1. Rusko je agresorem. O tom není sporu. Ponechám teď stranou, že to zdaleka není jediná země světa, jejíž vojáci jsou zapojeni do bojových akcí v cizích zemích. Ponechám stranou i motivaci (princip preventivního úderu kupříkladu opakovaně používá Izrael), která mohla být vedena pocitem ohrožení ze strany Západu prostřednictvím Ukrajiny, a také možná i obavou o ruskou menšinu na Ukrajině, která byla po převratu zbavena některých svých práv a jejíž území bylo po osm let bombardováno. Nic z toho ale nemůže ospravedlnit masivní nasazení armády vůči sousední zemi. Vždy je cestou jednání, vždy je nutno využít všechny cesty, jak se násilí vyhnout. Podle mne Ruskem využity nebyly.

2. Toto souhlasné konstatování mi nebrání v tom, abych se kriticky nezabývala masivní vojenskou a finanční pomocí, kterou má země poskytuje Ukrajině. Zajímá mě totiž, co bude dál. Existuje jiný scénář než přehlídka ukrajinské armády na Rudém náměstí? Jsme připraveni na jiné scénáře?

3. Jako matka mám hluboký soucit s každým zabitým v tomto válečném konfliktu (i v konfliktech ostatních) a v každého násilí. A ze všeho nejvíc si přeji, aby zabíjení dětí jiných matek co nejdřív skončilo. Po dvou letech bojů je už nade vší pochybnost zřejmé, že dodávky vojenské pomoci dalším úmrtím nezabrání. Ba právě naopak. I naše zbraně se podílejí na každodenních úmrtích a naprosté vítězství Ukrajiny nad Ruskem je v nedohlednu. A nejen to. Dodávky zbraní nejsou provázeny žádnou diplomatickou aktivitou. Ta vůbec nemusí být projevem slabost, ale naopak síly a odhodlání. Cílem musí být okamžité příměří a následná jednání pod patronací mezinárodního společenství.