Seděli jsme v kavárně Monet na kolínském náměstí. Byli jsme dva. Za okny běžný ruch trochu ospalého města, ve kterém jsme se oba narodili. „Hele, Michale, to dáme. Lidi seženeme, neštve to tady jenom nás dva…“ Bylo jaro 2009, bylo mi třicet a popravdě v tenhle moment nic nenasvědčovalo tomu, že za rok a půl budu v Kolíně sedět v pracovně starosty. A že tam vydržím devět let a dvakrát za sebou dosáhneme s naší partou rekordního volebního výsledku.

Vedení města nekomunikovalo s lidmi, neotvíraly se dveře občanským aktivitám, mnoho fajn lidí rezignovalo a odešlo pracovat a tvořit tam, kde to bylo podnětnější. Kolínem otřásala korupční aféra tehdejšího místostarosty, město nemělo vizi, směr, atmosféru, bylo změtí ulic bez radosti a myšlenky. Naší původní ambicí bylo naředit zastupitelstvo protestní krví. Pojmenovali jsme se Změna pro Kolín. Sesbírali přes 2000 podpisů, abychom vůbec mohli kandidovat. A při sběru podpisů jsme se s lidmi bavili. A najednou jsme viděli, že v tom fakt nejsme sami. Že to naštvání a blbou náladu sdílí spousta lidí. Nebyl problém dostat na kandidátku zajímavé osobnosti napříč generacemi i profesemi. A pak zbývalo už jediné - jít odvážně do voleb a porvat se s těmi, co nás štvali. A podcenili.