Aby byla situace ještě komplikovanější, nemají úřady jasno ani v tom, zda se pravidla týkají pouze nových žadatelů o dávku, nebo i těch již příspěvek pobírajících, popřípadě co se vlastně počítá jako důkaz „nebydlení“. Někde postačuje dokument o rozvodu, jinde chtějí i nájemní smlouvu druhého rodiče, potvrzující bydlení na odlišné adrese. To ovšem samoživitelům působí velké problémy, protože druhý rodič mnohdy odmítá spolupracovat. Nebezpečnou páku dává nejasný výklad do rukou i například násilnickým expartnerům, kteří tak mohou svou původní rodinu vydírat.

Nízkopříjmové domácnosti, z nichž významnou část představují rodiny samoživitelů, dlouhodobě bojují s nedostatkem financí a mnohdy mají problém zajistit sobě a dětem důstojné bydlení. Pro tyto případy mohou žádat o státní podporu v podobě příspěvku na bydlení. Od devadesátých let až dosud se pro jeho výpočet vycházelo z příjmů členů domácnosti, kteří mají v daném bytě trvalý pobyt. To se však od začátku července 2020 změnilo a pracovníci Úřadu práce mohou nově rozhodnout, že se mezi zmíněné členy domácnosti počítá i někdo, kdo tam trvalý pobyt vůbec nemá, ale fakticky členem domácnosti je. Tedy například otec dítěte. Potud to je v pořádku: znění zákona totiž původně znemožňovalo započítat do příjmů rodiny i partnera, nahlášeného trvalým pobytem jinde, byť mohl v domácnosti fakticky pobývat.