Je jasné, že se stranické elity v ČSSD, které dovedly svou činností (nechci ani říkat politikou) ČSSD k zoufalému propadu na 7,2 % hlasů v říjnových sněmovních volbách, vůbec nepoučily. Přistupují k volbě budoucího předsedy a celého vedení, jak bylo v posledních sedmi letech zcela obvyklé. Vytvářejí se volební koalice, kmotři a další vlivní lidé slibují a řada členů – delegátů sjezdu – vychází z toho, že ČSSD bude opět stranou vládní. Zkrátka, že ČSSD bude dál u prostřeného stolu... Kromě toho je zatím ČSSD hlavní silou na hejtmanství pěti krajů a v celé řadě dalších krajů má své vlivné zastoupení v krajských radách. To tedy znamená, že existuje prostor i pro jinou politiku, nežli pro politiku idealistickou, prostě je stále možné „něco“ očekávat.

V lecčems mi tato situace kolem mimořádného sjezdu ČSSD 18. února silně připomíná situaci před a na obnovovacím sjezdu ČSSD v březnu 1990. Také tehdy před sjezdem se hovořilo o každém vážném rozhodnutí jako o něčem, co vyřeší obnovovací sjezd. Ten na to měl nakonec dva dny. A kromě volby vedení strany toho mnoho za dva dny nevyřešil. Pochopitelně, ani nemohl.