Jenže žijeme v takové politické situaci, jaká je. Museli jsme se s tím smířit a můžeme jen doufat, že dospějeme k lepšímu stavu.

Za dobu samostatné České republiky, tedy za necelých třiadvacet let, úřadovalo postupně 16 ministrů a jedna zastupující první náměstkyně. Kompletní počet čtyř projevů zvládnul jenom Eduard Zeman během vlády Miloše Zemana, k pěti se jistou shodou okolností dostala Petra Buzková, která z funkce odstupovala 4. září 2006, ve stejný den, kdy začínal školní rok. V 9:14 tak zahájila svůj proslov jistým překvapením, že dostává ještě jednou tu milou povinnost uvítat zpátky v lavicích poprázdninově rozjuchané osazenstvo. Měli jsme i řadu ministrů, kteří nestihli projev ani jeden – třeba Jana Sokola či Martina Bursíka. Během roku 2007 usedalo do ministerského křesla postupně sedm lidí.

Tento příliš rychlý koloběh je to smutným osudem jedné z nejpodstatnějších oblastí, které má vláda na starosti. Možná ještě smutnější je, že časté změny ministrů zdravotnictví či dopravy sdělovací prostředky i veřejnost vnímají jako vážný problém. Ve školství je to bráno trochu jako národní tradice, jako něco, co se prostě děje.

Veřejnost obecná je ale jedna věc, veřejnost odborná věc jiná. Jsem si naprosto přesně vědoma, jak moc tento stav frustruje všechny lidi, kterým jde o výchovu a vzdělávání budoucích generací. Konec konců jsem – přes svoje nynější angažmá v zákonodárném sboru – stále především učitelka. Frustrovaná jsem tedy minimálně stejně.