Pan redaktor Stránský napsal v reakci na to, že se Změna odmítla účastnit oslav 17. listopadu na liberecké radnici, komentář s nápisem „Korytář nenávistí zmítaný“. Článek přináší určité kouzlo nechtěného. V mnoha ohledech se totiž neliší od různých prohlášení z dob před rokem 1989 vůči lidem, kteří si i tehdy dovolili vyslovit jiný než oficiální názor. Posuďte sami:

Pan Stránský autory našeho prohlášení nazývá jako „Jan Korytář a jeho soudruzi“, používá výrazy jako „nenávistný či ješitný Korytář, plný infantilní zášti“ a samotný text označuje jako „arogantní výlev rozdělující společnost“.

Nemohl jsem si nevzpomenout na tyto věty:
„Proto však také pohrdáme těmi, kdo v nezkrotné pýše ješitné nadřazenosti, sobeckém zájmu nebo dokonce za mrzký peníz se kdekoli na světě – a také u nás se našla skupinka takových odpadlíků a zrádců – odtrhnou a izolují od vlastního lidu, jeho života a skutečných zájmů a s neúprosnou logikou se stávají nástrojem antihumanistických sil imperialismu a v jejich službě hlasateli rozvratu a nesvárů mezi národy.“

Poznáváte? Jde o citaci z „Provolání československých výborů uměleckých svazů: Za nové tvůrčí činy ve jménu socialismu a míru“, Rudé právo 29. 1. 1977, které bylo reakcí tehdejších funkcionářů na vznik Charty 77.

Pan Stránský píše, že naše prohlášení je „arogantní a urážlivý výlev rozdělující společnost“. Nic arogantního ani urážlivého na prohlášení nevidím, to že naše prohlášení ale „rozděluje“, pravda je. Na tom přece není v demokratické společnosti nic špatného. V demokracii je přece normální, že je společnost rozdělená na skupiny s protichůdnými zájmy a názory. Právě v rámci demokratické diskuse se společnost vyvíjí a posouvá. To je jedna z věcí, kterou komunisté, až na krátké období před rokem 1968, neuměli, a která jim nakonec zlomila vaz.