Již s předstihem ale hrozili pomyslně vztyčenými pěstičkami, nejen na obrazovkách televizí, představitelé naší sjednocené pravice. A to směrem k „hradu“, kde podle nich sedí a škodí „proruský a pročínský prezident“, ale také směrem ke Strakově akademii, trestně stíhanému předsedovi vlády v demisi. Ten pro změnu prý vůbec necítí, jak se k moci derou komunisté, kteří ještě k tomu chtějí vystoupit z „tolik potřebné bezpečnostní aliance NATO“. A tak bylo nejspíše záhodno, a kdo ví, zda nikoliv dokonce v něčí režii, aby se Ryan zastavil v našem zákonodárném shromáždění na „kus řeči“ a „malověrným“ promluvil „do duše“.

Když v úterních, časně odpoledních, hodinách dorazil mladistvě vzhlížející rodák z Wisconsinu do sněmovny, hned úvodu svého projevu neopomněl zdůraznit, že většina  hospodářských migrantů z prvorepublikového Československa odešla právě do jeho rodného státu. Dalo se vytušit, že bychom tak měli být vděční, co pro naše krajany jeho země, a to již v době před sto lety, udělala. Kolik toho tam ale potom ti naši krajané vybudovali pro jeho vlastní národ, který povstal na genocidě místního obyvatelstva, již bohužel nedodal. A nebylo toho rozhodně málo!

I když nekompletní, přesto bylo uvedené tvrzení asi bohužel tím posledním, co mohlo být realisticky uvažujícím člověkem, z projevu amerického politika „na dovolené“, ještě akceptováno. Následně se ale Ryan „rozjel na plno“, přičemž rozumět mu mohli snad i ti, kteří angličtinou příliš nevládnou. Jeho věty byly plné nejen nedozírných „zásluh světoznámého dramatika Havla“, který se prý „obětoval“ za vůdčí, česko-americké principy, od kterých nás chtějí některé „temné síly“ zase odtáhnout, nebo například adorace severoatlantického paktu. Té organizace, s jejíž nejen mezinárodní zkratkou NATO, ale bohužel i s účinkem jeho zbraní, měli tu „čest“ se již seznámit mnohé, svého času suverénní národy světa.