Skvělí a rozhodní politici jako Tomáš Garrigue Masaryk, Edvard Beneš a Milan Rastislav Štefánik řídili boj za nezávislost ze zahraničního exilu.  Domácí vůdci, jako byli zejména Karel Kramář, Alois Rašín a další jen zázrakem unikli smrti na rakouské šibenici.

Politický um a neuvěřitelná pracovitost československých politiků by však byla málo bez vojenského úsilí. Vítězné boje československých legionářských pluků s bolševiky v Povolží a opanování Sibiře vyvolaly na Západě doslova senzaci. Československé legie totiž uzavřely cestu k sibiřským zásobám potravin a surovin. Zmařen byl plán užití německých zajatců internovaných na Sibiři k posílení německého vojska na západní frontě. Po politický program zahraničního odboje mělo opanování Sibiře nepochybně rozhodující význam. To uznali nejvyšší představitelé USA, Anglie a Francie, přičemž současně vyjádřili zásadní podporu snahám o zřízení československého státu. Tak byla do září 1918 Národní rada česká v Paříži uznána za představitelku budoucí Československé vlády všemi velmocemi a československý národ za národ spojenecký. 18. října 1918 T. G. Masaryk ve Washingtonu uveřejnil deklaraci nezávislosti a o 10 dní později bylo již nezávislé a svobodné Československo vyhlášeno.

Za pouhých prvních 20 let existence Československé republiky se tato země hrdě zařadila po bok nejvyspělejších států světa jak politicky svou vyspělou demokracií, tak rozvojem hospodářství. Vláda, ale také správy krajů, měst, obcí a podnikatelé se přitom museli spolehnout jen na daně pracovitých lidí a na své zisky (případně úvěry z nich zaplacené), neexistovaly žádné dotace či subvence ze zahraničí.