Ekonomická globalizace postavila do centra pozornosti otázku konkurenceschopnosti. Velké firmy si mohou v dříve netušené míře vybírat, kam budou směřovat své investice. To vychyluje rovnováhu mezi prací a kapitálem ve prospěch kapitálu a v důsledku vede k tzv. závodu ke dnu, tedy globální soutěži o co nejnižší náklady práce. Země, které se závodu účastní, jsou pak nuceny snižovat mzdy a sociální náklady, a nakonec často i daně, ať už přímo nebo jejich odpouštěním v rámci investičních pobídek.

Závod ke dnu se mi nelíbí, nikomu neprospívá. Diskuze o nákladech práce je však důležitá, a aby byla i užitečná, je třeba ji upravit ve dvou bodech. Zaprvé přestat zaměňovat náklady práce se zdaněním práce. A zadruhé spolu s náklady práce vždy uvádět také produktivitu práce.

Z čeho se náklady práce vlastně skládají. Dle Českého statistického úřadu jsou náklady práce součtem přímých nákladů (mezd vč. náhrad) a nepřímých nákladů (sociálních požitků, sociálních nákladů/výdajů, personálních nákladů/výdajů, daní). Vždy je tedy důležité brát náklady práce jako celek, nikoliv si vybírat jednotlivé části mzdy a nazývat je cenou práce.