Další týden je u konce, tentokrát týden plný emocí. V posledních dnech se totiž strhla lehce hysterická kampaň proti návrhu novely antidiskriminačního zákona, který jsme s kolegy předložili Sněmovně. Skoro jako bych navrhovala zdražení piva.

Ale teď vážně. Nejčastější argumenty proti přijetí novely, které se v médiích objevily, jsou dva - a já bych je ráda uvedla na pravou míru.

Prvním z nich je obava z popření presumpce neviny, a to kvůli sjednocení rovnoměrného rozložení důkazního břemene mezi žalovaného a žalobce, které navrhujeme. Jak to funguje ve skutečnosti? Rozhodně ne tak, že vás někdo obviní z diskriminace a vy budete muset najednou horko těžko prokazovat, co se stalo nebo nestalo.

Ten, kdo žaluje (oběť diskriminace), musí i v případě navrhované změny prokázat, co se stalo: například že nedostal práci nebo nebyl obsloužen v restauraci. Zároveň s prokázáním skutkového stavu pak musí žalobu opřít o tvrzení, že ke konkrétním událostem došlo například z důvodu jeho věku, barvy pleti nebo zdravotního handicapu. Pokud tedy žalobce neodvede před soudem svůj kus práce, soud žalobu zamítne a dotyčný bude muset platit vysoké náklady řízení, často v řádů desetitisíců korun.

Žalovaný - například zaměstnavatel - pak musí prokázat, že žalobce nepřijal do zaměstnání, protože nesplňoval kvalifikační požadavky. Číšník by zase prokazoval, že hosta neobsloužil v restauraci, protože už několikrát „pil na sekeru“ a dluh nezaplatil. V takovém případě soud musí žalobu zamítnout, protože jednání žalovaného bylo v pořádku.