První déjà vu nastalo při diskusi o základní právní normě, tj. zákonu č. 20/1987 Sb, o státní památkové péči, ve znění pozdějších předpisů. Vybavilo se mi nadšení, se kterým jsme se krátce po převratu (za ministra kultury Milana Uhdeho (1990-1992)) pustili do přípravy návrhu nového zákona o ochraně památkového fondu, který by odpovídal změněným společenským, politickým a hospodářským podmínkám. Ani práce v období 2011-2017 nevedla ke konkrétnímu výsledku a 12. června 2017 byl návrh nového zákona zamítnut poslaneckou sněmovnou. Podle informací ministerstva kultury by nová podoba návrhu zákona měla být předložena v září 2018. Problém je zásadní – účinná ochrana památkového fondu, která však bude respektovat omezení vlastnických práv majitelů kulturních památek, jejich právní jistotu bez zbytečné administrativní zátěže. To ostatně způsobuje i dualismus vlastního odborného rozhodování, kdy na jedné straně stojí Památkový ústav, ale vlastní výkon státní správy vykonávají v přenesené působnosti odbory kultury, v jejichž gesci jsou oddělení památkové péče (v tomto případě krajského úřadu). Ty vydávají závazná stanoviska pro vlastníky, vyjádření a stanoviska pro stavební úřady a orgány územního plánování, dozírají a kontrolují. Možná by mohla být cesta v přijetí slovenského modelu, kdy obě složky působí jako Pamiatkový úrad Slovenskej republiky. Složitost problému vyvolává vášnivou diskusi uvnitř odborné i laické veřejnosti.

Z pohledu Strany soukromníků České republiky jde především o jasné vymezení míry regulace při omezování vlastnických práv a následnou kompenzaci dopadů těchto překážek. Lze souhlasit s ministerstvem kultury v tom, že připravovaný zákon musí zaručit účinnost, transparentnost a předvídatelnost způsobu nakládání s památkovým fondem České republiky