Člověk má přece jenom ještě nějakou paměť, dokud ji neobestře kolega Alzheimer. V roce 1968 mi bylo 14 let a Pražské jaro jsem vnímal nesmírně nadšeně a šlo – pro mne osobně – o nejkrásnější období politického života dříve v Československu, dnes v Česku… Vše, co následovalo, včetně údobí, kdy jsem sám byl po roce 1989 v centrální politice, už bylo velmi sporné a nikdy jsem ty pocity vnitřního sesouladění s oním krásným obdobím údobí jara 1968 už nezažil.

Z té doby mi mimo jiné z hlediska dnešními slovy občanských aktivit utkvěly dvě věci : sbírka na Zlatý poklad republiky, kdy lidé od mincí zlatého Václava či zlatých náušnic po tetičce chtěli krásně naivně posílit naši měnu. Druhým projektem byl projekt na zabezpečení dětí bez rodin, tedy o vesničky SOS.

Vesničky SOS v přeneseném slova smyslu zde vybudovala paní Vodičková. Fond ohrožených dětí byl jistě zčásti finančně megalomanský, ale lidsky neskutečně hodnotný projekt, který v přeneseném slova smyslu měl mít samostatnou rozpočtovou kapitolu. Klokánky, kteří tvořily jeho součást byly v rámci svých přirozeně omezených možností, daných neexistencí skutečného tatínka a mamky něčím neopakovatelným.

Paní Marksová, jste asi tupá. Nic lidštějšího zde v kapitalismu za 25 let nebylo vybudováno.

Kdyby zde byla, volil bych Syrizu

Právě v tomto projektu se realizovaly - na mnohem dokonalejší úrovni – než by si autoři dětských vesniček SOS z roku představovali – ideály onoho krásného roku.