Vlkovští sokolové si společně s obcí připomenou u pomníku u školy 100. výročí úmrtí největší osobnosti Vlkova, legionáře Gustava Duška, který zemřel při bojích na řece Bělé u Poloviny na Sibiři 6. července 1918.
Gustav Dušek, věrný sokol a legionář, největší osobnost vlkovského Sokola
Gustav Dušek se narodil 30. srpna 1891 ve Vlkově (okres Jaroměř) jako sedmý syn rolníka Bedřicha Duška. Byl to požehnaný rod: devět synů a tři dcery z něho vyšly. Dušek – otec, byl ze zakladatelů Sokola ve Vlkově, vedl ale také syny své k sokolské práci. Sedm hochů Duškových tvořilo své doby II. družstvo vlkovského Sokola.
Obecnou školu vychodil Gustav ve Vlkově, v roce 1905/6 absolvoval c. k. všeobecnou školu řemeslnou v Jaroměři s výborným prospěchem. Otec, který dal již dva syny studovat, by rád dopřál i Gustovi další vzdělání, ale živnost by to neunesla. A tak musel do učení k firmě Rabas v Hradci Králové, umělecké zámečnictví. Zaměstnání Gustava těšilo, učení zvládnul za tři léta místo čtyř. Dále absolvoval s vyznamenáním průmyslovou školu v Hradci Králové. Roku 1909 byl přijat do sokolské jednoty královéhradecké. Skromný a horlivý chlapec se záhy stal přeborníkem a na závodech v Záhřebu v roce 1911 dobyl čestnou cenu. Pilně cvičil sám a stal se vedoucím dorostu.
Když Gustav skončil studie na průmyslovce, obdržel jeho otec dopis od ředitelství, aby dal nadaného hocha na umělecko-průmyslovou školu do Prahy. Se slzami v očích psal otec, že „nemůže náklad na pražské studie nésti“. Obdržel odpověď, kterou jistě nečekal - ředitelství školy samo opatřilo jeho přijetí do c. k. umělecko-průmyslové školy a postaralo se o stipendium. V Praze Gustav dva roky pilně studoval. Ústav mu opatřil 500 K ročního stipendia. Nebylo by to ovšem stačilo, ale další podporu opatřil mu profesor T. G. Masaryk, který byl na nadaného hocha upozorněn.
Vedle studií pěstoval Dušek v Praze samozřejmě horlivě i činnost sokolskou. Pilně cvičil, zvláště na kruzích, kde byl závodníkem. Samostatně také vypracoval několik sestav. Byl výborným borcem, pražskou jednotu měl reprezentovat na závodech v Lublani. Ale to již znemožnila válka.
V září 1914 se tak Gustav Dušek hlásil u 18. pěšího pluku v Hradci Králové. Na ruskou frontu odešel v roce 1915 a záhy zběhl k „nepřátelské armádě“. Byl zajat 28. listopadu 1815 u Polan. V červnu 1916 odjel na polní práce do Charkovské gubernie, odtamtud na práci v Usmani v Tambovské gubernii. Práce byla krušná, zaměstnavatelé ne právě lidští. Konečně se dostal do Kurganě na Sibiři, kde pracoval za krutých mrazů na železnici. Z této práce ho vysvobodilo zaměstnání v soustružnické dílně pana Balakšína, kde pracoval na výrobě válečného materiálu a velkých leteckých pum, ovšem pro ruskou armádu.
Přitom založil v Kurgani sokolskou jednotu a agitoval pro vstup do legií. Do nich byl přijat 28. července 1917 a přidělen ke 2. rotě 7. československého pluku v Berezani. Záhy byl jmenován desátníkem a začátkem roku 1918 se účastnil statečně všech bojů s četou granátníků. Počátkem léta postupoval s východní skupinou gen. Gajdy, která po obsazení Novo-Nikolajevska (později Novosibirska) očistila od nepřátel železniční trať k Omsku, načež pokračovala opačným směrem k Irkutsku a Vladivostoku.
Aby bolševici zadrželi postup vojska, způsobili různé překážky na trati, které však legionáři rychle odstraňovali. Části 7. pluku vystoupily ráno 6. července 2018 z vlaku, aby obsadily pozice u železničních mostů přes řeku Bělou. Bratr Dušek sám běžel přímo k rozbitému mostu. Samostatně tak podnikl odvážný pokus zachránit bolševiky podminovaný most přes řeku, kdy chtěl patrně přerušit drát vedoucí od dosud neporušeného středu druhého mostu k nepřátelskému břehu. Byl to odvážný úkol, při němž smělému vojákovi hrozila téměř jistá záhuba. Po setmění se rozpoutal z obou stran silný boj a v následujícím okamžiku rozlehl se od mostu hromový výbuch. Bolševici už dávali znamení k ústupu. Střed u pilíře byl rozbit a procházející roty spatřily na pilíři mrtvolu desátníka Gustava Duška.
O dva dny později pochovali legionáři svého desátníka na vesnickém hřbitově v sibiřské Polovině za účasti obou rot a zástupu ruských občanů. Společně s ním tady byli pohřbeni další tři padlí, bratři Ot. Havel, Jar. Bureš a Jan Melichar. Nad hrobem se s nimi rozloučil krásnou řečí br. M. Kovář a promluvil jeden z ruských občanů. Tak byly uloženy k věčnému odpočinku oběti bojů za naši svobodu a samostatnost, aby v tichém koutě malého vesnického hřbitůvku snili svůj věčný sen pod hroudami bratrské země.
Po smrti byl Gustav Dušek rozkazem 7. čsl. Tatranského pluku, vydaném 2. října 1918 v Irkutsku, bratr desátník Gustav Dušek za odvážný čin na řece Bělé jmenován rotmistrem a vyznamenán křížem sv. Jiří.
Odhalení pomníku u školy 21. července 1929
Tělocvičná jednota Sokol ve Vlkově nechala v roce 1929 zhotovit památník legionáři Gustavu Duškovi a dalším 17 padlým občanům Vlkova během 1. světové války, kteří položili své životy za osvobození po 300 letech poroby.
Max Lederer při této příležitosti napsal: Šestého července… Jak krásně zní ta píseň do pochodu sokolských šiků. Jak radostně, se zápalem pějí ji statisíce mladých i starých borců, statisíce hrdých členek i dorostenek. Vzpomene si někdo z té obce sokolské, že ten, jenž ji od útlého mládí zpíval, člen Sokola ve Vlkově, Hradci Králové, Praze a Kurgánu kladl po sokolsku poctivě a hrdě 6. července 1918 svůj život na oltář vlasti na mostě přes sibiřskou řeku Bělou? Jistě, jemu samému zněla při nebezpečné, smrtonosné práci v duši a na rtech slova písně: „...až nebudeš moci, Sokola zavolej!“ Zavolala matka Vlast a Sokol přišel. Přišlo jich tisíce a mezi nimi jeden z nejoddanějších, nejobětavějších, nejstatečnějších: Gustav Dušek z Vlkova!
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
