Vážený pane předsedající, dámy a pánové,

když jsem zaznamenal, že většina senátorů se rozhodla podat ústavní žalobu proti prezidentovi republiky, který byl zvolen občany v přímých volbách, první, co se mi vybavilo po všech účelových kampaních hlavních aktérů a po všem politickém pletichaření, je otázka legitimity a racionality takového kroku, a to zejména s ohledem na tradiční politické přetahování a skutečnost, že ani experti /a dnes to tady několikrát zaznělo/ na ústavní právo se neshodnou v názorech na některé postupy prezidenta.

A vybavily se mi i mnohé jiné skutečnosti, třeba ta, kdy Miloš Zeman v někdejším Federálním shromáždění prohlásil, že si musíme vážit hodnot, které prošly zkouškou času a které se po čtyřiceti letech vracejí. Mluvil i o tom, že začátkem padesátých let minulého století se v Mníšku pod Brdy začala těžit ruda bohatá na kov jako marxismus na myšlenky.

Miloš Zeman v červenci 1990 vůbec asi netušil, že Britové o devět let později v anketě BBC zvolí myslitelem tisíciletí právě Karla Marxe. Jistě, Miloš Zeman měl v uplynulých třiceti letech i další úlety. Třeba ten, kdy v roce 1991 veřejně prohlásil, že v kvalifikačním rozvoji z hlediska změn výchovně vzdělávacího systému jsme na padesátém místě na světě za Nepálem, což však zdaleka neodpovídalo skutečnosti. Jsem dalek toho, abych bral či chytal kohokoliv za slovo. Je ovšem skutečností, že jsem Miloše Zemana ostře kritizoval, především v roce 1999, kdy jako premiér bez jakýchkoliv připomínek souhlasil s bombardováním Jugoslávie.