Zeman je předzvěstí evropské budoucnosti. Tak zní jedna z tezí spisovatele Zábranského, který napsal divadelní hru o českých elitách

V divadelní hře „Herec a truhlář Majer mluví o stavu své domoviny“ se vypravěč vyznává z lásky k prezidentu Miloši Zemanovi. Jak jste při psaní monodramatu uvažoval o tomto politikovi?

Láska k bližnímu je podle mě jednou z nejvyšších hodnot, kupříkladu křesťanská láska k lidem, kteří prchají z války a vyžadují naši pomoc. Z bitvy a války přitom prcháme úplně všichni, i kdyby to měla být bitva jménem dětství či dospívání, a je rolí umělce tyto bitvy vidět, rozumět jim. Umělec není politik, nýbrž člověk, který disponuje uměleckým viděním světa, často zdánlivě pokřiveným... O Zemanovi jsem při psaní přemýšlel jako o symbolu; hra ale není ani tak o Zemanovi, jako spíše o otázkách mnohem abstraktnějších, konkrétně o možnostech nepřetržitého růstu a kultivování – kde jsou jeho meze? V ještě širším smyslu je pak o budoucnosti Evropy. Zeman je pro mé přirozené druhy, umělce a intelektuály, symbolem všeho odepsaného, překonaného, nemoderního, a já si kladu otázku, zda tomu náhodou není právě naopak; čili zda Evropu v budoucnu nečeká vývoj právě směrem k lidem typu Zeman, k jisté brutalizaci, vágusovství, umolousanosti, jež nutně musí přijít, až se zadrhne ta až do fistule vyšroubovaná spirála kultivace a růstu v širším smyslu, jak ji nalézáme mnohde na západ od nás. Pokud by se ta fistule zřítila, pokud by upadla do nějakých nových, či starých hloubek, pak by dnes zdánlivě zaostalé Česko najednou bylo napřed, předběhli bychom svým zaostáváním tu takzvaně rozvinutou část Evropy... Zeman je, když se na věc podíváme s trochou myšlenkové grácie a svobodně, předzvěstí něčeho absolutně moderního, to je jedna z mých tezí. Nehodnotím, pouze konstatuji, domýšlím a snažím se přitom myslet jako umělec, jehož rolí je mimo jiné znejisťování a dávání nových nečekaných perspektiv. Jak říkám, Zeman je symbol, stejnou roli by v textu mohlo plnit slovo „Kaufland“ nebo otázka „Viděl jsi včera v televizi...?“ Moji druzi, umělci a intelektuálové, na Zemana, Kaufland a televizi reagují zhruba stejně, s podivem a zásadně odmítavě, a mě baví, mávat jim těmito červenými hadry před očima. Znejisťuji je a zároveň zkouším inteligenci druhů, kteří se považují za inteligenty... Co je skutečná kultivovanost, ptám se, nakupování tam či tam, nebo nakupování tam i tam, dávání rozhovorů tomu či tomu, či tomu i tomu...? Na prknech pražského Studia Hrdinů se nebude hrát v první řadě o Zemanovi, nýbrž o těch z nás, kdo se považují za dobráky a inteligenty. Jak dobře tito dobráci myslí? Kolik lásky ve skutečnosti mají a rozdávají?

Půjde také o „hru na vážnost“, jak jste to prohlásil o svém debutu?

Ne. Text je promyšlený, vtipný, do jistý míry i lehkovážný, myslí se v něm skutečně bez zábran, ale hra na vážnost to není. Vlastně je tomu úplně naopak, je to vážně míněné tlučení na poplach: moji přirození druzi, umělci, intelektuálové a letenští hipsteři, z jejichž středu jsem vzešel, zakrňují, nemyslí, nemilují, stávají se směšnými, vážnými a nebezpečnými.

Kdy bude premiéra?

V září. Snad patnáctého, už je možné si koupit lístky...

Zemana jste označil za starce, který se snaží být novodobým Masarykem, a nedaří se mu to. Osobně o něm uvažuji jako o člověku, který by chtěl být válečným Winstonem Churchillem (Masaryk byl abstinent) v době relativního míru. Proč se mu podle vás to „masarykovství“ či „churchillovství“ nedaří?

Příměr k Masarykovi jsem volil kvůli tomu, abych vybral někoho z „Česka“, váš příměr je asi výstižnější. Na tom Masarykovi ale v českém kontextu trvám. Protože do koho jiného by se člověk-prezident mohl stylizovat? Do Havla? Do Klause? Do Beneše? Do Háchy? Do Gottwalda? Ne, jsem si jistý, že někde hluboko v Zemanově srdci je dobrá vůle být dobrým prezidentem Masarykova ražení. A proč se mu to nedaří? Mimo jiné i proto, že po roce 1989 přišel jako třetí. Ať chceme, nebo ne, o vynikání krom jiného rozhoduje i čas a místo, být ve správný čas na správném místě. A z tohohle hlediska v nové historii jednoznačně vítězí Havel, přesněji řečeno jeho čas a jeho místo. Být prezidentem těsně po roce 1989 bylo stejně vynikající jako být jím hned po roce 1918. Samozřejmě, Masaryk i Havel byli vynikající lidé, ale nezapomínejme ani na to, že měli vynikající místo, přímo v první řadě...

Současná společnost se radikalizuje. Většina přemýšlí černobíle. Oni či on je zlo, my či já jsme dobro. Absolutní zlo a dobro nicméně existuje v pohádkách a bájích. Osobně „černobílým lidem“ pro potřebu vnitřního pojmenování říkám „pohádkáři“. Pro některé jsou Zeman a Rusko absolutní zlo, aniž by se zabývali hodnocením jednotlivých skutků. Pro některé jsou Havel, USA a EU absolutní dobro, aniž by o tom více přemýšleli. Samozřejmě to funguje i opačně. Jak vy to vnímáte? Proč se z lidí stávají podobní „pohádkáři“?

Moji druzi si mne kvůli tomu odeberou z přátel na Facebooku, ale musím říct, že s vámi souhlasím a moje hra je přesně o tom: sleduji v mnoha oblastech intelektuálního života absolutní zatuhnutí ve slovech, pojmech a pozicích. Věří se v magii. Absolutně tady chybí nejen lehkost a grácie v myšlení, což možná souvisí s tím nekonečným protahováním českého národního obrození, té zvláštní a nevyspělé formy angažování, ale i smysl pro logiku a aspoň minimální myšlenkovou konzistenci. Příklad? Angažovaní druzi do jednoho bojují proti vyvolávání strachu, kupříkladu proti vyvolávání strachu z migrace, na straně druhé ale neváhají kontinuálně a hystericky vzbuzovat strach jinými strašáky, nastupujícím fašismem, Ruskem atd. Totéž se týká hranic: hranice jsou pro mé druhy zlo, na straně druhé ale staví mohutné hranice mezi tím, co se má a nemá říkat... Jde mi o to, aby se našel někdo, kdo dokáže vidět strach a hranice v plné šíři, řekněme, že čekám na někoho, kdo krom nudných angažovaných frází objeví jakýsi „zákon zachování kvanta strachu a strašení“ či „zákon zachování počtu hranic“. Postoj mnohých mých druhů mi navíc přijde nebezpečný. Dám vám jeden příklad: mám velmi angažovaného kamaráda, je to režisér, dokumentarista a sociolog. Před pár dny mi napsal, že má výhrady vůči tomu, co poslední dobou říkám a píšu. Snažil jsem se najít jedinou svou větu, proti které by myslící člověk mohl něco namítat, nenašel jsem ji, ale ještě důležitější mi po pár hodinách přemýšlení přišla jiná věc. Na tom slovním spojení „mám výhrady vůči tomu, co píšeš“ mi něco nehrálo. A pak mi to došlo: ti lidé se nakonec nechají usvědčit svým jazykem. „Mám výhrady“, to je slovník aparátčíka, člověka, který mluví z mocenské pozice, je to pozice člověka trůnícího na pravdě. Svobodomyslný člověk by řekl „nesouhlasím s tebou“. V tom výše citovaném slovním spojení je cítit jemný záškub oprátky...

Největším tématem současnosti je takzvaná „uprchlická krize“, přesněji řečeno uprchlíci z islámských zemí. Pracoval jste v Organizaci pro pomoc uprchlíkům. Nejde zatím v českých podmínkách o magický realismus? Uprchlíci z islámských zemí v Německu již jsou, u nás jich je minimum, takže ve své podstatě zatím fiktivní příběh, přičemž už je proti nim většina národa negativně vymezena...

Tohle je častý argument mých angažovaných druhů: proč se my, kdo tady nemáme uprchlíky, tolik rozčilujeme uprchlickou krizí? Opět je na tom vidět naprostá chaotičnost myšlení mých „správným směrem myslících“ druhů. Moji druzi jsou lidé, kteří myslí evropsky, chtějí Evropu; nechtějí vidět národní státy, nýbrž „evropskou jednotku“. V tom případě ale musí myslet evropsky. A myslet evropsky znamená myslet na uprchlíky, jako by to byli naši uprchlíci. V tomhle směru jsem asi evropštější než moji druzi: migrace je naším problémem a naší výzvou; fakt, že tady nikoho nemáme, je irelevantní. Zaujetí postoje je na místě, jsme Evropané. A fakt, že se Češi ve své většině vymezují negativně? Mrzí mne to, ale nesnížím se k tomu, abych těmi lidmi pro jejich názor pohrdal. Moje osmdesátiletá teta i moje maminka, obě jsou „negativně vymezeny“. Rozumím jim. Chápu je a mám je rád. Možná by obrátily, pokud bych jim přivedl domů ukázat uprchlíka, ale neudělám to, nejsem z těch, kdo věří, že patent na rozum má dejme tomu relativní mládí. Do jisté míry bych se vlastně styděl, kdybych si v tomhle případě nárokoval roli učitele. Rád vidím věci v širších perspektivách... a na uprchlické krizi se mimo jiné jasně projevuje tyranie mládí, tyranie domnělé progresivnosti či avantgardy.

Jak vnímáte rovnici islám + uprchlictví = příliv teroristů?

Nejsem politolog ani psycholog, opakuji, nýbrž umělec. A mojí povinností, mojí legitimací umělce je jediné: představivost. Ano, samozřejmě, že si jako umělec umím představit situace, bytostně lidské situace, kdy někdo kvůli svému maličkému lidskému zklamání sáhne po ideologii a po granátu.

V překladu je islám „podrobení se“. V Podvolení píše Michel Houellebecq o Francii s muslimským prezidentem, v Londýně byl starostou zvolen muslim. Spěje svět k podrobení, tedy k celosvětovému Islámskému státu, nebo ne?

Nemyslím si to. Nestrašil bych tím. Na druhé straně ale vidím, jak velké je to lákadlo – podrobení se. Strach ze svobody, únava ze svobody, to jsou velká evropská témata. Pokud se podrobujeme či podrobíme, bude to podrobení neuvědomělé, stane se to někde velmi hluboko v nás.

V jednom z rozhovorů jste prohlásil, že umělci by se měli věnovat umění, ale v Česku se věnují čemukoliv jinému. Proč se z mnoha tuzemských umělců stali aktivisté?

Podle mě jde o tragické důsledky faktu, že Česko a jeho elity nikdy nebyly schopny ukončit a opustit myšlenkový rámec národního obrození. Angažovanost českých umělců je triviální, mělká, černobílá, urputná, směšná... Je to z velké míry angažovanost na úrovni základní školy: mimo jiné se zesměšňuje tloušťka, sklon těla, vlasy, dlouhé nosy... Pokud však jde o myšlení, jedeme v klidu na vedlejší koleji. Kdo u nás hluboce promýšlí naše postavení na periferii? Kdo přemýšlí o vztahu Česka k Západu? Kdo přemýšlí o postojích Visegrádské čtyřky jinak než jako o postojích nevyvinutých debilů? Kde se v Česku rodí něco původního? Proč umíme jenom kopírovat a reprodukovat, proč je tady tak pusto? … Nikdo nemá čas a vůli, všichni druzi končí u tlachání na Facebooku nebo u omílání trivialit. Někdy mám pocit, že jsou druzi rádi za možnost mít nepřítele, angažovat se a bojovat: dává jim to alibi, proč se nezavřít doma a proč nepromýšlet rok jednu drobnost, ale do důsledku. Do boje! To je jejich alibi, proč podléhat nesoustředěnosti a povrchu...

Je třeba od sebe oddělit Česko a takzvanou vyspělou Evropu?

Ano. Pokud uprchlická krize na Evropu měla jeden zásadní dopad, pak je to jakési znovuspuštění symbolické železné opony. Takzvaná vyspělá Evropa si o nás myslí, že jsme podřadní, že myslíme podřadně. Podřadnost je přitom jedno z největších evropských témat, které si zaslouží hlubší promýšlení... Jsme podřadní, my z periferie, my z Visegrádu? A jak se můžeme stát nepodřadnými? Máme dohánět něco, co nikdy nedohoníme, tu západní ušlechtilost a kultivovanost, nebo se máme vydat jinou cestou? Máme šplhat na horu kultivace, vždy v závěsu, nebo ji můžeme obejít? … Pokud se ale ptáte na Česko a Evropu ve vztahu k angažovanosti, pak je třeba s politováním konstatovat, že velká část angažovaných intelektuálů ze Západu začíná připomínat naše obrozence ze začátku devatenáctého století. Ta plochost je nyní všudepřítomná a předznamenává nevyhnutelný úpadek. Samozřejmě ale můžeme najít lidi, kteří se snaží vidět dění z méně běžných perspektiv – a díky za ně. K Evropě přece patří i smysl pro humor, dokonce smysl pro jakýsi soucitný cynismus... „Vzmužme se!“ vybízím své druhy, „přece se nebojíme nějakého Zemana, my myslitelé! Věnujme se něčemu ušlechtilému: obejměme týraného koně a zhruťme se.“

Na druhou stranu, nejsou určité formy angažovanosti a aktivismu druhem umění, z něhož rostou takové osobnosti jako Joan Baez, Karel Kryl či třeba Jello Biafra?

Ano, rozhodně netvrdím, že angažovanost do umění nepatří. Naopak, každé dobré dílo je na své základní úrovni silně angažované, už jsme o tom mluvili: umění má znejisťovat, v tom je jeho angažovanost. Mně osobně jsou bližší tyto rafinované formy angažovanosti, ale nemám nic proti Biafrovi...

V Iráku dostávají spisovatelé nízký plat od státu, takže jsou vlastně státními zaměstnanci. Je to myšlenka hodná následování? Jak by nejspíš její aplikace v Česku dopadla?

Zastávám odluku církve od státu. Tohle placení spisovatelů našim uším zní jako nežádoucí anachronismus, „cesta k Iráku“. Zároveň se ale něco podobného už děje ve Skandinávii, kde spisovatelé skutečně pobírají penzi bez ohledu na konkrétní produkci a dodávku děl... Možná skutečně bude něco na tom, že rozvinutá Evropa se brzy nutně začne zavíjet... Mělo by to svoji hlubokou logiku a nepochybně by se to dělo ve jménu dobra.