Pane doktore, svátek 17. listopadu se v Praze nesl ve znamení protestů opozice proti tomu, že nastupující většina vyhrála volby. Ale to není nic nového?

Nejsem si jistý, zda tato letošní sešlost na Staroměstském náměstí v Praze vyjadřovala a hájila přání parlamentní opozice. Mezi hesla nad hlavami demonstrantů jsem viděl výzvu „Slovenský dráteník – Ne!“ a  nechce  se mi věřit, že by právě toto bylo přáním pana prezidenta, který stále mluví o dodržování ústavy a obraně demokracie. A to přesto, že před rokem 1989 přísahal na jiná pravidla, než na vládnutí lidu, s lidem a pro lid.

Také účinkující před mikrofony, účastníci skandující hesla odsuzující výsledky nedávno konaných voleb, a dokonce i jeden z moderátorů, se chovali tak, že v jejich slovech bylo možné slyšet, že jsou nespokojení, ale že se těší na svoje dny příští. A že změnu poměrů očekávají v horizontu čtyřech let. Proto také vyzývali, aby se všichni sešli na Letenské pláni, na ploše za dávno odstraněným sousoším J. V. Stalina, a tam vyhlásili změnu vlády a poměrů v Čechách, na Moravě a ve Slezsku.

Asi ani toto nemysleli vážně a byla to jen součást koloritu osobností stvořených, podle mého názoru, umělou inteligencí, a to ještě v provedení připomínající prošlé nebo už dávno použité zboží. Výzva Petra Pitharta, aby všichni vstupovali do politických stran se zdála být naléhavá, ale i lidem, kteří v roce 1990 věřili heslu „Strany jsou pro straníky, OF je pro všechny!“, trochu nedůvěryhodná. Pokud tím bývalý ministr české vlády a dlouholetý předseda Senátu ČR myslel restart politiky, která se mu kdysi zdála být nadějná, pak si tato slova pamatujme jako část toho, co se už jednou nepovedlo.

Snad si je můžeme zapamatovat také jako výzvu (co dnes není výzvou!) na scénu přicházejícím novým generacím, které ještě netuší, že i ony se budou muset historicky znemožnit, tak jako tolik jejich důvěřivých předchůdců. O tom ještě ti na Staroměstském náměstí nic nevědí, ale jistě jim to někdo brzy řekne a jejich zklamání z očekávání přijde cestami, po kterých se ve střední Evropě pravidelně chodí.

Andrej Babiš či Filip Turek byli u památníku na Národní třídě mohutně vypískáni. Tomio Okamura čelil nadávkám za to, že tam nešel a nenechal na sebe pískat. Dává vám to smysl?

Jak by řekl Marek Benda, jistě jen ve svém unaveném žertování, Slovák, poloviční Japonec a Turek budou v příštích letech, pokud jim to pan generál-prezident dovolí, nejčastěji vyhledávaným cílem všech možných urážek. A obvinění z jakýchkoliv špatností, o kterých ani ti, na které dnes cílí toto nechutné politické žertování, nevědí. Tomio Okamura ukázal, že nemusí odpovídat na každý hysterický výpad televizních zpravodajů, komentátorů a politolugujících většinou veřejnosti neznámých politologů a a také se snižovat na úroveň televizního „jílkování“.

Fotogalerie: - Chvilky 17. listopadu

Nikoliv podle slov, ale podle skutků poznáte je a jak vědí všichni poučení kulturami vzdáleného Východu, každé křivé slovo se jako bumerang vrací zpět k tomu, kdo jej bohům do oken vypustil. Každé duté slovo duní nejsilněji, ale to ještě neznamená, že je třeba na něj odpovídat stejně.

Možná se jednou dozvědí, že ten „poloviční Japonec“ se v takových situacích umí orientovat lépe než ti dočasně o své pravdě přesvědčení „polo-Češi“.

Proč tedy milovníci tohoto svátku vyhlašují, že Okamura jako předseda sněmovny má povinnost tam jít, a přitom univerzálnost tohoto svátku narušují pískáním?

Touha být viděn je jedna z nejnesrozumitelnějších vlastností neporozumění, zejména pokud se sejde více než trojice lidských jedinců. Když prý jsou jen dva, naříkají, když jsou nejméně tři – pohádají se. A pískám, tedy jsem jen snadnější než cogito ergo sum. Myslet a být je těžší než nepískat a nebýt.

Co vás zaujalo z vystoupení umělců a politických celebrit typu Petra Pitharta na akci Milionu chvilek pro demokracii?

Snad jenom to, že to bylo unavené ze strany pamětníků a naivně očekávané těmi nejmladšími. Vlastně i těmi resuscitovanými moderátory Milionu chvilek. Trochu se v tom všem zašumlalo několik zajímavých názorů a rozhovorů. Možná vás překvapím, ale pro mne byl pozoruhodný dialog Vladimíra Mlynáře s Šimonem Pánkem, dnes už tedy  také pamětníky, kteří upozornili na skutečnost, že před rokem 1989 netvořili opozici jenom chartisté, ale i jiné skupiny obyvatelstva, jak je ve své typologii definoval Gordon H. Skilling ve své velkolepé práci Czechoslovakia´s Interrupted Revolution (1975).

Mimo jiné také zmínili význam, platnost a nadužívání tzv. lustračního zákona. Pro nás nezaujaté je snad na tom zajímavé jen to, že tento rozhovor byl v druhém, opakovaném vydání zkrácen. Doufejme, že ČT toto prozkoumá a připomene si, jak to chodí v BBC.

Prezident Petr Pavel byl chválen za to, že zatím nejmenoval premiérem Babiše, který má podporu 107 poslanců. Dává vám to smysl?

Nechci šířit poplašné zprávy, ale myslím si, že se hraje na nejvyšší úrovni také o čas. Skartovací stroje zřejmě jedou naplno, hledají se únikové  cesty na domácím i zahraničním hřišti, a díky tomu, že víme, co bylo možné vytvořit okolo soukromého života Jindřicha Rajcha nebo Filipa Turka, jistě je i panika mezi těmi, kteří se obávají, že na ně lze objevit nějaké kompro. A když se neobjeví, tak se alespoň vyrobí. Víme také, že když byla na Ukrajině objevena „zlatá koupelna“, jistě nebudeme daleko alespoň od „pozlacené sauny“ v českém provedení.

Pavel si stále trvá na tom, že Babiš má před jmenováním veřejně vysvětlit, jak se vypořádá se střetem zájmů. Jenže v ústavě nic takového není. Co teď s tím?

Asi to nebude příliš složité. Andrej Babiš může být ve střetu zájmů, až bude v funkci, která mu snad umožní ovlivňovat hospodaření podniku, který „vlastní“ prostřednictvím svých akcií. To alespoň naznačují výroky pp. Schillerové a Havlíčka.

Snad by si na Pražském hradu mohli nastudovat, co jsou to ty „nezvratné kroky“, o kterých se v těchto dnech začalo mluvit. Mohlo by se stát, že zase jednou budeme opakovat akce Diag Human, TV NOVA a dnes tedy i Agrofert. Samozřejmě jinak, ale zájem advokátních kanceláří se už zdá dosahovat vyšších stupňů teploty, než tomu bylo doposud. A jak víme z lidových říkánek a písní, nestačí jen hrotit ty, ty, ty!, ale také nezapomínat na to „Kdo to bude platiti“.

Psali jsme:

Zakročte, nebo bude zle. Zbořil po útoku na Rajchla

Zvrácení výsledků voleb. Zbořil už vidí, co chystají

„Nevěřit ani nos mezi očima.“ Zdeněk Zbořil k bouři kolem Turka

Nová vláda? Ještě ne. Nezapomeňte, co nás teď čeká, připomíná Zbořil