Za třicet let prošla i péče o osoby se zdravotním postižením mnoha změnami. Oč lépe se handicapovaným dnes žije?

Před třiceti lety jsme v běžné společnosti moc lidí se zdravotním postižením venku moc neviděli. Stejně tak v běžných školách nebo v běžném zaměstnání. Mnozí byli zbavování všech svých práv. Mnohé se za třicet let změnilo, ale určitě je zapotřebí ještě mnohé změnit. Nicméně pozitivní zprávou je, že není jen tak lehké kohokoliv zbavit jeho práv a soud dnes člověka omezí jen v určité míře jeho práv. Každý člověk bez ohledu na svůj zdravotní stav má právo vzdělávání i být zaměstnán. To, že se tak ještě mnohdy neděje, je právě ještě ten velký kus cesty před námi, i když dnes už vidíte v běžných pracovních pozicích člověka se zdravotním postižením. Když to vztáhnu k domovu, který vedu, tak z klientů, kteří tu jsou – máme celkovou kapacitu 170 lůžek – 29 lidí pracuje. Většina z nich mimo budovu v běžných pracovních místech, u zaměstnavatelů kompletují různé výrobky, uklízejí chodníky a parkoviště, pracují v kavárnách. V minulosti někteří pracovali v pekárně. Velký kus cesty před námi je o bezbariérovosti, ale nejen o architektonické, ale především o bezbariérovosti v našich hlavách. Musíme brát člověka jako takového, nikoliv se dívat na handicap. Ten by měl být pro nás jen určitým ukazatelem, že u člověka se zdravotním postižením máme umět vyrovnat podmínky pro fungování v běžném životě. Naše pomoc a podpora má být vždy přesně cílená, aby lidé mohli žít ve svém přirozeném prostředí, tedy doma. Aby mohli chodit do školy, do práce, zakládat rodiny a prostě žít běžným životem jako každý jiný. Až když to opravdu nejde, tak aby si člověk mohl vybrat vhodnou pomoc v oblasti sociální služby. Pokud se týká pobytových, dnes tak diskutovaných služeb, pak tyto mají být nikoliv ústavem, ale domovem, kde má člověk vlastní soukromí a přístup k člověku je důstojný a zachovává jeho práva. Chtěla bych, aby bylo dostatek služeb, které jsou o přívětivosti, důstojnost a úctě k člověku.