Teď to vidím sám. Ve výboru, jehož jsem předsedou, mám Miroslava Grebeníčka, kterého jsem ve svých článcích mnohokrát kritizoval. On to ví. Musíme si ale říci dobrý den a podat si ruku. Miroslav Kalousek (omlouvám se, že zas mluvím o něm, ale jen jednu větu :-) vykopal první válečnou sekeru proti ANO, teď však přichází poprosit, abychom dali podporu jeho kandidátovi na místopředsedu sněmovny Gazdíkovi.

Gazdík je veselý a slušný jako Mirek Dušín |(kterého má jistě za vzor), ať se děje, co se děje. A pak, světe div se, řekne do novin o soupeřích něco velmi ošklivého.

Na některých poslancích z ODS a TOP 09 je znát, že dosud nepřekousli hořkost porážky. Když vás potkávají, zdraví na půl úst nebo jsou jedovatí. Je to hodně osobní. Já ve své krátké politické kariéře zažil zatím samá vítězství, jsem zvědav, zda také osobně ponesu porážky, které nutně přijdou.

Jenže ve sněmovně se s tím musí žít. S kolegy, kteří vás v před volební kampani urazili, porazili ba zesměšnili, musíte pracovat. Musíte si podat ruku s kolegou, který sedí v kanceláři, na kterou jste si dělal zálusk. A buď mu to někde vrátíte nebo ne, to podle povahy.