetrvávají mnohalůžkové pokoje, stále někde existují zvlášť domovy pro ženy a muže, stále máme vysokokapacitní domovy. Stále máme celé vesnice, kde jsou zcela nepřirozeně lidé v pobytových službách. Představte si, že žijete ve vesnici, kde jsou samí muži a 90 procent z nich žije se zdravotním postižením a dokonce v místní pobytové službě. To není zcela přirozené. Přirozené není ani to, pokud vám v pobytové službě někdo stoprocentně organizuje život. Když jsem před lety začala vést Domov Sulická, snažila jsem se debatovat s opatrovníky nad tím, že nerozhodují o všem v životě jejich opatrovance. Předčítali jsme si s některými rozhodnutí soudu o omezení na právech jejich opatrovance.
Psali jsme:
Příkladem může být: „Nepůjde do kavárny na kávu, u vás má celodenní stravu“ dobrým příkladem může být také: „Nepřeji si, aby chodil v džínách, stačí tepláky“. Nemluvím vůbec o kapesném nebo o omezování v běžném rozhodování. Ještě před šesti lety, když jsem sem přišla, tak mnoho klientů mělo na hlavě dvoumilimetrový porost vlasů na hlavě, pro zaměstnance to bylo pohodlné. Pamatuji si na to, že klienti se holili na povel jedním holícím strojkem a zamknout si vlastní pokoj bylo nemyslitelné. Hodně jsme toho změnili a hodně ještě určitě změníme. Některé věci nejdou tak rychle, ale prostě jde to. Věřím, že je to tak i u jiných mých kolegů v dalších pobytových službách. Pokud nikoliv, možná bychom s tím měli začít něco dělat. Jen jsem pesimista v tom, že ze dne na den budou všichni z pobytových služeb převedeni do malých služeb a běžných bytů. Hovořím o tom, že v pobytových službách, velmi kultivovaných pobytových službách, mají být lidé, kteří potřebují asistenci 24 hodin denně, kdy se opravdu sami o sebe nemohou postarat a nemá se o ně kdo postarat. Pesimista jsem v tom pohledu, že bude ještě minimálně jedno desetiletí trvat, než bude dostatek finančních prostředků na zavedení menších pobytových služeb, stejně jako není a ještě nějaký čas nebude dostatek lidí, kteří budou v sociálních službách pracovat. Zkuste se kdekoliv v dalších službách zeptat, zda mají dostatek pracovníků v sociálních službách a zda zaměstnanci se domnívají, že jejich profese má společenskou prestiž.
Co soudíte o Tomáši Halíkovi?Anketa
Nevyhovovalo by však vašim klientům spíš to, co některým lidem v běžném životě, že za ně rozhoduje někdo jiný? A neberou to i zaměstnanci jako komplikaci?
V Domově Sulická se snažím o to, aby když už jsme takhle velký domov, tak aby se tu klientům žilo dobře. Domov je rozdělen na mnoho menších zcela na sobě nezávislých domácností. Snažíme se o to, aby klienti měli jasně daný svoje zázemí, svoje soukromí, které jim nikdo nenarušuje, aby se dostali běžně ven, aby mohli běžně fungovat s běžnou společností, nikoli jenom v rámci Domova. I když to tak ne vždy jde. Snažíme se podporovat naše klienty v jejich rozhodování, na druhou stranu i odpovědnosti za svá rozhodnutí. Představte si, že celý život před vás někdo dává jídlo, které jste si nevybral a vy prostě jíte. Jednoho dne jsme přišli a zeptali se: „Dáte si kávu, nebo si dáte čaj?“ Pamatuji si příhodu, kdy se jedna z klientek podívala na pracovníka, který měl zrovna službu, a zeptala se ho: „A co si tedy mám dát?“ Najednou vám dojde, že to je průšvih, že v životě nebyli postaveni před rozhodnutí, a to v ničem. A to je přesně to, kam se potřebujeme ještě posunout. Máme se snažit o to, aby se lidé uměli rozhodnout, a to třeba i v tom, že řeknou, tady žít nebudu, chci žít jinde, tady se mi nelíbí. Znovu říkám, že jsem velmi opatrná k tomu vyhlásit, že pobytové služby se zruší. Budou tady ještě dlouho, ale mají být zcela jiné.
Když jsme v Domově Sulická zaváděli přístup zaměřený na člověka, a tedy začali jsme s humanizací naší pobytové služby, mnoho zaměstnanců to nevydrželo a odešlo. Mnoho lidí nezvládlo to, že služba se točí okolo klienta, nikoliv klient okolo služby.
Psali jsme:
Když říkáte, že klienty vedete k tomu, aby se sami rozhodovali, znamená to, že mohou i volit?
A proč by nemohli? Jenom soud může omezit vaše volební právo. Jenom minimum klientů našeho Domova má v této oblasti soudem dáno omezení. To, že nechodí k volbám, že nemají zájem, nebo to nijak neřeší, je druhá věc, je to stejné jako v běžné společnosti. Někdo zájem o volby má a někdo ne. Mnozí klienti se o politické dění velmi zajímají. Informace o volbách poskytujeme, umíme k volbám doprovodit. Rozhodnutí o tom koho je však na klientovi.
Už jste zmínila odchody zaměstnanců. Je obtížné získávat sestry, pečovatele a lidi dalších profesí, které pro zajištění veškeré péče potřebujete?
Jakmile v okolních supermarketech zvednou mzdy, tak víme, že nás čeká odliv zaměstnanců, protože u pokladny bude vždy jednodušší, méně konfliktní práce než tady. U nás vydrží srdcaři. Na 170 klientů máme 144 zaměstnanců. Většina z nich pracuje v přímé péči, tedy asistují přímo u klientů. Pro klienty jsme tu 365 dnů v roce a 24 hodin denně, není to vůbec jednoduché. Pracuje se pod neskutečným tlakem a velikánskou odpovědností. Fluktuace nejen tady, ale obecně v sociálních službách, je vysoká. Získat fundovaného člověka je neskutečně těžké a udržet ho ještě těžší. Na Sulické se pracuje ve dvanáctihodinových směnách, v nichž se plně věnujeme klientům. Asistujeme klientům od běžného doprovodu na nákup osobních věcí či nákupů jídla, když se vaří pro všechny na domácnosti, po divadla, kroužky, do školy, do zaměstnání. Provádíme spoustu činností a k tomu potřebujeme mít odhodlané srdcaře. Tenhle tlak málokdo vydrží. Lidé na tuto práci se velice špatně hledají. Potřebujeme, aby tato profese měla odpovídající prestiž. Řekla bych, že prestiž pracovníka v sociálních službách je dnes tak na úrovni uklízečky a politika. Navíc tím, jak je dnes tažena linka proti neziskovým organizacím, tak se s tím svážíme také. Patříme do služeb pomáhajících, avšak to je mnohým zcela jedno, patříme i jako příspěvková organizace dle mnohých do „nezisku“, a to je dnes černá nálepka na čele. V očích veřejnosti jsme spadli všichni do jednoho pytle a pomůže nám každý, kdo to bude odlišovat. Sociální služby nejsou žádný nátlakový institut, nemáme nic společného s ovlivňováním politiky.
Nastavuje chystaná novela zákona o sociálních službách, která má platit už od ledna příštího roku, přesně to, jak mají sociální služby v budoucnu vypadat?
Novela nastavuje nové, ale nehovoří o tom, co bude s těmi stávajícími. Zda budou pokračovat segregované sociální služby, kde jsou jen ženy, nebo jen muži. Tím myslím pobytové služby pro postižené, protože pak jsou specifické služby, kde je dobré „segregovat“ z nějakých důvodů a na čas, například u týraných lidí. Můžeme se bavit o tom, jak dlouho se sociální služby budou poskytovat na různých zámcích, kde nelze pobyt zútulnit a zpříjemnit, ať je to domov seniorů nebo domov pro osoby se zdravotním postižením. Kde je přístup zaměřený na člověka v jednotlivých sociálních službách, o tom novela vůbec nemluví. Jsme na velikánské křižovatce, všichni máme červenou a čekáme na zelenou, chceme se rozjet, ale nevíme, kdo to zaplatí, protože novela je o zvýšení nákladů. Místo nového a moderního nastavení ve službě bude zákon do služeb posílat fízly pod skrytou identitou, mohu si jen domýšlet, zda z těchto lidí nebudou provokatéři. Stejně tak pod rouškou porušování práv klientů nastavuje nucenou správu, kterou bude vyhlašovat namísto soudu ministerstvo. Pro mě a mnoho mých kolegů z dalších služeb je to nestoudné a nevídané. Věřím, že si politici v Parlamentu velmi pozorně zákon přečtou a skončí v odpadkovém koši. Je zapotřebí změnit myšlení mnohých v tom, jak má sociální služba vypadat, je zapotřebí začít měnit, nikoliv se starat o nucenou správu a nasazovat do služeb špiclování.
V Poslanecké sněmovně, kde jste působila v letech 2010 až 2013, jste se věnovala nejen problematice osob se zdravotním postižením, ale sociální problematice obecně. Co by mělo být krédem sociální péče?
Mělo by to být tak, že se každý musí snažit na své živobytí si vydělat vlastním přičiněním. Musíme si uvědomit, že dávkový svět neexistuje, jde o dočasnou pomoc. Právě, když to z nějakých důvodů opravdu nejde, a to bychom měli umět na základě sociálního šetření a určité pomoci zjistit, jestli to tak skutečně je, nebo ne, pak bychom měli pomoci na dobu určitou a během ní se snažit s člověkem pracovat. Pomoc by měla spočívat v pomoci najít si práci, udržet si jí, pomoc s ubytováním, bydlením, a podobně. Není možné v tomto státě vyrábět pobírače sociálních dávek jednou provždy. Pak nemáme dostatek finančních prostředků pro ty, kteří se bez naší pomoci skutečně neobejdou. To jsou třeba právě lidé se zdravotním postižením, opuštěné děti nebo někteří senioři.
Pokud si při své práci najdete čas na sledování politiky, v níž jste jako poslankyně působila, čím si vysvětlujete, že tzv. demokratickým stranám podpora u voličů vůbec nestoupá, zatímco hnutí ANO, ač je jeho předseda Andrej Babiš pod neustálou palbou, má trvalou přízeň skoro třetiny voličů?
Samozřejmě že politiku sleduji, kdo v ní jednou byl, tak už ji sledovat nepřestane. Obecně se máme strašně dobře, nic moc nám neschází, díky tomu se houpeme na obláčku bezstarostnosti a prostě se moc o politiku nezajímáme, nezajímáme se do hloubky o dění kolem sebe. Díky tomu spousta lidí pořád bude volit pana Babiše, protože je to pohodlné. Premiér této země mluví s lidmi ve zkratce, a to mnohým prostě stačí.
Ale za jeho působení v politice se lidé mají dobře, už neplatí heslo „Kvůli tobě Kalousku, nemám ani na housku“, které zaznívalo na demonstracích proti Nečasově vládě. Proč by tedy lidé Andreje Babiše a jeho hnutí ANO volit neměli?
To, že se mají dobře, však není kvůli panu Babišovi, ale kvůli tomu, že ekonomika je na tom pořád dobře. Česká republika má rekordní zaměstnanost, nepracují jen ti, co nechtějí. Když se máme tak dobře, tak nepřemýšlíme o tom, jak bylo před třiceti lety, že jsme byli všichni vysazeni na to, kdo měl něco společného s StB nebo s komunisty, a ten byl pro nás byl absolutně nepřijatelný. Dnes to dokážeme tolerovat. Ale ne proto, že by přišel pan Babiš, z něčeho nás vytáhl a vyřešil nějaký problém. Jen nastoupil do doby, kdy se svezl s vlnou toho, že je ve světě dobře, ne jenom u nás. Vezměte si, že jemu je jedno, odkud pobral své členy, nynější poslance, to jsou lidé ze všech různých politických stran. Neštítí se spolupracovat s komunisty. Mnohým lidem nevadí, že jeho hnutí ANO je ideově neukotvené, že jede na vlně populismu. Pokud řeknou něco, co není přijato, obratně to změní. Žádný pevný program u hnutí ANO vidět není, jsou jen určité sny, jak by to mohlo vypadat.
Copak jiné strany nabízejí kloudný program? Pokud tedy za něj nepovažujeme kritiku jakéhokoli Babišova kroku.
Nemyslím si, že opoziční strany nemají program. Sklouzli jsme do zkratky, která nám stačí. Rýpnu si lehce do médií – kde se politických stran kdokoliv z médií ptá na program a kde jsou jednotlivé názory porovnávány a diskutovány? Mnohé rozhovory a debaty jsou prostě v určité zkratce. Je to pohodlnější. Sociální sítě jsou vlastně také určitým fórem ve zkratce. Mnozí se naučili soudit články podle titulku, který je často velmi zavádějící. Je to správně? Obávám se, že právě toto zjednodušování, jako že další politické strany nemají program, je jedna ze zkratek a nedání určitého prostoru pro diskuzi o programových prioritách. Když má někdo jiný názor, tak je to antibabiš. Heslo antibabiš vyhlásil pan Babiš a všichni se ho chytli, protože to je „výborná“ zkratka. Žijeme v době zkratek. Nežijeme v době, kdy jsme četli rozhovory nejrůznějších ekonomů, politiků, kteří pro nás byli zajímavými, které jsme před třiceti lety hltali, když po revoluci vycházely nejrůznější články, co musíme změnit, proč to musíme změnit, jaké jsou výhledy do budoucna. Pamatuji si, že jsem si kupovala troje, čtvery noviny, které jsem byla schopna do poslední řádky přečíst. Hledala jsem, co kdo říká, abych porovnávala. Hledala jsem názorovou blízkost s tím, co jsem cítila já. Dnes máme Facebook, Instagram, Twitter, občas si přečteme nějaké noviny. Pokud se z nějaké upoutávky nedozvím, že bude v novinách nějaký zajímavý článek, tak noviny také nekupuji.
STEM před pár dny zveřejnil žebříček popularity politických osobností. Vede ho Andrej Babiš, druhá je čím dál populárnější ministryně financí Alena Schillerová. Za vícero ministry se až na třináctém místě krčí Petr Fiala, předseda nejsilnější opoziční strany, se stejnými 28 procenty jako šéf komunistů Vojtěch Filip. Není zmar nynější opozice dán tedy chybějícími osobnostmi?
Nemyslím si, že bychom v politice neměli osobnosti. Musím však uznat, že pan Babiš, ač s ním nesympatizuji, osobností je. Ale máme problém s tím, že mnohým politikům není dáván potřebný prostor, protože jsme se soustředili právě na ty zkratky. Podívejte se, jak dnes vypadají politické debaty a jak vypadaly před třiceti lety. Tehdy se nechávalo hodně prostoru pro to, aby někdo řekl svoje téma, svůj názor. Dnes stačí poutavý titulek, který je často hanlivý nebo i zavádějící, a spousta lidí si článek ani nepřečte, ale už vás odsoudí jen podle titulku. Opravdu si myslím, že hodně hyneme na to, že jsme se naučili žít rychle a ve zkratce, mnohé nestudujeme do hloubky.
_profil_top.jpg)
JUDr. Vojtěch Filip
Z výsledků různých průzkumů je patrné, že Andrej Babiš je velkou částí veřejnosti vnímán jako politik, který myslí na obyčejné lidi a chce pro ně něco prospěšného udělat. V době, kdy jste byla poslankyní, byla ODS součástí koalice, jejíž nejviditelnější ministři Miroslav Kalousek a Jaromír Drábek naopak působili dojmem, že jim o obyčejné lidi vůbec nejde a čím víc jim ztrpčí život, tím to budou brát za větší politický úspěch. Není i tohle jeden z důvodů, proč hnutí ANO podporuje přes třicet procent voličů a třeba Kalouskovu partaj s bídou čtyři procenta?
Jinak se budete chovat v době prosperity a jinak v době, kdy prosperita není. Rozhodně nebudu hájit ani pana Kalouska, ani pana Drábka. Myslím si, že v roce 2010 byla chyba výběru ministra práce a sociálních věcí. To je celé, co k tomu můžu říct. Ale nedá se to až tolik srovnávat, když je na tom státní pokladna daleko lépe, než byla tehdy. Dnes je daleko nižší nezaměstnanost, ale i když ani tehdy jsme na tom v porovnání s krizovou Evropou nebyli špatně, tak pořád jsme na tom nebyli dobře. Ale nynější vláda si nepočíná rozumně. Přidává na důchodech bez toho, že by měla jasnou vizi, jakým způsobem se budou získávat finanční prostředky na důchody v budoucnu. To neříkám proto, že bych nechtěla zvyšovat důchody, protože je jednoznačné, že se zdražuje, ale proto, že se dopředu nepočítá, jak budou vypadat důchody za deset, dvacet, třicet let. Každý politik, který tak dnes neuvažuje, je skutečně nezodpovědný. To nejsou otázky jenom politické, to jsou otázky na ekonomy. Politické pak bude rozhodnutí. Když dnes vidím závěry „komise pro spravedlivé důchody“, tak mi je do pláče. Protože jen tak střílet do vzduchu nějaké cifry, jaký bude základní důchod, že nějaká zásluhovost bude, ale vůbec nevíme jaká, je nezodpovědné. Důchody dnešním seniorům nikdo nevezme. Otázkou je, jak budou vypadat důchody pro dnešní čtyřicátníky. A také, jak budou vypadat v porovnání s tím, co si za ně za třicet let budou lidé moci koupit.
Tak tenhle problém nevyřešila žádná z důchodových komisí, které vznikaly i za předchozích vlád, jen ta nynější má ve svém vývěsním štítu „za spravedlivé důchody“. Co tedy mohou budoucí penzisté očekávat?
Dostatečně lidem neříkáme, že sice budou mít nějaký důchod, ale bylo by dobré, aby si na důchod spořili prostřednictvím třetího důchodového pilíře, nebo aby zkusili uvažovat o tom si našetřit podle toho, jak se chtějí mít v důchodu. Není cestou zvýšit sociální pojištění OSVČ, ale ukázat jim, jak budou jejich důchody vypadat v závislosti na tom, kolik si platí. A buď se rozhodnou si někde spořit, nebo mají jiné zajištění, že jim vlastně nevadí, jaký budou mít důchod. Nebo mají možnost do toho systému dávat víc a pak ten jejich důchod bude vyšší. Za debatou o zvýšení daní, respektive sociálního pojištění u OSVČ je skutečnost, že se navyšují důchody a nevybírá se dle MPSV pro budoucí starobní důchodce z řad OSVČ dostatek finančních zdrojů, tak se vymýšlí, kde na to vzít. Vládnoucí garnitura, místo aby nejdřív přemýšlela, o informovanosti živnostníků, tak přemýšlí, jak jim zvýšit odvody. Nebo jaké to ještě někomu napaříme daně. Uvědomuji si, že spousta OSVČ dnes přistupuje k důchodům tak, že je to nezajímá. Přitom si musíme přiznat, že do důchodu brzy půjde generace lidí, kteří si dlouhodobě vydělávali v rámci své živnosti a nepočítali s důchodem, takže je budou mít nízké. Ale snad to nebudou všichni. Nedokážu si představit, že by byla většina, která by neměla na to, aby pak žila běžným způsobem života. Pořád věřím, že jsou to lidé, kteří si odpovědně šetřili buď prostřednictvím třetího důchodového pilíře, nebo jakkoliv jinak.
Mgr. Marie Benešová
Ještě se vrátím k bezzubosti opozice. Mám tím na mysli, že její roli musí suplovat spolek Milion chvilek pro demokracii. Ten původně vznikl z požadavku na odstoupení Andreje Babiše z funkce premiéra, pak přibyl požadavek na odstoupení Marie Benešové. Nyní se vyjadřuje k tomu, kdo nesmí být v Radě ČT i kdo nesmí být ombudsmanem. Podle toho, jak znáte život ve Sněmovně, myslíte, že se poslanci nechávají podobnými tlaky ovlivnit?
Každý poslanec dostává před hlasováním mnoho dopisů či mailů, proč to ano, nebo ne. Mně iniciativa Milionu chvilek vůbec nepřekáží. Jen jsem velice nerada, že ji dnes vidím už jako nátlakovou organizaci. Myslela jsem si, že ti mladí kluci jsou nabití elánem a touhou po tom, že se to může změnit. A když jste takhle nabití, tak jdete a vkročíte do politiky sám a prostě začnete mnohé měnit sám. Čekala jsem, že třeba založí politickou stranu, popřípadě hnutí nebo se k někomu přidají, ale oni skončili u výzev, aby se lidé zapojili do politického života a aby se společensky angažovali. Sami ale nic takového neudělali. Neukázali lidem směr ani cestu. Chápu, že jsou mladí, ale když někdo vyvolá tak velká očekávání a vyvine takovou aktivitu, tak bych předpokládala, že do dění skočí po hlavě. Tak trochu mi připadá, že potenciál využil někdo jiný, bez zázemí a potenciálu. Já věřila těm mladým a odhodlaným mladým mužům z Milionu chvilek. Dobrá byla a je myšlenka Milionu chvilek za odstoupení Andreje Babiše z funkce premiéra, protože poprvé po roce 1989 máme ve vládě – a ještě jako jejího předsedu – člověka, který nemá ani lustrační osvědčení, což je něco, co vytáhlo do ulic i mě. Ale nedokážu si představit, že bych šla demonstrovat proti tomu, jaká byla volba ombudsmana, a to se mi může jakkoliv zdát tato volba nešťastná. Kde jsou časy Motejlů a Varvařovských, při vyřknutí jejich jmen mi naskočí obratem slova jako je respekt, profesionalita, úcta a pokora. Těším se na dobu, kdy budeme mít mezi sebou opět podobné osobnosti. Třeba i takové, které prostě třísknou do stolu a půjdou s vervou do politiky, protože dostali na Letnou stovky odhodlaných lidí.
Psali jsme:
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
