To, co J. Dienstbier na tiskovce předvedl, jsem ještě neviděl, ba jsem o něčem takovém nikdy ani neslyšel. Aby byl ministr na tiskové konferenci v přímém přenosu televize neloajální k předsedovi vlády, je opravdu světová rarita. Pokud bych byl předsedou vlády, tak by krátce po takové tiskové konferenci už J. Dienstbier ministrem nebyl. Američané sem, nebo tam, síly „pravdy a lásky“ tam, nebo sem.

Řekněme si otevřeně, že nad úspěchy pololetního vládnutí sociální demokracie pak už nikdo ani nevzdechl. Byla to taková hezká nečasovská ukázka politického umění.

Výstraha sociálně demokratických poslanců

Zoufalí lidé dělají zoufalé činy. Když před pár týdny M. Urban ve Sněmovně pozměňovacím návrhem k zákonu o spotřební dani udělal zásek do budoucího výběru spotřební daně, ovládla babišovská média a novináře naprostá hysterie. Vlastně nikdo z komentátorů realisticky nezhodnotil, nechtěl, nemohl anebo neuměl zhodnotit, akci sedmnácti sociálnědemokratických poslanců v čele s M. Urbanem. Zákonodárci sociální demokracie se v podstatě vzbouřili a dali Sobotkovi a Babišovi na vědomí, že v jejich očích Babiš Sobotku vláčí od propadáku k propadáku, což ve svých důsledcích povede v blízkém budoucnu k sérii volebních porážek sociální demokracie. Nejdříve v podzimních komunálních a senátních volbách a poté k debaklu ve (velmi pravděpodobně mimořádných) volbách do Sněmovny.

Zajímavé bylo vidět nenávist, kterou novináři navázaní na Babiše (nejen v jeho médiích) zahrnuli M. Urbana. Šlo o to zastavit všechny Urbanovy eventuální následovníky, kteří by se odvážili postavit na zadní podobným způsobem jako on.

Zbytečné „modernizační“ referendum ČSSD

O tom, že je třeba na kandidátkách každé české politické strany, tedy i ČSSD, více žen, netřeba pochybovat. O tom, že mnoho obročnictví je nešvar, rovněž nemůže být pochyb. A konečně, že kandidátky mají být sestavovány demokraticky, se jistě všichni shodneme.

Nechápu jen, proč celá věc musela jít přes vnitrostranické referendum, když ji stačilo projednat a prosadit v Ústředním výboru a pak na sjezdu ČSSD.

Důležité přece je, aby ČSSD měla na svých kandidátkách zajímavé a volitelné kandidáty. Způsob sestavy kandidátky je druhotný.

„Modernizátoři“ Sobotka s Dienstbierem by si měli spíše dávat pozor, aby již nikdy v budoucnu nepředvedli před televizními kamerami takovou burlesku, jakou sehráli v souvislosti se služebním zákonem… To vidím jako vrchol modernity, jíž by měli být schopni. Ovšem jako výsledek referenda vznikl v ČSSD další rozpor. M. Hašek přichází celkem logicky s rozumným požadavkem klouzavého mandátu u poslanců. Ten zase „modernizátoři“ nechtějí. Jinak řečeno, zbla jim záleží na zásadách, jde jim jen o klacek na Haška a spol.

Poslední tři týdny ukázaly, že (o chlup) nejsilnější vládní strana jde do voleb na podzim ve špatné kondici. V jejím poslaneckém klubu je cítit značné napětí. Poslanci si uvědomují vážnost situace, ale nevědí, co dělat, aby se věci změnily k lepšímu. Výměna premiéra může znamenat rozpad vlády. Ponechání premiéra povede ke zkáze strany a jejích pozic v politickém životě země. Po podzimních volbách však dostanou události v ČSSD rychlý spád.

Strana, jejíž postupy určuje Špidla, Zaorálek, O. Novotný, Sobotka a Jelínek, a politickou praxi R. Pokorný, je prakticky bez strategie a bezelstně očekává rány osudu. Není schopná vyvíjet jakoukoli strategickou iniciativu. Její činnost se velmi podobá období let 2003–2004, které vyvrcholilo naprostým debaklem ve volbách do EP (8,78 %). Ostatně všichni v tomto odstavci jmenovaní byli tehdy také protagonisty neúspěchu. Skupina vedoucí nyní sociální demokracii (kromě jmenovaných ještě Starec a Dienstbier) jinou politiku dělat prostě neumí. Je to podlé mého názoru smutné, neboť ČSSD je nyní jedinou stranou v zemi, která by ještě mohla být schopna bránit berlusconizaci české společnosti a veřejného života. Bohužel, sociální demokracie má tolik vlastních problémů a tolik se bude zabývat sama sebou, že tohoto schopna naprosto není.