Zeptali se ministryně Maláčové, co je podle ní rodina... Úředníci MPSV propojení s neziskovkami, lidskoprávní pohled. Otevřená výpověď senátorky Chalánkové, jak to chodí

01.11.2019 18:04

ROZHOVOR Je to právě rok, co se bývalá poslankyně TOP 09 Jitka Chalánková, která se s Pospíšilovou stranou nerozešla příliš v dobrém, stala nezávislou senátorkou. Nezávislou nejen v kampani, ale i v Senátu, kde odmítla všechny nabídky na vstup do senátorských klubů. V rozhovoru pro ParlamentníListy.cz vysvětlovala své postoje k sociálním otázkám, díky kterým se často dostává do střetu s ministerstvem Jany Maláčové, ale rovněž k ochraně tradiční rodiny či k právu držet zbraň, což jsou věci, které ještě nedávno nebyly zpochybňovány, ale nyní se zdá, že bude třeba je před nápady liberálních demokratů aktivně bránit.

Zeptali se ministryně Maláčové, co je podle ní rodina... Úředníci MPSV propojení s neziskovkami, lidskoprávní pohled. Otevřená výpověď senátorky Chalánkové, jak to chodí
Foto: Hans Štembera
Popisek: Senátorka Jitka Chalánková

Ve čtvrtek Senát schválil návrh na novelu Listiny základních práv a svobod, jehož podstatou má být zakotvení práva použít k obraně života zbraň. Někteří senátoři to zpochybňovali, že se takové věci nemají dávat do Listiny. Vy patříte k zastáncům tohoto řešení, proč to tedy považujete za důležité?

Považuji to za důležité, dokonce jsem se před několika lety v Poslanecké sněmovně pokoušela prosadit podobný návrh, který tehdy neuspěl. Já jsem přesvědčena, že právo držet zbraň za podmínek určených zákonem, který my máme velmi kvalitní, je určitě lidským právem. Takže bude dobré, pokud to v Listině základních práv bude i explicitně vyjádřeno.

Důležité je to explicitní vyjádření. Podobně, jako dnes probíhá snaha vyjádřit explicitně, že manželství je vztahem muže a ženy. To jsou věci samozřejmé, o kterých se donedávna ani neuvažovalo, že by musely být někde přímo napsány. Jenže vzhledem k tomu, co se kolem nás děje, tak vidíme, že jsou ohrožovány různými snahami některých skupin, takže se ukazuje, že by možná bylo vhodné, aby to v té Listině základních práv bylo přímo uvedeno. Proto, abychom mohli čelit snahám upírat občanům tato práva.

Nevidím sebemenší důvod, aby občané neměli právo držet zbraň, pokud splní podmínky stanovené zákonem. Jde především o novou směrnici EU o zbraních. A my opakovaně slyšíme, že jsme měli lépe vyjednávat v EU. Jenže já jsem se o to zajímala a naši úředníci tam vyjednávali dobře, předkládali argumenty, ale nebyli nijak vyslyšeni. Tak to se nám pochopitelně nelíbí a teď musíme řešit, jak své svobody ochráníme.

Hovořili jsme o tom, že ústavní ochrana některých svobod by mohla dát určitou jistotu. Jenže ono to s tou ústavní ochranou také nemusí být tak úplně jednoduché. Mezinárodní dohody i právo EU mohou být podle některých výkladů čl. 10a Ústavy ČR upřednostňovány i před předpisy ústavní právní síly. Ohrožení ústavních práv přitom obvykle pochází právě z těchto zdrojů. Nemáte obavy, že ty ústavní garance mohou být nedostatečné?

Já doufám, že budou dostatečné. A je to také určitý signál, kterým dává naše země najevo, že si za těmito prioritami stojí.

Anketa

Je dobře, že Jaromír Jágr dostal od Zemana Medaili za zásluhy I. stupně?

94%
6%
hlasovalo: 21625 lidí

Děje se to nejen u nás. V sousedním Rakousku se nyní projednává podobný návrh, garantující ústavně právo na placení v hotovosti. „Mít možnost platit hotově je základní podmínka autonomní existence,“ hájí téma kancléř Kurz, který z něj udělal jedno ze svých předvolebních témat. Jedná se tedy podle vás o obecnější trend, kterému budeme muset čelit po celé Evropě?

Jsem velmi ráda, že jste to zmínil. Protože to je určitě další téma, kde bych byla pro zakotvení ústavního práva. Každý by měl mít právo užívat k finančním transakcím hotovostní peníze. Už se stává, že je to občanům upíráno a de facto jsou tím diskriminováni ti, kteří odmítají elektronicky platit. Podle mě to jednoznačná diskriminace, takže bude dobré, když i toto právo bude garantováno ústavně. Kdybych byla občanem Rakouska, tak to určitě podporuji.

Určitý protitlak těmto snahám představuje EU, která si uzurpuje čím dál více agend a v jejich rámci stále více pravomocí. Zmínila jste například, že přes „ochranu vnitřního trhu“ se krkolomnou konstrukcí dokážou dostat až ke kontrole zbraní, zasahující do bezpečnosti. Co s tím?

Určitě dát do Ústavy určitá omezení, která budou zároveň vyjádřením postoje této společnosti a její suverenity. Také bychom se měli podívat na to, které oblasti spadají v EU do většinového hlasování, a které musí být přijímány jednohlasně, a hlídat to, protože v EU jsou tendence k rozšiřování oblasti většinového hlasování. A s tím také rozhodně nemohu souhlasit.

V minulosti jsme v české Poslanecké sněmovně dokázali například prosadit usnesení k migrační politice, které trvalo na tom, že migrační politika může být měněna pouze jednohlasně, že se na ní musí shodnout všechny státy, a neexistuje tzv. „silové řešení“, protože to jsou důležité věci, které se týkají bezpečnosti jednotlivců.

Mluvila jste v minulosti také o tom, že hranicí, u které by se zasahování EU mělo zastavit, je právě bezpečnost, kterou by si měly členské státy zajišťovat samy. Existují ale názory, že i bezpečnost by měla být v některých věcech kolektivní (migrace, společný boj proti daňové kriminalitě, atd.). Nemůže to dopadnout tak, že by nakonec všechny bezpečnostní otázky spadaly pod EU?

Tak to si zatím ani neumím představit, protože vidíme, že dnes ani jednotlivé členské země nedovedou chránit své hranice. Hraniční země schengenského prostoru mají vůči ostatním tuto povinnost, mají na ní vyčleněné prostředky, a stejně ji neplní. Takže si neumím vůbec představit, že by někdy fungovala třeba evropská armáda a jak by to vůbec prakticky fungovalo.

Určitě je důležité si třeba předávat informace o bezpečnostních hrozbách, ale pokud dojde k tomu, k čemu došlo v roce 2015, když přišla migrační vlna a reakcí bylo přijímání ilegálních migrantů do Německa, po kterém se nám po schengenském prostoru pohybuje množství lidí, o kterých vůbec nic nevíme... A říkat, že když už tady jsou, tak je musíme brát, a že určitě naší bezpečnost nijak neohrozí, tak to je pro mě nepřijatelné. Nechápu, proč by státy, které odmítly tento způsob přijímání, měly trpět za ty, kteří se pro něj rozhodli.

Když jsme u těch společných iniciativ EU, tak velmi ožehavým tématem (rovněž spojovaným s bezpečností), které prosazuje česká eurokomisařka Věra Jourová, je boj proti dezinformacím. Je to vysvětlováno různými hypotézami, že dezinformace jsou globálním fenoménem koordinovaným z Ruska, atd. Vnímáte nebezpečí, že tímto způsobem může být ohrožena svoboda projevu?

Záležitost dezinformací bych nepodceňovala, ale ani nepřeceňovala. Podle mě by měly být hlavně děti vedeny k tomu, aby se učily rozpoznávat, co je pravda, a čemu se nedá tak úplně věřit, protože mladí lidé jsou dnes skutečně těmi informacemi zaplaveni.

Ale je pro mě problémem, pokud někdo bude určovat, co je pravda. Na to si musí přijít každý sám. A přijde na to tak, že bude mít nějaké vzdělání, bude něco vědět třeba o historii, ale bude mít i znalosti v technických oborech nebo v matematice, které mu pomohou ty informace vyhodnocovat. Já třeba nejsem příznivcem rušení maturity z matematiky, protože ta dává žákům důležité schopnosti. A hluboké vzdělání vám potom dá odolnost proti tomu, že by vás někdo mohl obelhat.

Pokud se týká ohrožení svobody projevu, tak mám pocit, že sledujeme dva trendy. Jednak snahu o tzv. „politickou korektnost“, která by mohla mít podobu až cenzury. A jednak se všichni, politici, novináři i další, mohou stát obětí tzv. autocenzury. My, kteří si to dokážeme vyhodnotit i se vzpomínkami na předlistopadový režim, tak přesně víme, co to bylo, jak se ta autocenzura u lidí projevila.

Takže to chce – nebát se. Když poznáme, kde ta pravda je, tak se nebát ji vyslovit.

Dalším tématem, které může přinést revoluční změny do staletí zaběhlých pořádků, je tzv. Istanbulská úmluva, která leží v české Poslanecké sněmovně a měla by projít kolečkem ratifikačního procesu. Tato dohoda se stala terčem kritiky, že ohrožuje tradiční rodinu, ale jiní ji brání, že jim jde pouze o zabránění domácího násilí. Jak se na případné nebezpečí z této dohody díváte vy?

Já rozhodně varuji před přijetím Istanbulské úmluvy a opakovaně jsem na to upozorňovala na nejrůznějších konferencích, i na sociálních sítích. Nejsem sama, myslím, že velmi dobře se k tomu vyjádřila například i Česká advokátní komora, která varuje před přijetím této úmluvy.

Pokud jde o tu ochranu před domácím násilím, které se zastánci dovolávají, tak myslím, že Česká republika má dobré zákony, které již dnes umožňují efektivní policejní postup, včetně vykázání násilníka.

Pokud ale ta úmluva nad rámec současných zákonů nic nepřináší, což říkají i její zastánci, tak je otázka, proč ji tedy přijímat, k čemu by měla být dobrá.

Za problematické já vnímám hlavně to, že Istanbulská úmluva by ratifikací vnesla poprvé do českého právního řádu pojem „gender“. Hovoří totiž o „genderově podmíněném násilí“, což je hloupost. Násilí je prostě útok jedné osoby na druhou osobu, není nijak genderově podmíněno.

Gender je v té úmluvě definován jako „sociální konstrukt“. A jsme u toho hlavního problému. Touto koncepcí sociálního konstruktu začíná být mužské a ženské pohlaví určeno ne biologicky, ale podle toho, jak se kdo cítí. A od toho se odvíjejí všechny další problémy.

Genderově podmíněné násilí je definováno jako násilí proti člověku, založené na tom, jak on se cítí. Tak je otázka, jak mu můžeme ublížit, když ani nevíme, jako co se cítí.

A k tomu se tam pracuje s konceptem presumpce viny, to znamená, že člověk obviněný z genderově podmíněného násilí bude muset sám prokazovat, že nic nespáchal, místo toho, aby mu byla prokazována vina, což je v trestním právu normální postup.

Ještě více znepokojivé je třeba to, že by nad dodržováním této úmluvy měly bdít nevládní organizace. Ty by se pohybovaly po území naší republiky a byly by koordinovány nadnárodním úřadem GREVIO, který již existuje, a bude monitorovat a vyhodnocovat, jak státy ta nařízení plní.

Jenže my tu máme náš vlastní systém, postavený na tom, že si občané volí své zákonodárce a ti tvoří zákony, kterými se pak společnost řídí. Takže tímto způsobem bychom se dostali úplně mimo rámec právního státu.

Právník Zdeněk Koudelka upozorňoval na to, že Istanbulská úmluva se může stát nebezpečnou v rukou „úderníků v taláru“, tedy progresivisticky smýšlejících soudců, kteří budou mít v rukou velkou moc při výkladu této úmluvy...

Jak jsem sledovala, co monitorovaly nevládní organizace, tak je samozřejmě otázkou, jakou roli by v tom ty soudy sehrály. Ale přiznám se, že o této části toho problému nejsem příliš informována.

V minulém týdnu jste v Senátu pořádala debatu o „ohrožených dětech“, na které došlo k poměrně ostré polemice mezi zastánci péče garantované státem a zástupci pěstounů. Proč je toto téma dnes tak důležité?

To téma je důležité už od roku 2012, kdy byla přijata novela zákona o sociálně právní ochraně dětí. Na tom semináři bylo jasně řečeno, já jsem za to ráda, že konflikt mezi zastánci ústavní a pěstounské péče neexistuje a že pro dobro dětí jsou potřeba všichni tito aktéři, kteří mohou ohroženým dětem pomoci.

Musíme vycházet z toho, kolik dětí potřebujeme v rámci toho systému umístit, kolik máme k dispozici pěstounských rodin, a které z těch řešení zajišťuje dětem další stabilní vývoj.

Určitě má význam třeba i to, že se malým dětem na nějakou krátkou dobu zajistí přechodný pobyt, než se jejich rodina dá do pořádku. Nebo budou umístěny pak do dlouhodobé péče.

Senátorka Chalánková na konferenci

Ano, právě přechodní pěstouni byli na té debatě dost rozebíráni. Zaznělo i to, že některými orgány, včetně Ministerstva práce a sociálních věcí, je preferována právě přechodná pěstounská péče. Vnímáte to, že tato skupina začíná být v rámci toho systému preferována?

Obávám se toho. A všichni další aktéři, se kterými jsme na té konferenci hovořili, před tím varují. Že je přechodná pěstounská péče užívána nad míru. Obávám se toho právě z toho důvodu, že pak není jasné, jak to bude s dítětem dál. Dnes se často hovoří o tzv. „přilnutí“ dítěte k jednomu pečovateli, ale nikdo neřekne, že odtržení dítěte od přechodného pěstouna a následný přesun někam jinam, ať k jiné rodině nebo do ústavu, je pro jeho psychiku ještě drtivější.

Nemůžeme prostě s dětmi takto zacházet. Tady jde o děti, ne o to, co si přejí některé nevládní organizace, které se na tom někde usnesly.

Na té debatě se nejen z tohoto důvodu poměrně dost negativně mluvilo o roli Ministerstva práce a sociálních věcí, konkrétně odboru ochrany práv dětí. Mimo jiné tam padlo, že se objevují tlaky na zrušení ústavní výchovy a ponechání pouze výchovy ochranné.

To je spíše otázka Ministerstva spravedlnosti, ale máte pravdu, že ten tlak jde z MPSV.

Nebo také bylo na tom semináři hojně citováno z metodické příručky, kterou tento odbor sepsal pro úředníky OSPOD. Tam padaly takové perly, jako že „dítě má právo na dobrodružný život“, atd. Na to se nedá zeptat jinak, než co se to na ministerstvu práce děje?

Bohužel, je to tak. Ta příručka je asi tři roky stará, a opravdu nám tehdy v Poslanecké sněmovně zvedla tlak. Tehdy jsme ji projednávali na sněmovním výboru a přinutili jsme ministerstvo, aby ji stáhlo. Ale co mám informace z terénu, tak úředníci podle ní dále postupují.

Tam jsou opravdové perly, skutečně celé dlouhé pasáže odporují zdravému rozumu. Četla jsem třeba dlouhý elaborát magistry Hofschneiderové, která rovněž působí na tomto odboru MPSV, a opírá se o tzv. „lidskoprávní pohled“. Jenže ten je zcela v rozporu s tím, že za dítě podle zákonů i mezinárodních úmluv až do 18 let věku nese odpovědnost rodič.

Doba dospívání je vždy citlivá, to ví každý rodič, ale za ty děti musí někdo nést odpovědnost. A pokud je ponecháme jejich přáním a životu, jaký budou chtít ony, k čemuž tento lidskoprávní přístup nabádá, tak tu odpovědnost rodičů před zákonem reálně nelze naplňovat.

A navíc mám příklady, kdy děti v tomto dospívajícím věku nechtějí poslouchat a jsou už natolik schopné, že si nejen na rodiče pozvou sociálku, ale dokonce jsou schopni na ně dát trestní oznámení za týrání a to třeba i kvůli tomu, že se po nich chtějí povinnosti běžně patřící k domácímu životu. Takže je to velmi nebezpečná věc. Protože děti mají nejen růst podle svých práv, ale také mají být vychovávány, a na to se zapomíná.

Když už se bavíme o metodických příručkách MPSV, tak v poslední době se mluví také o příručce nazývané „genderová příručka pro jesle“, na kterou upozornila poslankyně Majerová Zahradníková. V ní je doporučováno, aby již v jeslích byly rozbíjeny tradiční genderové stereotypy a pak to bylo vysvětlováno ministerskými úředníky tak, že děti se mají učit lásce a toleranci…

Já jsem měla možnost vidět učební materiály pro předškolní vzdělávání v jiných zemích, kde můžeme vidět i sexuální výchovu v předškolním věku, což mi přijde naprosto nepřijatelné.

Podle mě by ty nejmenší děti do těchto kolektivních zařízení neměly chodit. Do tří let podle mě dítě do kolektivního zařízení nepatří.

Pokud jde o tyto věci, tak je třeba říci, že za výchovu dítěte jsou odpovědní rodiče. Takže pokud nebudou souhlasit s tím, aby jejich dětem něco indoktrinovali, tak by to ta instituce měla respektovat. A tato témata by se do předškolních výchovných zařízení neměla vnášet vůbec. Děti se mají postupně učit úplně jiným vztahovým věcem, třeba odpovědnosti, lásce k přírodě, vzájemné ohleduplnosti, nebo přátelství. To jsou pozitivní hodnoty, které budou potřebovat pro život, a ne, aby se takto násilným způsobem děti učily takové věci.

Bavili jsme se o „lidskoprávním přístupu“ k výchově mládeže, teď jsme zmínili nějaké konkrétní případy. Jsou to individuální výjimky, nebo je to nějaký obecnější trend, že MPSV se prostřednictvím těchto příruček snaží zasahovat do výchovy mládeže?

Tak my jako senátoři nevidíme do všeho, co se na ministerstvu odehrává a co úředníci chystají. Ale už delší dobu skutečně pozorujeme, že některé odbory Ministerstva práce a sociálních věcí jsou spjaty, i personálně, s některými nevládními organizacemi, například organizací Gender studies.

Podle mě je to špatně, protože rodinnou politiku by měli z ministerstva koordinovat lidé, kteří mají představu o tom, co to vlastně rodina v původním slova smyslu je.

Paní ministryně třeba na konferenci, myslím, že to byla konference Dítě a rodina letos na jaře v Brně, na přímý dotaz, jak by definovala rodinu odpověděla, že rodina je skupina lidí, ve které se vyskytuje láska.

Přitom rodina má jasný společenský smysl, v rodině se mají rodit a vychovávat děti. A aby toto bylo možné, tak je pro výchovu dítěte nejlepší, pokud je tvořena otcem a matkou. Samozřejmě při respektu ke specifikům, mezi které patří třeba i to, že jeden rodič zůstane sám. Ale podstatné je, abychom si řekli, že rodina tvořená otcem, matkou a dětmi je pro naplňování smyslu rodiny „to nejlepší prostředí“.

A měli bychom i politiku směřovat k tomu, aby tento typ rodiny nebyl diskriminován, což dnes bohužel obnáší i to, že bude nezbytné jej určitým způsobem chránit. Třeba i v daňové oblasti, aby se neobjevovala taková hloupost, jako je rušení slevy na vyživovanou manželku, nebo manžela, který se rozhodl být doma a dělat zázemí dětem a pracujícímu manželovi. To je ten vzkaz, který by měl stát dát. Dlouho se nám jej dařilo udržet, jenže dnes stát naopak vzkazuje, že je to zbytečné. To už jsme tu jednou měli a nebylo to dobré.

Když už se bavíme o tom, jak pracuje Ministerstvo práce a sociálních věcí. Mluvila jste na té konferenci také o tom, že když jste byla poslankyně, tak jste jako sněmovní výbor žádali ministerstvo o statistiky o „průchodnosti systému“ péče o děti, ale ministerstvo je nikdy nedodalo.

Nedodali nám tyto statistiky. Na té konferenci také zaznělo, že si lidé z Českomoravské psychologické společnosti museli tak trochu ze zoufalství, ale i ze zájmu, na koleně udělat vlastní průzkumy, abychom aspoň částečně byli schopni říci, kolik dětí přechází z ústavní péče do pěstounské, a tak dále. To jsou statistiky, které jsme žádali po ministerstvu. Vzniklo to tak, že ministerstvo přišlo za poslanci s požadavky na změnu nějakých zákonů, a my jsme jim řekli, že nebudeme navyšovat prostředky pro pěstounské rodiny, když ani nevíme, kolik jich vlastně je potřeba.

Ta čísla, která jsme touto cestou získali, tak dokazují, že Česká republika na tom v žádném případě není tak špatně, jako se mediálně podává. Ten počet dětí vyrůstajících mimo rodinu, což nemusí vždy znamenat, že byly rodičům odebrány, protože někteří se o ně sami starat nechtějí, tak není v srovnání s ostatními evropskými zeměmi nijak špatný, což někteří tvrdí. Takže by bylo hrubou chybou rušit fungující systém, rozvrátit ho a ohrozit spoustu dalších dětí jenom proto, že nemáme k dispozici data z MPSV a lidem jsou tak předkládány v podstatě dezinformace.

Sedíme v Senátu, a Senát se v poslední době docela dost zabývá zahraniční politikou. Agilní roli v tom hraje zejména Pavel Fischer, předseda zahraničního výboru, který se zaměřuje zejména na nebezpečí z Číny a dost překvapil nápady, jako že by senátoři měli vyslýchat podnikatele, působící v Číně, což je zcela bezprecedentní. Jak vnímáte tuto činnost zahraničního výboru pro Fischerovým vedením?

To byla ta aféra, když chtěli na výbor předvolat pana Kellnera, ten to odmítl, nabídl místo sebe pana Mlynáře, a tím to skončilo. Já si myslím, že je to nad rámec kompetencí výboru. Je mi to líto. Je to nějaká osobní snaha senátora Fischera. Ale obecně u výborů je vždy otázkou, jak se k jejich aktivitě postaví plénum.

Jakou máte tedy v tomto směru zkušenost s návrhy zahraničního výboru?

Pochytila jsem od něj vlastně jen tuto aktivitu. Znovu říkám, že to jsou věci, které by z výboru na plénum vůbec neměly dojít.

Druhou věcí, kterou se tento Senát, úřadující od loňského listopadu, zviditelnil, byla ústavní žaloba na prezidenta republiky, sepsaná senátorem Václavem Láskou. Někteří to oceňují, že Senát vytváří protipól prezidentově „proruské a pročínské“ politice. Má, podle vás, takové dělení a polarizace politického systému smysl?

V podstatě jste už odpověděl za mě. Velmi hrubě se mi to nelíbí, nelíbí se mi ta zákopová válka. Já mám pocit, že už tu válčí každý s každým a mám pocit, že už se to především nelíbí většině občanů. Mám tyto zkušenosti i z předvolební kampaně, že lidé toto nechtějí. Všechny instituce by měly řešit to co mají, nalézat řešení, a strany více hájit ideje, které zastávají. Ale takováhle zákopová válka, s tím nemohu souhlasit. Není to dobré, pro celou zemi.

Když jste zmínila ty ideje: Byla jste poslankyní za TOP 09. Ta zkratka znamenala „tradice, odpovědnost, prosperita“. Máte pocit, že tato strana dnes naplňuje tyto hodnoty?

Já už se ke straně TOP 09 delší dobu nevyjadřuji. Od sněmu 2017 nemám potřebu k tomu říkat vůbec nic, když už v té straně nejsem. Na tom sněmu jsem upozornila na to, co je podle mě špatně, právě ve vztahu k tradici, odpovědnosti a budoucnosti a prosperitě. Pak jsem kandidovala do Senátu, podporu od TOP 09 jsem nezískala, což mě nezastavilo, kandidovala jsem jako nezávislá, a jako nezávislá jsem získala mandát od voličů.

Poslední otázka na toto téma. Ve Sněmovně je momentálně devět stran, a když počítáme i Trikolóru, tak deset. To je velké číslo, mluví se o tom, že by měla vzniknout užší spolupráce zejména mezi stranami, které si neformálně říkají „demokratický blok“ a kam patří právě i TOP 09, také lidovci, STAN a případně i ODS. V Senátu už spolupráce těchto stran do značné míry funguje, jak si s touto zkušeností myslíte, že by ta integrace mohla fungovat?

Přeji těmto stranám hodně štěstí a hodně sil, pokud jsou přesvědčeny, že jim tato integrace u voličů pomůže. Ale když se podíváme na předvolební průzkumy, tak jim to moc nevychází ani matematicky.

Toto je jejich věc, já osobně se domnívám, že tu chybí především strana, která by hájila konzervativní postoje a byla v tomto směru pro občany čitelná. Mám dojem, že řada občanů se tak nějak nešťastně rozhlíží, koho má volit.

V těchto dnech je to právě rok, co funguje současný Senát a co vy sama jste senátorkou. Jaká je za ten rok vaše zkušenost, třeba i ve srovnání s Poslaneckou sněmovnou, kde jste byla předtím?

Ve Sněmovně jsem byla 7 let, a zjistila jsem, že je tam velký rozdíl, jestli jste poslanec vládní, nebo opoziční. Předtím jsem působila ještě na kraji, což mi bylo bližší, protože tam skutečně exekutivně rozhodujete a vidíte výsledek své práce. Ve Sněmovně i v Senátu je to na delší lokte.

Já jsem si z toho všeho odnesla, že i pro zákonodárce je nejdůležitější mít kontakt s terénem, s lidmi, kterých se ty zákony budou týkat.

Pokud jde o srovnání Senátu se Sněmovnou, tak tady je samozřejmě menší možnost ovlivnit ty zákony, vlastně je kromě schválení můžeme jenom opravit nebo vrátit. Takže je tu trošku obtížnější prosadit své nápady.

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

autor: Jakub Vosáhlo

Bety.cz - magazín nejen pro mámy - horoskopy, recepty, diskuse, soutěže

Bety.cz TESTOVÁNÍ - Testujte s námi nové produkty či služby a o své názory a doporučení se podělte s ostatními čtenářkami Bety.cz.

Prostřeno.cz - recepty on-line - vaření, recepty, gastronomie

reklama
Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Podívejte na ty magory! Facka Minářovi. Senátor Doubrava se rozjel. A o Havlovi řekl otřesné věci

18:40 Podívejte na ty magory! Facka Minářovi. Senátor Doubrava se rozjel. A o Havlovi řekl otřesné věci

30 LET OD LISTOPADU „Podívejte se na ty magory. V roce 1989 demonstrace ZA svobodné volby! A v roce …