Post-gorbačovská historiografie cupuje i tento švindl. Co doložila, shrnuje Alexandr Sagomonjan:

Jedno z těch „varování“, připomíná, přetřásá i Stalinův životopis od známého amerického historika Roberta Tuckera: „19. května 1941 pozval německý velvyslanec v Moskvě Werner von Schulenburg na oběd Vladimíra Georgijeviče Děkanozova, navrátivšího se z Berlína, kde byl jmenován novým velvyslancem. Přítomni byli G. Hilger a von Walter. Velvyslanec se během oběda, jak to později historiku Kumaněvovi vylíčil Mikojan, naklonil k Děkanozovovi a řekl mu: ´Pane velvyslanče, něco podobného dějiny diplomacie asi nepamatují, protože já vám teď hodlám vydat státní tajemství č. 1: předejte, prosím, panu Molotovovi a ten, jak doufám, informuje pana Stalina, že Hitler rozhodl rozpoutat 22. června proti SSSR válku. Asi se mne zeptáte, proč to dělám. Já mám však výchovu v Bismarckově duchu a ten byl vždy proti válkám s Ruskem.´“     

Tucker se nad tím rozplývá: „Schulenburg tím, že zradil Hitlera, obhájil čest německého národa.“ Naivka pustí i slzu. Soudnost však logicky zpozorní:  „Mít Schulenburg skutečně v úmyslu předat vedení SSSR supertajnou informaci, musel si pro to najít jakoukoli jinou cestu, než právě v budově německého velvyslanectví s odposlechem i spoustou různých svědků. Takže tvrdit, že velvyslanec jednal bez Hitlerova vědomí, je mimo mísu.“

V bleděmodrém to platí i pro ostatní případy, uváděné léta na podporu Chruščovovy legendy. Aktérem jednoho z nich byl i „první tajemník sovětského velvyslanectví v Berlíně Valentin Michajlovič Berežkov, kterého jeho americký kolega Patterson pozval na koktejl a představil mu tu vysokého muže v uniformě Luftwaffe“. Ten ho - jak to sám Berežkov popsal už v 60. letech - „odtáhl stranou, aby mu diskrétně sdělil, že kvanta vojenských jednotek, včetně jeho eskadry, se přesouvají na východ, k sovětským hranicím“.

Zatímco všechny dosavadní Hitlerova operace vedení napadených zemí dokonale zaskočily – „blitzkrieg“ to má už v pojmu – „Stalinovi chodily z nejrůznějších zdrojů na stůl signály, shodující se více či méně i v datu útoku“. Nejznámější jsou ty, jež domů posílal Richard Sorge. Projevil obdivuhodnou kuráž. Zemřel jako hrdina. Aniž mohl tušit, že „Němci o tom, že pracuje pro sovětskou rozvědku, vědí“ – a „to, co vzkazuje do Kremlu, mu podstrkují sami“.