Tiká v ruských archivech KGB časovaná bomba, která může vybuchnout i mezi českými politiky? Zjištovali jsme více

Současná napjatá situace ve světě opět napomáhá rozdělení na Východ a Západ – pochopitelně se všemi riziky a záměry obou stran. V Česku vznikají různé skupiny – a to nejen na sociálních sítích. Jedny z nich se hlásí hlasitě a radikálně k myšlenkám Západu a nenávidí vše na východ od našich hranic, druzí zase zcela slepě za vším vidí záměry USA a fandí jen tomu, co přichází z Východu.

Objevují se pak i zamyšlení nad tím, zda opravdu do těchto táborů lidé vstupují dobrovolně, jen na základě vlastního niterného přesvědčení, či zda jejich mnohdy agresivní projevy nejsou jakýmsi plněním úkolů. A v té souvislosti pak přichází i otázka, proč by to ti lidé dělali? Otevírá se možnost řady odpovědí. V některých se mohou objevit i otazníky nad archívy zpravodajských služeb. Proto ParlamentníListy.cz pátraly, aby některé možná už polozapomenuté věci připomněly a na některé poukázaly. V archivech tajných služeb totiž může tikat časovaná bomba, stejně jako velký případný vyděračský potenciál.

Může teoreticky ČR zaskočit období dalšího zveřejňování seznamů, třeba z Ruska?

Logicky však již nelze očekávat zřejmě moc překvapení v archívech československé StB. Po 25 letech z nich zřejmě to nejzajímavější už odhaleno bylo. Jenomže nemůžou daleko komplexnější archívy existovat někde v bývalém Sovětském svazu? Často se o tom spekuluje, ale důkaz se zatím předložit nepodařilo. To však neznamená, že se časem – pokud nějaké záznamy o Čechoslovácích ruská tajná služba KGB měla a odvezla – ty svazky neodkryjí. Jakou paniku by to mohlo způsobit lze asi názorně přiblížit tomu, když se v devadesátých letech začaly u nás zveřejňovat takzvané Cibulkovy seznamy spolupracovníků StB.

Je to ale vůbec možné? Tedy to, že někdo, kdo prošel lustracemi a hrdě se hlásí k tomu, že byl stran komunistické minulosti neposkvrněný, bude mít „jen“ záznam někde v Moskvě? Že by o tom třeba StB nevěděla, protože ji ruští soudruzi z nějakého důvodu neinformovali? Tím by se mohla teoreticky čistota a role mnohých lidí i v nejvyšších politických funkcích možná změnit.

„Samozřejmě na to, že je tato varianta možná, stoprocentní důkaz nemáme a ani mít nemůžeme. To by nás v Moskvě museli pustit do archivů. Přesto je to vysoce pravděpodobné,“ vysvětlil ParlamentnímListům.cz Pavel Ryjáček, mluvčí Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR).

Historici jsou přesvědčení, že KGB v Československu svoje lidi měla. Spisy si ale zřejmě odvezla

A historik Libor Svoboda, který pro ÚSTR pracuje, jeho slova potvrzuje. „Jsem přesvědčen, že to tak bylo a že zde na území Československa měla KGB svoji vlastní agenturní síť. Vcelku logicky se dá tedy samozřejmě předpokládat, že mnohé spisy Státní bezpečnosti byly převezeny do Moskvy, stejně tak jako to, že si spisy, v kterých figurovali Češi ve službách KGB, odvezli do Ruska a někde tam dosud jsou uloženy,“ řekl. Defacto to znamená, že lidé, kteří jsou podle českých pravidel lustračně čistí, mohou svůj spis mít uložený v Rusku. Otázkou je, jak dlouho zůstanou zrakům i sluchu veřejnosti skryty, či zda se nenajde „vhodná“ doba je vypustit jako džina z lahve.

Již v minulosti se totiž uvádělo, že v ruských databázích je též zřejmě stále 30 tisíc lidí, jejichž jména poskytlo komunistické Československo sovětské tajné službě KGB. V tomto případě se jednalo ale spíše o nepřátele – tedy spolupracovníky a agenty zpravodajských služeb Západu nebo vedoucí a aktivní pracovníky takzvaných ideodiverzních center, tedy protikomunisticky zaměřené krajany. Pokud však existuje takováto databáze, může být stejně tak pravděpodobné též to, že existuje skutečně i ta, která ukrývá jména osob, která KGB u nás sloužila a která jsou zatím veřejnosti dobře skryta.

I databáze nepřátelských osob na území ČSSR byly ukryty v Sovětském svazu

„Ta databáze nepřátelských osob vznikala ke konci 70. let z toho důvodu, že se svět do určité míry měnil, zvětšovalo se množství kontaktů mezi Východem a Západem. A byla to právě politika zvaná detente, která se v tomto projevovala. Například jednání Jurije Andropova a Ericha Mielkeho se vztahovalo k tomu, že se navazovaly kontakty mezi SRN, NDR a dalšími státy východního bloku a že vzhledem ke Konferenci o bezpečnosti a spolupráci v Evropě asi nebude možné nadále držet tak uzavřené hranice. Že tedy bude potřeba umožnit více kontaktů a že ty tehdejší technické možnosti se sešly s tím, že se ta otázka zdála jako nutná, jako vyžadující řešení,“ řekl k tomu před časem Českému rozhlasu Prokop Tomek. Databáze byla dle jeho mínění ale zajímavá i z jiného pohledu.

„Sjednocená evidence poznatků o nepříteli byla první mezinárodní databáze zpravodajských poznatků ve východním bloku. Byla pozoruhodná tím, že se jednalo vlastně o první dohodu se zpravodajským pozadím mezi spřátelenými zpravodajskými službami východního bloku. Do té doby existovalo pouze několik vícestranných dohod, které se týkaly činnosti proti únosům letadel, radiokontrarozvědce, vyhledávání agentů, kteří se spojovali pomocí rádií. To bylo všechno, jinak byly dvoustranné dohody. Ta evidence byla umožněna rozvojem, který už umožňoval vést počítačovou databázi, i když si je třeba uvědomit, že ta databáze nebyla nijak supermoderní. V podstatě to byl jeden velký počítač v Moskvě na výpočetním středisku rozvědky KGB. Myslím, že šlo o počítač IBM, a to propojení s ostatními součástmi v ostatních zemích bylo korespondenční nebo dálnopisné. Dotazy nebo vklady do databáze se zasílaly do Moskvy, a až tam je operátoři vkládali do databáze,“ uvedl na pravou míru fakta historik Tomek. Databáze v Sovětském svazu navíc ale nebyla jediná.

Zkoumalo se a ukládalo i to, jaké vztahy panovaly mezi vysokými představiteli KSČ

Známo je přitom již i to, že i všechny ostatní země takzvaného socialistického tábora (včetně Československa, ale i například Kuby, Mongolska nebo Vietnamu) od konce 70. let vytvářely tajnou mezinárodní databázi. Ovšem nešlo v ní o spolupracovníky, ale také spíše o nepřátele celého východního bloku.

Zajímavé však je to, že i přes bádání historiků po roce 1989, v našich českých archivech není žádná informace o tom, kdy přestala spolupráce na naplňování a využívání této sovětské databáze ze strany československých institucí. Pravděpodobně k tomu prý došlo někdy počátkem roku 1990. Spolupráce zřejmě skončila samovolně, když přestaly do databáze z Československa přicházet vklady osob a samozřejmě i dotazy. To se stalo poté, co byla 15. února 1990 zrušena Státní bezpečnost.

„Co se s databází dělo dál, nevíme. V našich archivech se taková informace nenachází a podle německé literatury se zdá, že ta databáze nadále existuje a že byla převzata ruskou zpravodajskou službou,“ přiznal v jednom z rozhovorů poskytnutým médiím Prokop Tomek.

Přitom je patrné, že to byla právě KGB a její nástupnice FSB, kdo z takové databáze nejvíce těžily. Československá Státní bezpečnost z ní profit prý měla minimální. Navíc v publikaci, kterou vydal Gauckův úřad, je význam této databáze zpochybňován na základě názorů zběhů z KGB. Ti tvrdili, že nikdo, kdo měl nějaký opravdu cenný kontakt nebo cennou informaci, by takovouto informaci nedal jen tak – nekontrolovaně - k dispozici velkému množství lidí. Tím by taková informace byla znehodnocena. Jde o argument, který má logiku.

Vasilij Mitrochin pomohl mnohé odhalit

V každém případě se až po pádu Železné opony podařilo odhalit něco z toho, co vše sovětskou zpravodajskou službu zajímalo. V 70. a 80. letech měla například poměrně široký přehled o vztazích uvnitř nejvyšších pater Komunistické strany Československa. Vyplynulo to z dokumentů z archivu jistého Vasilije Mitrochina, které byly zpřístupněny celé před několika lety v Británii. Historikové předpokládali, že zvýšený zájem o vztahy uvnitř KSČ souvisel s nedůvěrou Sovětů vůči československým politikům po roce 1968. Záznamy KGB tak zachycují místy skepsi k dění mezi československými komunisty.

Ta vyplývala z informací, které odhalovaly způsob, jakým se na počátku normalizace KSČ třeba zbavovala ‚komunistů-internacionalistů‘. „Děje se to pod navenek pěknou záminkou, že nestačí na svou práci, ale ve skutečnosti jde o prosté vyřizování účtů a osobní neshody,“ stálo doslova v jednom z odhalených dokumentů z února 1973.

Na místě je však nutné přiblížit i to, kdo byl Vasilij Mitrochin. V roce 1992, kdy poprvé část dokumentů předal, byl již bývalým archivářem KGB. Ovšem obsah kufru, který zpřístupnil, vycházel právě z archívu KGB, z kterých postupně 12 let opisoval. Pokud by neměl neuvěřitelnou odvahu, nikdy by se to nepodařilo, zvlášť když musel takřka denně vynášet opisy takových přísně tajných materiálů z archivu zahraniční rozvědky KGB.

Britská zpravodajská služba bývalého ruského důstojníka KGB převezla i s kufrem dokumentů

Když se k tomu připočte navrch ‚majstrštyk‘ britské zpravodajské služby SIS, která v roce 1992 z Ruska Mitrochina tajně propašovala, stejně jako jeho archiv (zaplnil několik beden), je to jako ze scénáře akčního filmu. Přesto se to přihodilo. Následně pak vyšla i kniha, protože až do jejího vydání o existenci archivu nikdo nevěděl.

Vasilij Mitrochin (1922–2004) byl vysoce postaveným důstojníkem sovětské zahraniční rozvědky (1948–84). V letech 1972–84 měl na starosti převoz archivu 1. hlavní správy KGB na její nové velitelství v Jaseněvu. V roce 1992 zběhl do Anglie. Tam po sedmi letech spolu s Christopherem Andrewem vydal zmiňovanou knihu. Poprvé v ní byly zveřejněny archivní materiály, které nejen doplnily bílá místa na pomyslné mapě poválečné historie světa, ale především zřetelně dokazovaly neuvěřitelný imperiální rozměr sovětské snahy ovládnout tzv. třetí svět. Názorně ukazovaly i to, jak naivní byla západní akademická sociologie, která nikdy nepochopila, že sovětský stát je řízen a ovládán KGB.

Redakci PL můžete podpořit i zakoupením předplatného. Předplatitelům nezobrazujeme reklamy.

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

reklama