Ano, to jsou následky čtyřicetileté komunistické vlády v naší zemi. To však není to zásadní, je to minulost. Hospodářský rozvoj lze dohnat, i když to chvilku trvá, svoboda je věc osobního postoje a vnitřně svobodný může být i ten, kdo zrovna sedí v kriminále.

To nejhorší, co v naší zemi komunistická ideologie způsobila, je lhostejnost. Onen pocit, který lze shrnout do věty „nic mi do toho není, nemůžu to změnit.“

Ten postoj se rozšířil v našem národě jako mor. Nejdříve ze strachu, pochopitelného strachu o sebe, o své blízké. A později jako alibismus pro vlastní pohodlnost.

Musíme si uvědomit, že v roce 1948 byly pouhé tři roky po válce. Lidé byli unaveni z hrůzných zpráv, z trvalého nedostatku všeho, ze strachu ze souseda udavače Gestapa. Komunisté najednou přinášeli kult nadšeného mládí. Radostné osidlování pohraničí, radostnou společnou budoucnost. Kolik lidí se nechalo zblbnout představou, že teď to budou oni, kdo bude rozhodovat? Všichni. Společně. Jak lákavé!

Komunisti hodili vyhladovělému dítěti bonbon a málokdo si všiml, že uvnitř je jed.