Je zcela jasné, že základem jakéhokoliv uvažování o politické pravici musí být charakteristika pojmu „pravice“. Jejích definic je vícero. Záleží především na ukotvení autora na levo-pravé a konzervativně–liberální škále. Ve své argumentaci vycházím z chápání pravice coby souboru principů a hodnotových orientací vycházejících z přesvědčení, že jedinec se má o život svůj a svých blízkých starat v oblastech, kde má tu možnost, primárně sám. Je přitom pochopitelné, že v této své základní aktivitě vychází z vlastní zkušenosti s tím, co se osvědčilo, a co nikoliv. Kolektiv(obecní až státní či nadstátní správa) má v tomto systému místo v oblastech, kde:

1)     dochází k interakci jedinců– správa oblastí s mnoha jedinci, jejichž vzájemná interakce může přinášet problémy(správa obce,soudnictví, policie atd.);

2)     jedinec nemá možnost, zejména kvůli rozloze dané oblasti, hájit efektivně svůj zájem sám – obrana, životní prostředí, zahraniční politika;

3)     na ni jedinec některé své výsady, např. výchovu dětí, dobrovolně (!) deleguje.

Poměříme-li obsahem této definice aktuální stav titulární české pravice, může se zdát, že tato je v absolutní krizi hraničící téměř se zmizením z oblasti vnímání běžnou populací, neboť až na Svobodné a některé výstupy ještě menších stran či jednotlivců nikdo výše zmíněný obsah pojmu pravice ve své praktické činnosti nectí.