Líbila se vám demonstrace za účasti Dana Landy a exprezidenta Klause?Anketa
Jak hodnotíte poněkud prazvláštní, nedávno skončený rok 2020? A to nejen z pohledu covidové pandemie...
Nenapadá mě lepší charakteristika uplynulého roku než výrok z filmu Santiniho jazyk: „Celý svět jste zabordelili blábolem“.
Na jedné straně jsme mírumilovnější. Rostl odpor ke všem formám systémové manipulace a všem druhům násilí včetně nehumánního chování ke zvířatům, bezohlednosti k výtvorům přírody a bezduché americké kinematografii plné primitivní nadřazenosti a neuvěřitelně tupě a surově zobrazovaného násilí.
Rok 2020 byl přípravou na připravované velké změny a debilizace obyvatel pokračovala nebývalým tempem. Svět, zejména křesťansko-židovský západní civilizační okruh, dostal několik vážných varování a ran. Zmíním tři.
Globální globalizace – lepší je český výraz zeměkoulizace, kterou mnozí považují za horší než fašismus s komunismem dohromady, protože proti ní neexistuje obrana, dostala díky C19 těžkou ránu do vazu, ze které se jen tak nevzpamatuje. Rok 2020 dal nový ohromný impuls staré osvědčené vizi soběstačnosti států v maximu možných oborů. Naše desetimilionové město ve středu Evropy by mohlo jít alespoň, co se týče zemědělství, příkladem.
Systém integrace ekonomické moci v podobě EU také dostal velkou ránu. Odchod V. Británie v době, kdy ekonomická síla Asie exponenciálně narůstá a institucionalizovala se v podobě různých bezbariérových dohod vzájemného obchodu, je mimořádně hrubou strategickou chybou, která v historicky krátkém čase zřejmě skončí rozpadem Británie. Odchod V. Británie výrazně poškodil principiálně správnou ideu EU, garantující Evropu bez válek.
Zastaralý a překonaný americký volební systém prakticky již podruhé zkolaboval. V případě, že demokraté manipulovali a podváděli, jak tvrdí prezident Trump, nebo volby byly skutečně čisté, ale úřadující prezident se jen tak rozhodne, že porážku prostě neuzná, je to tragédie a rána všem demokratickým axiomům a staletí tradovaných manter. Nedomyšleným paradoxem je, že i za této situace v mezidobí do inaugurace nového prezidenta má dosluhující všechny pravomoce včetně použití jaderného kufříku. A trvalé hledání nepřítele patřící do arzenálu studené války po třiceti letech by už snad také mohlo patřit na smetiště dějin…
Zestručněno, je to krize důvěry v takzvaný demokratický systém. Vůbec bych řekl, že loňský rok se vyznačoval zásadní krizí… a to krizí důvěry ve schopnost systému a námi volených lídrů řešit skutečné problémy, které zásadně ovlivňují smysluplnost našeho života na planetě, např. od migrační ke klimatické krizi. Bez důvěry to prostě nejde. Ztrácíme důvěru ke staletí budovanému žebříčku hodnot – nový není nebo se spíše podobá ideálu stáda vepřů, ale zejména v právo jako jedinému nástroji skutečné civilizace. Neustále slyšíme volání po svobodě jako zásadní hodnotě západního civilizačního okruhu – i roušky vadí, ano určitě, ale trvale omílaná svoboda bez spravedlnosti jen a jen slovo. Jsem pro spravedlnost, fair play a za maximální snahu všech institucí systému o ni. Můžeme se svobodně vyjadřovat, volit a svobodně cestovat, ale pokud nám někdo svobodně ukradne auto, vypálí dům a zkorumpovaný soud odsoudí za to, co jsme nikdy neudělali, můžeme se tak jít akorát svobodně zastřelit.
Každý člověk má vrozený smysl pro spravedlnost. Komplikované zákony tvořené na základě politické objednávky skupiny právě u moci, nesmyslné normy a předpisy nejenže dělají z lidí hlupáky, ale jsou skutečnou nemocí úpadkem moci 21. století.
Pokud potřebujeme na všechno zákon, předpis a vyhlášku, tak to je to písemně podložený úpadek jakýchkoliv civilizačních hodnot. Svoboda, kterou ani nemůžeme užívat, protože je tak okleštěná pravidly, předpisy, zákony, hypotékami na celý život a právy těch druhých, že je v podstatě otevřená nepravostem, zločinu a podvodníkům. Je to pouze románová představa blouznivců našich hor….
„Řídit se zákonem, nikoli svědomím vede k Osvětimi,“ řekl španělský kardinál Ricardo Maria Carlese.
Chováme se jako občané tohoto státu zodpovědně? A jako tvorové na této planetě...?
Myslím, že v rámci možností, které nám umožňují naše české, zkostnatělé byrokratické instituce, ve kterých rozhodují referenti bez odpovědnosti a my jako občané se pohybujeme v právním, správním a etickém chaosu hraničícím s marasmem, se většinově jako občané chováme zodpovědně. Velkému množství úspěšných, vzdělaných a moudrých, vlastenecky myslících lidí to diplomaticky řečeno… vadí, chtějí změnu. Všichni to známe, jděte vyřizovat maličkost na jakýkoliv úřad a jsme zapleteni do tenat nařízení, zákonů, novel, předpisů, statistik. Kdyby se jich 80 procent zrušilo, nestane se vůbec nic.
I když jsme jako tvorové na této planetě sebevražedná společnost, světová válka nebude. Není kdo, s kým, o čem a pro koho. Přesto musíme mít trvale na mysli, co můžeme čekat od civilizace posedlé mocí, zbraněmi a jejich trvalým zdokonalováním? Patologie studené války a bipolární logiky světa, které jsme se nikdy nezbavili, vyprodukovala vedle chemických, biologických, částicových, vesmírných a psychotropních zbraňových systémů ovlivňujících lidskou psychiku i absolutní zbraň. Termovodíkovou bombu.
Zbrojení a testy zahrnující i testy megatunových JZ ve vesmíru ovlivňujících Van Allenovy pásy chránící život na Zemi před kosmickým zářením, byly provázeny posedlostí mocí, jaká v historii lidstva nemá analogii. Úzká elitní skupina, fascinována destrukcí, své touze po moci podřídila vše. Tato posedlost postrádala a dodnes postrádá jakoukoliv lidskou dimenzi. Nezabíjejí zbraně, ale lidé.
Co se skutečně změnilo? Je podivuhodné, s jakou lehkostí, přecházející až do arogance, přešla historie a světoví politologové etapu studené války, speciálně kapitolu jaderných zbraní. Absolutně nejpodstatnější část novodobých dějin s obrovským přesahem do současnosti – což je zřejmě důvod – přešla téměř rukou mávnutím.
Dodnes neexistuje žádný, natož oficiální výklad a analýza technologie globálních mocenských procesů studené války pro nás obyčejné s jediným cílem… porozumět, pochopit, poučit se!
Zůstali jsme v hlavách pořád jen obyčejní lovci mamutů, se standardním instrumentáriem emocí, kteří vyměnili jeskyně za Hiltony a kyje za atomové bomby.
„Když se vykládají takové lži o tom, co jsme prožili, jak potom máme věřit vyprávění o událostech z dávné minulosti? Myslím, že všechny dějepisné knihy kromě svatých spisů jsou stejně prolhané jako kterýkoli román, jediný rozdíl je v tom, že romány bývají zábavnější.“ To je z dopisu falchhraběnky Liselotte, vévodkyně orleánské, k historickému dílu o Ludvíkovi XIV.
Rok následující bude plný očkování a také politických třenic, vždyť budou parlamentní volby. Máme „rozené vůdce lidu“ nebo tyto osobnosti jsou u nás a vlastně na celé planetě tak trochu nedostatkovým zbožím?
Rození vůdcové lidu jsou všude, vždy byli a rodí se v každé době. Potřebují vizi a synchronizaci času a událostí, aby splnili svou dějinnou roli. Voliči musí jen pečlivě zkoumat, jestli budoucí vůdce lidu má za sebou postavenu alespoň jednu psí boudu – nejlépe několik. V opačném případě je to ctižádostivý žvanil, kterých po světě běhají tisíce.
Horší je, že světu chybí vize budoucnosti. Demokracie nemůže být univerzální vize, má smysl pouze tam, kde je silná ekonomika a systém občanských institucí. V ekonomicky slabých a kmenově uspořádaných společnostech přináší zničující chaos.
Zážitkový, inženýrský, konzumem posedlý turbokapitalismus se vyčerpal a začal se chovat jako stejnosměrný motor. Ten má neomezitelnou točitelnost a za vysokých otáček stačí malá nevyváženost a způsobí jeho rychlou destrukci, často s katastrofálními důsledky. Nejen nadnárodní korporace a jejich majitelé, ale i určité skupiny lidí se chovají jako stejnosměrné motory. Nemají limity chamtivosti, ani jakékoliv zábrany. Kvůli nim byly všechny války.
Potřebujeme nové vize. Potřebujeme strategicky a vizionářsky inteligentní, na budoucnost orientované lidi, nejlépe mající děti, vnuky a vnučky. Ti myslí na budoucnost především. Lidi, myslící více horizontálně (těch je podstatně méně) než vertikálně, se smyslem pro integraci, celistvost a schopností zobecňovat myšlenky. Všude roste hlad po nových řešeních a lidech, kteří neintrikují, mají otevřenou, do světa orientovanou mysl se schopností jednoduché analýzy, přesně podle mota Nadace: „Pravda netkví ve faktech, ale v souvislostech mezi nimi“. Hledání souvislostí je někdy dramatické, může být i nebezpečné, ale je kolébkou pravdy a proveditelných vizí. Pravdu v její přirozené prostotě mohou pochopit všichni. Moc si nesmí vynucovat pravdu, jak to dělá celou historii. Potřebujeme lidi s prokázanou schopností předvídat budoucí děje na základě realistické analýzy zásadních světodějinných historických faktů, nikoliv teoretických, co by bylo, kdyby.
Nelze tvořit nové smysluplné vize na základě „alternativních faktů“, přelháváním historie, nerespektováním reality a trvalými nářky nad křivdami minulosti a vyrovnávání se sní. Vyrovnávání s minulostí je eticko-právním bludem. Nikoho skutečně schopného nenadchnou. Vize založené na vyrovnávání se s minulostí nemohou být ničím jiným než zase utopií a často dramatickou. Utopistických, nereálných a úplně scestných vizí bylo v minulém století dost. Vize reálné, srozumitelné a smysluplné, které odpovídají skutečnému stavu Evropy a světa 30 let po železné oponě, respektující naše historické zkušenosti a které jsou proveditelné. Po děsivých válečných zkušenostech máme my Evropané vizi, která se nás všech bytostně dotýká. Geniální vizi sjednocené Evropy.
Brexit a jiné eventuální exity jsou cesty nikam nebo do staromódního, konzervativního, postkoloniálního světa, který ve své koloniální variantě v minulém století všem srozumitelně předvedl, čeho je schopen.
Neexistuje lepší alternativa, co s naší krásnou starou, dobrou Evropou. Pokud ji někdo má, nechť s ní jde na trh.
„Dějiny učí, že demokracie bez hodnot se snadno promění ve zjevnou nebo skrytou totalitu.“ Karol Jósef Wojtyla, (Jan Pavel II.)
Psali jsme:
I když je bída a sucho a covid a tak dále, nepřestává se chřestit zbraněmi. Možná naopak, ještě více. Jsme nepoučitelní?
Existuje pouze učení dějin, poučení z dějin neexistuje.
Jsme nepoučitelní. Kdybychom byli, svět by nebyl tenhle binec, ve kterém žijeme. Nepoučili jsme se z I. ani z II. sv. v., ani studené války. Jakou lekci ještě potřebujeme? Posuďte sami…
„Velkým přáním mě samotného i celého lidstva, při této slavnostní příležitosti je, aby z krve, hrůz a masa nedávné minulosti povstal lepší svět. Svět, jehož základem je důvěra a porozumění, svět, jenž chová v úctě lidskou důstojnost a je založen na naprosté svobodě, toleranci a také na spravedlnosti. Modleme se, aby byl znovu nastolen mír v celém světě a aby jej Bůh navždy zachoval. Tímto končím tento slavnostní akt.“… Generál Douglas MacArhtur při kapitulaci Japonska, 2. září 1945, na lodi Missouri.
Každý, kdo prožil část svého života ve dvacátém století, má své osobní zkušenosti a soudy a o ně by se měl podělit. Prožili jsme rozvoj a pád socialismu a rozvoj východní verze prvobytně pospolného kapitalismu s primitivní vírou ve všemocný trh. Kolika lidem na světě se to poštěstilo?
Snad někdy konečně pochopíme, že pokud nebude rozvoj lidských institucí a vědy provázen rozvojem morálky a etiky a tvořitelé nejstrašnějších zbraní nepřestanou vnímat sebe jako rozhodující morální instanci a nepřestanou být v tzv. národním zájmu obhajováni prostituujícími právníky a jimi na objednávku ničemů vypracovanými zákony, skončí lidstvo naprostou katastrofou. K tomu máme opravdu, ale opravdu dobře našlápnuto.
Rukojmími vědy bez svědomí a „stejnosměrných motorů“ jsme byli a dosud jsme my všichni. Evidentní snaha elitních světových stratégů o zakrytí problémů posledních 70 let pod roušku železné opony a bolševického komunismu je největší hrozbou pro budoucnost demokratických společností.
Tony Judt, britský historik, to jednoduše shrnul: „Neexistuje žádný šťastný příběh o pokroku a optimismus a víra v demokracii, jež zavládly po konci studené války, nemají opodstatnění. Máme-li vykonat něco dobrého v tomto století, musíme nejdříve říci pravdu o tom starém.“
Ale přece jen si skromně dovolím jedno soukromé nadační poučení: Otevřenost zdrojů systému moci, nikoli demokracie, je jediným garantem nemožnosti vytvoření nových totalitních a autoritářských režimů. Otevření útrob sovětského modelu systému moci vedlo k jeho rychlé destrukci.
Co vás v uplynulém roce nejvíce konsternovalo a naopak rozesmálo?
Konsternovaly mě dvě věci:
První: V roce 2002 Nadace Železná Opona – založil jsem ji v r. 1994 z ideje triatlonu přes želenou oponu – položila na Kvildě za účasti 1500 lidí z 18 zemí základní kámen Muzea železné opony v místě bývalé pohraniční roty. Mnozí si to dobře pamatují. Ministerstvo životního prostředí k úžasu všech převod roty na Nadaci neodsouhlasilo z důvodů, že to není ve veřejném zájmu. To byla konsternační rozcvička.
Muzeum jsem s přáteli bez jakékoliv účasti státu později vybudoval v Rozvadově s cca tisícem exponátů. Nadace dále osm let provozuje na základě smlouvy se státem světově unikátní ATOMMUZEUM v Míšově, v bývalém skladu jaderné munice. Ostatní dva sklady na území ČR jsou rozkradené, zničené, zavezené zemí. Sklad v Míšově Nadace zachránila před devastací a dal mu svým nápadem na vytvoření ATOMMUZEA a jeho realizací s mými přáteli smysl existence. Obě muzea jsou navštěvována školami – i mateřskými, univerzitami, spolky, turisty, veterány, voj. útvary z domova i ze světa. Tisíce ohlasů jsou zapsány v kronice, stovky ohlasů na internetu. Vyžádané výstavy na univerzitách a v sídle OSN ve Vídni měly mimořádný ohlas. Vše realizováno, zdůrazňuji, bez jakékoliv podpory a účasti státu. Muzea mají prokazatelně širokou veřejností oceněný vzdělávací a memoriální odkaz budoucím generacím, jako to, co se již nikdy nesmí opakovat. Jejich odkaz se týká všech lidí na planetě!
Osm let se snažím získat od státu ve veřejném zájmu ATOMMUZEUM, které Nadace opakuji prokazatelně zachránila. Konsternovalo mě nepochopení, arogance a naprosté ignorování jakéhokoliv argumentu předaného zodpovědným institucím státu, ignorování smyslu neziskové nadační dobrovolné činnosti ve veřejném zájmu. Největší, slušně řečeno, absurditou je, že stát místo toho, aby tuto činnost pro naše děti a vnuky ocenil, chce ještě zaplatit. Hodnocení státních úředníků a veřejnosti je v přímém rozporu s teorií občanské společnosti.
Touto skutečnou konsternací jsem získal pocit marnosti nad dobrovolnou činností a vážně zapochyboval i o jednom z pilířů moderního uspořádání státu, který říká, že stát je tu pro lidi nikoliv lidi pro stát. Jak řekl jeden zahraniční přítel… to, co vám udělali, by venku nepochopil nikdo.
Druhá: Jako bývalého sportovce mě konsternovalo, že se i přes C19 stále hraje fotbalová, hokejová a další sportovní ligy, jak doma, tak ve světě, a nejsou tam diváci. Nechápu smysl takto provozovaného sportu, proč a pro koho hrají? Doufám jen, že ne pro peníze…?
Od srdce rozesmálo? Bolí mě kolena a kamarád mi vyprávěl vtip: Potkají se dva, jeden povídá „dostal jsem špičkový recept proti bolestem v kolenou… tak povídej… koupíš si litr čistého alkoholu… no a dál? Dál si to nepamatuju.“
Říká se, že bylo už lépe. Bude prostě – JINAK?
Celá monumentální stavba moci bývalého a současného světového pořádku je založena na systému strachu, kastování, zdůvěrňování a kategorizaci utajovaných informací a jejich dostupnosti pouze těm, kteří události tvoří a manipulují. Systém sběru a utajování informací, díky moderním technologiím, nabral obludných rozměrů.
Ale to, co lidi spojuje, je mnohonásobně silnější, než co je rozděluje. Láska k rodině, dětem, kultura, hudba, sport, historie, poznání, vzdělání, smysl pro spravedlnost, cestování, tradice, příroda, chamtivost, individualismus, závist, arogance, pýcha, nenávist, plynou z nevědomosti a systémově vnucované odlišnosti.
Bude trochu jinak. Přijdou změny. Doufám jen, že už konečně začnou respektovat jednoduchý, univerzálně platný zákon kauzality, a to ve všech oborech. Nejdříve je příčina nějakého jevu, pak je jeho následek. Pravdou je, že dosud zásadně, jak v malém, tak velkém, řešíme následky. Bojíme se z mnoha důvodů přiznat příčiny. Školním příkladem je klima. Příčinou klimatické krize nejsou kouřící komíny nebo emise naftových motorů, ale obyčejná lidská chamtivost… A pravdě do očí… protože neumíme žádným zákonem chamtivosti předepsat emisní limity a nasadit filtry a neumíme „stejnosměrným motorům“ regulovat otáčky, nemůže tento nesmyslný boj skončit dobře.
Pokud nevyřešíme patologii lidské chamtivosti a její institucializovanou podobu, nestane se nic, vůbec nic. I jakákoliv sebelepší a sebeproveditelnější vize lepšího, spravedlivějšího budoucího světa bude jen halucinogenní program!
Je nutné se už konečně zbavit absurdní vize o lidské velikosti. Popis historie minulého století snad už stačil.
Víra v lepší a spravedlivější svět i v roce 2020 zůstala jen vírou. Nikdy to nesmíme vzdát.
Psali jsme:
autor: Václav Fiala
