Vláda v pondělí schválila nový rozpočet Státního fondu dopravní infrastruktury (SFDI). Na dopravní stavby a projekty by tak v příštím roce mělo jít o 5 miliard více než letos, celkem 127,5 miliard korun. Přestože vítáme snahu vlády se z krize proinvestovat, tato snaha by se měla řídit dlouhodobou koncepcí a mít jasně stanovené priority. To je ale bohužel přesně to, co chybí. Klidně se tedy může stát, že zatímco klíčové dopravní stavby se svého přestřižení pásky nedočkají, vyhodíme zbytečně miliardy třeba za první etapu kanálu Dunaj-Odra-Labe. O deset miliard narostly meziročně také běžné výdaje.

Ve vládní Dopravní sektorové strategii, kterou se mají investice řídit, je vlastně všechno, najdeme tam několik set staveb. Zřejmě v duchu vládou oblíbené taktiky slibem nezarmoutíš. A to je právě ten problém. Smyslem strategie je soustředit se na to, co opravdu potřebujeme, co nás posune dál, a tam zaměřit úsilí i peníze. Pak by se nemohlo stát, že jižním Čechám zoufale chybí dopravní napojení na Prahu a my máme už několik let paralelně rozestavěné dvě dálnice D4 a D3. Nebo že se staví současně dvě dálnice na severozápad, D6 a D7, místo aby se zdroje soustředily na rychlé dokončení jednoho, ale uceleného tahu.

Doposud výstavba klíčových dálničních tepen, obchvatů i železnic v Česku připomíná spíše nahodilé až chaotické betonování. O načasování staveb rozhoduje spíše než jejich potřebnost to, kdo zrovna získá všechna povolení nebo která samospráva má lepší kontakty do vlády. Chybí také dlouhodobá jistota financování. Rozpočet sice obsahuje také výhled na další dva roky, kde vláda rovněž slibuje nárůst investic o další desítky miliard, bohužel ale tento výhled není nijak závazný a každým rokem se mění. Přestože způsobem, jak nejefektivněji přejít k udržitelné mobilitě, je rozvoj železnice včetně páteřní sítě vysokorychlostních tratí, prim u nás stále hrají silnice.