Tehdy na premiéře Tylovy Tvrdohlavé ženy usedli poprvé diváci, aby zhlédli představení v budově, která měla po několik let sloužit jako provizorium. Divadlo, jemuž byl dán název KOMORNÍ, se ale zachovalo jako skutečná „tvrdohlavá žena“ a po léta úspěšně poskytovalo potěšení svým ctitelům z Plzně, z jejího okolí i odjinud jako jejich věrná přítelkyně. Prožilo toho mnoho. Připomeňme si památné Doutlíkovy inscenace Filosofské historie či Fidlovačky v osmašedesátém, desítky někdy třeba sporných, ale většinou dobrých, ba výborných inscenací činoherních, operetních a posléze stále více muzikálových, jež v něm nalezly svůj domov. Později k nim přibyly i balety a po šest let, kdy se rekonstruovalo Velké divadlo, poskytlo svůj útulek i opeře. Opera se do něj zkusila vrátit i později. Velký úspěch zde sklidil začínající operní režisér Martin Otava svou vtipnou inscenací Donizettiho Poprasku v opeře, ale ukázalo se, že prostor divadla je pro tento žánr přece jen těsný. A navíc, opeře, vzhledem ke komplikovanosti jejího provozu, nesluší stěhování z místa na místo, také se to téměř nikde neprovozuje, a tak se opera vrátila tam, kam patří, do historické Balšánkovy budovy.
 
Po čase přibyla k divadlu provozní budova, nevzhledné panelové provizorium, do jehož velkých oken poskytujících nevábný výhled na bývalé mlýny, pražilo slunce. Byla prakticky nevětratelná, takže zkoušení v ní bylo leckdy nesnesitelné. Ale v těchto nehostinných podmínkách se rodily výtečné inscenace. A nastěhoval se sem divadelní klub. Byly tam kdysi dřevěné stoly s lavicemi, u nichž se tak nádherně diskutovalo nejen o divadle. A hrálo se tam skvělé divadlo. Připomeňme si alespoň Kennedyho děti režisérky Lídy Engelové, Pojďte, lidi do divadla Petra Novotného či Ševčíkova Amadea, v němž zazářil budoucí plzeňský Moliére, tehdy mladičký Toník Procházka. Na přelomu století někoho napadlo vyměnit nábytek za sektorové vybavení ve stylu typizované nádražní restaurace. Klub to přežil a dále se tu hrálo dobré divadlo a zejména v době divadelních festivalů bouřlivě diskutovalo.

Psal se rok 1989, na jevišti slavil úspěchy mladý a mimořádně nadějný režisér Jan Burian s Bulgakovovým Adamem a Evou a lidé se houfem dožadovali vstupenek na úspěšné Klíče na neděli, jimiž se výborný herec Antonín Procházka poprvé představil jako neméně výborný komediograf. A v listopadu toho roku se Komorní divadlo stalo centrem dění, které Plzeň zbavilo nálepky západní výspy tábora socialismu. A rok poté, v říjnu 1990, hostilo při zkoušce na Pokoušení jejího autora Václava Havla. Sluší se dodat, že Burianova inscenace této hry byla jednou z nejlepších inscenací Havlových her na českém jevišti.

Tvrdohlavé Komorní se dlouho bránilo, ale přišel neúprosný čas loučení, které není vůbec lehké. Plzeňané a všichni další příznivci divadla si budovu zamilovali. Byla radost vmísit se mezi návštěvníky, kteří o přestávkách zcela zaplnili těsné prostory předsálí, aby se osvěžili, o což se starala vždy milá a obětavá Alenka Karlíková.

A když návštěvníci opustili divadlo, vždy jsem cítil, že mne sleduje něčí pohled. Bylo tomu stejně i ve Velkém divadle. Ale tam to byla vážná vousatá tvář zestárlého a zmoudřelého krále Leara. V Komorním na sebe Vendelín Budil brával podobu rozšafného Podskaláka Saturnina Brambora. Mnohdy se tvářil velmi spokojeně, jindy lehce vyčítavě a vždy trochu šibalsky, jak to k pravému divadelnímu principálovi patří.

Přejme si, ať Vendelín Budil i nadále drží svou ochrannou ruku nad plzeňským divadlem a ať se z prostoru na rohu Americké a Prokopovy nestane další pusté místo v centru krásného města Plzně.

Mojmír Weimann, ředitel Divadla J.K.Tyla v letech 1990-1995