Šlo o zdánlivě nenápadnou, ale o to nebezpečnější předlohu, která přispívá k narušování mezinárodně-politického systému a tradičního mezinárodního práva jakožto základům mezistátních vztahů. Jde o to, že tento dokument přiznává zvýšené pravomoci a kompetence Mezinárodnímu trestnímu soudu, stavíce tuto instituci zcela nad národní právo i národní soudy – a to sice v tom smyslu, že by tento soud měl mít napříště přednost při vyšetřování a souzení zločinů, označených za válečné, před národními státy států, ve kterých se odehrály, anebo jejichž občané by z nich byli tímto soudem obviněni.

Bylo v rozporu s naší ústavou

Některá ustanovení předkládaného materiálu se oprávněně jeví být i v rozporu s českou Ústavou – např. se zásadním principem, že každý občan má právo na svého zákonného soudce. Rizikem dokumentu je i jeho politický přesah. Dopady, které by tato nadřazenost Mezinárodního trestního soudu měla, by vedly k vyhrocování mezinárodních, ale i vnitrostátních, sporů namísto jejich uklidňování, mohly by vést i eskalaci v diplomatických vztazích. Válečný konflikt je sám o sobě tragickou záležitostí, přičemž přednost by při a po jeho ukončení a odstraňování jeho následků měly mít tradiční postupy a jednání národních států, s cílem minimalizovat vzniklé škody a obnovit mírové soužití – nikoli zpolitizované zasahování mezinárodních soudů, kterým se ze zdánlivě nezávislého a nestranného soudu stává aktér mezinárodní i vnitrostátní politiky. Předložená úprava se navíc týkala i zrušení klauzule o možnosti odložení jurisdikce Mezinárodního trestního soudu v signatářské zemi o 7 let, přičemž samotná tato možnost má hluboký smysl a není dobré ji rušit.