Výběrové řízení hotovo, zapomeňte

Ačkoli se s nějakou doplňkovou výrobou v ČR počítalo (požadavky jsou na minimálně 40% domácí výroby), takto koncipovaná spolupráce by úplně měnila situaci. A bohužel také zadání zakázky. Znamenalo by to, že se musí všechno znovu přepočítávat. A přepisovat, obesílat, razítkovat. Úředníci by museli všechny akta znovu otevírat a upravovat. Bodejť, že se jim do toho nechtělo.

A tak, třebaže nápad to byl dobrý, ba výborný (a možná právě proto), celé to v tichosti spadlo pod stůl. Ministerstvo obrany nyní obesílá tři vybrané zájemce, v zadání ale žádný společný – takhle smělý a ryze národní – budoucí výrobní podnik není.

Mohlo by se říci – no a co. Armádní ministerští úředníci jsou tak pomalí, že když už se jim po tolika letech podařilo zakázku dotáhnout aspoň k rozeslání finální nabídky, měli bychom být spíš vděční. Nový proces zadávání výběrového řízení – který by navíc kvůli pravděpodobným změnám ve vedení MOČR v říjnových volbách musel asi začít znova – by trval dalších ix let a obrněnce by armáda dostala bůhví kdy.

Buďme tedy rádi, že to funguje, že se úředníci dobrali nějakého výsledku a finální nabídky složitě vybíraným třem zájemcům už jsou na cestě. A konec konců, není celý nápad jen taková bezúčelná umanutost? Vždyť co by se mohlo stát?

Jenže pandemie nám ukázala, že tam, kde se ve smlouvách tahá za kratší provaz, to může dopadnout všelijak. A že Česká republika není kdovíjaký obr, který by ten koneček provazu snadno udržel, je bohužel pravda.