Kdo nese nejvíc viny za rozbouřenou situaci na Ukrajině?Anketa
Ukrajinští separatisté ukazují zuby: Jimi podniknutá protiofenziva má jisté úspěchy. Bylo jejich odepisování poté, co ztratili Slavjansk a Kramatorsk, předčasné? Dokonce i prokyjevský komentátor Luboš Palata přiznává, že městská bitva v Doněcku a Luhansku může trvat až do zimy. Proruští pozorovatelé se dokonce těší, že až separatisté „přežijí“ zimu, zvítězí. Zásobuje nicméně Rusko separatisty tak, aby se mohli stabilně udržovat? Nebo si vybudovat status quo na bázi Abcházie? Či jde spíše o „opotřebovávací válku“ s cílem utahat Kyjev?
Myslím, že překvapení z nynější situace může nastat jen ve chvíli, kdy by někdo bral smrtelně vážně kyjevská prohlášení o „jasném vítězství“ ve Slavjansku a Kramatorsku, a přehlížel přitom prohlášení rebelů, že se stahují „cíleně“, aby se přeskupili. Výsledkem je ovšem jen pokračující válka na jiném půdorysu. Co se týče „městské války“, ta nemusí trvat jen do zimy, ta může být klidně i „nekonečná“ – dokud se budou dál zjevovat noví bojovníci, je „urban guerilla“ jen těžko porazitelná.
Opravdu netuším, co má kdo v úmyslu a jak vše dopadne, ale zvláštní je, že Konstantin Dolgov, zplnomocněnec ruského ministerstva zahraničí pro lidská práva, který minulý týden předal OBSE ruskou „Bílou knihu“ o porušování lidských a jiných práv na Ukrajině, tvrdí, že „horká fáze“ války bude trvat už „jen pár týdnů“. Neříká přitom, kdo vyhraje nebo jak to celé dopadne, ale pokud jsou pravdivé zprávy o tom, že kousek od ruských hranic je v obklíčení rebely na tři tisíce ukrajinských vojáků, tak to smysl dává. Dnes už bývalý ministr obrany „nové Ukrajiny“ Ihor Těňuch totiž v březnu v kyjevském parlamentu přiznal, že bojeschopných vojáků a důstojníků má zcela rozložená a vykradená Ukrajina jen šest tisíc. Jinými slovy, je asi pro Kreml i rebely zbytečné zkoušet „utahat Kyjev“, neb je sám „utahaný“ a vytunelovaný v plném smyslu těchto pojmů.
Poraďte premiéru Sobotkovi: Které jméno chcete za českého eurokomisaře?Anketa
Další rovina problému, tedy zda je ve hře nějaká „abcházská varianta", je čistě teoretická. Kreml nevyslyšel žádosti „lidových republik“ z Donbasu o připojení k Ruské federaci, kývl snad jen – jako na maximum možného -- na otevření „doněcké ambasády“ v Moskvě, což znamená, že se od celého vývoje na východě Ukrajiny alespoň na oko a v rámci možností zkouší distancovat. Vše bude záležet na výsledku války a Rusko ho samozřejmě ovlivní – pokud bude přes hranice dál pouštět zbraně a techniku různých „soukromých armád“, je jasné, že bude mít situaci pod kontrolou. A to nemluvím o zbraních, technice i samotných vojácích, kteří přecházejí na stranu rebelů z ukrajinské armády. Nicméně, jestli to vše znamená, že nakonec na východě Ukrajiny ještě vznikne nějaké podivné „Novorusko“, to opravdu nevím. Z geopolitického hlediska by to byla další velká komplikace ve vztahu Západ – Rusko, nicméně z lidského by se to asi pochopit dalo. Vždyť Kyjev už o obyvatelích východu Ukrajiny pár měsíců nemluví jinak než o „separatistech“ a „teroristech“. Na radu nějaké západní (nejspíš americké) 'píár' agentury všechny ty lidi důkladně dehumanizoval, aby zabíjení či pronásledování těchto „zrádců“ nebylo tak „ošklivé“. Tím ale na radu nějaké západní (nejspíš americké) 'píár' agentury zároveň fakticky vyloučil možnost smíření a udržení „teritoriální integrity“ Ukrajiny, jak o tom neustále mluví. Kolik lidí asi bude nadšeně vítat „osvoboditele“ z Kyjeva a mít přitom nálepku „teroristy“ jen proto, že po celou dobu neopustilo kupříkladu svůj rodný kraj?
Psali jsme:
Vadí vám střet zájmů u Andreje Babiše?Anketa
Co z dění v ostatní Ukrajině stojí za poslední týden za pozornost? Do českých médií se dostal článek novinářky Alexandry Malachovské zahrnující zvěsti o strachu Kyjeva z toho, komu to vlastně rozdal zbraně: Aktivistům nacionalistických a radikálních hnutí, kteří by v případě zhoršující se ekonomické situace přidělené zbraně již nemuseli vrátit zpět, ba naopak... Jak vážné to dle vás je? Nejsou zvěsti o ,,druhém Majdanu“ vyvolaném drahým plynem, mizernou životní úrovní a zklamáním zbožným přáním Ruska?
Bojůvky a polovojenské skupiny, které mají pár desítek až pár desítek tisíc členů, jsou opomíjeným problémem Ukrajiny. Už první dohoda mezi EU a Ruskem o deeskalaci mluvila o tom, že budou odzbrojeny „všechny“ skupiny, ale Kyjev si netroufl na nácky z Pravého sektoru, naopak do určité míry sám inicioval vznik soukromých a dobrovolnických „bataliónů“ složených z bůhvíkoho a placených bůhvíkým. Třeba dnes nejmocnější muž Ukrajiny, dněpropetrovský gubernátor a oligarcha Ihor Kolomojský má vlastní soukromou armádou, tzv. Prapor Azov, a k tomu umožnil Pravému sektoru přesunout štáb z Kyjeva, kde už neonacistům přece jen kvůli přílišnému „sebevědomí“ a nezvladatelnosti hořela půda pod nohama, do Dněpropetrovska.
Jinými slovy, rozsáhlé oblasti Ukrajiny jsou dnes fakticky ovládány ozbrojenými skupinami, ať už nacionalistickými, žoldáckými nebo zločineckými, u nichž není jasné, komu jsou podřízeny a čí zájmy prosazují, a srovnání – teď mírně přeženu -- se Somálskem se Ukrajina vyhýbá jen kvůli tomu, že tomu všemu chaosu Spojené státy (EU mnohem méně) fandí ve snaze dostat ve finále Rusko na kolena. Taková situace by ale nejspíš mohla nastat ve chvíli, kdy by Putin v reakci na vývoj vyslal na Ukrajinu ruskou armádu. Pak by to pro nás, Západ, už bylo jednoduché: Mohli bychom celou tu ukrajinskou tragikomedii hodit na plece Ruska. Veškerou vinu za zkrachovalý stát, za to, že se tam nepovedla oranžová revoluce, za to, že Kyjev od vyhlášení nezávislosti dostal už třikrát miliardy od Mezinárodního měnového fondu, a pokaždé se ty peníze dokázaly „ztratit“. Jinými slovy, dokud od nás Putin „nepřevezme“ Ukrajinu – třeba invazí, okupací nebo něčím podobným – ukrajinský černý Petr zůstává nám a není zcela jisté, zda někdo třeba v Bruselu už ví, jak ozbrojené skupiny na Ukrajině „bezbolestně“ rozpustit. A co si vlastně počít s Ukrajinou jako takovou. Ukrajinská unie průmyslníků a podnikatelů odhaduje, že bude třeba 10 let a přímých investic ve výši 170 až 180 miliard eur, aby byly jen „vytvořeny podmínky pro adaptaci na asociační smlouvu“ s EU. Máme na to?
Spojené státy jsou dle tvrzení agentury Reuters rozladěny z toho, že evropským zemím se nechce přijmout takové sankce vůči Rusku, které zasáhnou ruské hospodářství. Staví se proti tomu prý hned několik zemí včetně těch nejsilnějších a Evropa je schopna shodnout se jen na prodloužení seznamů ruských jednotlivců, kteří ,,trpí“ sankcemi. Co všechno bychom o tomto ,,napětí“ mezi USA a spojenci měli vědět? Minulý týden jste tvrdila, že nejde o otevřený rozkol. Je tomu stále tak?
Jistě, není to otevřený rozkol, ale přesto platí, že nedůvěra sílí. Vždyť „velká válka“ na Ukrajině by mnohem víc (a to je eufemismus) zasáhla Evropu než USA. Amerika ze „světových válek“, které se odehrávaly v bezpečné vzdálenosti od jejího území, vždy tyla, zatímco Evropa se ocitala v troskách. Nevím přesně, jak dnes uvažuje Barack Obama a jeho nejbližší okolí, ale vědí, že nyní na tom nejsou USA ekonomicky nejlépe, a pokud běžně kalkulují s tím, že ve své snaze potlačit Rusko nemají problém obětovat Evropu – něco jako dámský gambit – pak bychom měli začít přemýšlet. Hodně rychle a hodně intenzivně. Vlastně je z evropského pohledu už zvláštní, že zatímco lídři EU chtějí přimět Kyjev k dialogu s rebely, ukrajinský prezident Petro Porošenko každý den situaci telefonicky „konzultuje“ s americkým viceprezidentem Joe Bidenem. A ten ho „neustále a ve všem podporuje“ a stále se o míru nejedná. Oficiálně za to podle Kyjeva mohou rebelové, ale kdo ví.
A rozdílný přístup EU a USA se projevuje i v otázce sankcí proti Rusku, byť už není zcela jisté, kvůli čemu že jsou vlastně vyhlašovány. Zatímco EU pro „rozhodné“ sankce, jak je žádalo třeba Polsko, nenašla konsenzus, Spojené státy v noci na dnešek zamířily přímo na ruský státní koncern Rosněfť, který generuje přes čtyři procenta světové produkce ropy. Sankce mu mají ztížit dostupnost dolarového financování, nemají ale prý omezit jeho miliardové obchody s nadnárodními koncerny, jako jsou BP nebo ExxonMobil. Rusko už reagovalo konstatováním, že se tyto sankce dotknou i amerických firem, neboť v dnešním globálně propojeném světě jsou sankce dvojsečné. A k tomu – obrazně -- nejspíš už někdo z Kremlu volal někomu do Pekingu, aby popohnal projekt investiční banky zemí BRICS, na níž se členské státy této skupiny dohodly minulý týden. Je vlastně zvláštní, že někoho v dnešní době ještě napadne vyhrožovat ztížením dolarových úvěrů, když Čína má dolarů skoro víc než samy USA…
Vladimir Putin cestoval po Latinské Americe a vesele si tisknul ruce s lídry Kuby, Argentiny či Brazílie. Následoval summit zemí BRICS, kde bylo oznámeno vytvoření vlastní rozvojové banky. Jak silné je pouto mezi Ruskem a latinsko-americkými zeměmi, jak mohou společně znepříjemňovat situaci USA? A pokud jde o projekt BRICS, kde jsou jeho reálné možnosti a jaké předpoklady jsou třeba jen nafouklou bublinou?
Latinskou Ameriku příliš nesleduji, neumím španělsky. Obecně ale samozřejmě platí, že se Latinská Amerika vzepřela dominanci Spojených států a celý kontinent – z našeho evropského pohledu – najednou hýří naprosto neotřelými nápady a dynamikou, kudy vpřed. V době, kdy máme v Evropě problém rozeznat pravicové strany od levicových, neboť se všechny soustředí kolem nejasného a šedého politického středu, a autentická levice marně hledá program, je energie vycházející z Latinské Ameriky osvěžující. Fakt, že kontinent v mnoha ohledech souzní s Ruskem a Čínou, je z hlediska globálního vývoje logický – neznamená to ale, že by třeba Bolívie chtěla následovat Putinův až „pinochetovský“ kapitalismus nebo státní kapitalismus Číny. Spíš jen nastává „emancipační“ doba, kdy se k vlastní cestě „osmělují“ nejen velmoci, ale celé kontinenty. A neznamená to okamžitě nějakou alianci podepsanou krví a na věčné časy, jde jen o hledání společných styčných bodů na cestě ven ze stávajícího dominantního západního neoliberalismu. Nejnižší shodný jmenovatel totiž říká – neoliberalismus není k žití.
Psali jsme:
Jestliže minulý týden jsme zaznamenali pokles zájmu českých médií o dění v Iráku a souvisejících zemí, tento týden bylo ,,písmenek“ na toto téma mnohem méně. Znamená to, že se tam rozhostil klid a mír? A pokud jde o Izrael a Gazu... Jaký vývoj lze očekávat?
Samozřejmě, že klid nenastal ani v Iráku, ani v Sýrii, ani jinde v oblasti Blízkého východu. To se jen mediální zájem přesunul na další vlnu zabíjení v pásmu Gazy. Vlastně už je to takový stereotyp: Izrael zabíjí v Gaze, odkud lidé kvůli izraelské blokádě ani nemohou nikam uprchnout. A proč je zabíjí? To vlastně nikdo ani neřekl. Prostě tak, kvůli „ochraně židovského obyvatelstva“. Třeba poslankyně za izraelskou vládní stranu Jisrael Bejtanu Ayelet Šaked volá po etnické čistce s tím, že „celý palestinský národ je nepřítelem“, a tak je třeba jeho totální destrukce „včetně jeho starců a žen“, protože bez zmasakrování budou rodit další „malé hady“. Vlastně je pozoruhodné, že Západ dál mlčí – mlčí už přes 60 let a tváří se, že je to tak správně. Nechci tu rozebírat důvody, ale myslím, že hlavní obětí kontraproduktivní politiky „ochrany zhýčkaného dítěte“ bude jednou sám Stát Izrael. Už to totiž nedává smysl.
A fundamentalistický Hamás se mezitím veřejně staví do role oběti, ale přitom nejspíš doufá, že ho izraelské letectvo coby „vedlejší produkt“ nynější agrese zbaví nepohodlných politických konkurentů v podobě mnohem radikálnějších skupin typu Hizb Tahrír nebo Islámského džihádu, které jsou v Gaze hlavními odpalovači podomácku vyrobených raket na Izrael. I tento kalkul má ale svou trhlinu. Izrael sice kdysi pomáhal Hamásu „na svět“, neboť v něm viděl protiváhu sekulárnímu Jásiru Arafatovi, ale poté, co si takto sám vytvořil nábožensky fundamentalistické monstrum, už ho nebyl s to nikdy potlačit. Naopak, byly to právě předchozí izraelské agrese a prudké diskuze, jak na ně mají Palestinci v Gaze reagovat, co nejprve vedlo k rozkolu uvnitř palestinského hnutí a následně k radikalizaci jeho krajních křídel a ke vzniku právě Islámského džihádu a dalších, vedle nichž lze Hamás oprávněně považovat za „umírněnou sílu“. A není tomu jinak ani teď: Zatímco Hamás se svou „trpitelskou“ politikou odmítání rozhodné odvety a „umírání ve stoje“ sympatie Gazanů ztrácí, Islámský džihád posiluje.
Na závěr tradiční otázka: Co dalšího zásadního se za poslední týden stalo, co vás překvapilo? A co bychom měli v nejbližší době rozhodně sledovat?
Vrátila bych se k Ukrajině. Kyjevský premiér Arsenij Jaceňuk totiž minulý týden oznámil rozsáhlou privatizaci, přičemž v duchu filozofie Mezinárodního měnového fondu vysvětlil, že „všechny státní firmy, holdingy a podobné pochybnosti jsou neefektivní“. Jak přece dobře víme, neviditelná ruka trhu vyřeší vše… A k tomu na Všeukrajinském agrárním fóru v Kyjevě nastínil velikášské plány, podle nichž může Ukrajina do deseti let „spolu se Spojenými státy kontrolovat 65 procent světového trhu kukuřice“, což má Kyjevu zaručit mocenské pozice při vyjednávání „třeba o zemním plynu“. To je opravdu bizarní představa. Zkrachovalá Ukrajina se vzdá své osvědčené pšenice a bude atakovat světové pozice kukuřicí, věrně po boku USA – samozřejmě za předpokladu, že bude Ukrajina za deset let pro Ameriku ještě zajímavá. Možná, že s geneticky modifikovanými produkty třeba od Monsanta by něco takového dosažitelné být mohlo, nevím. Ale geneticky modifikovanou produkci a její dovoz už zákonem zakázalo několik velkých států EU včetně třeba Francie, a k tomu i Čína a Rusko. Nelze vyloučit, že velkých dovozců, kteří GM produkci odmítnou, bude v dohledné době ještě přibývat. Kam asi bude Ukrajina svou kukuřici prodávat, aby mohla „ovládnout světový trh“ a tím i svět jako takový?
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
Ukrajina (válka na Ukrajině)
Zprávy z bojiště jsou v reálném čase těžko ověřitelné, ať již pocházejí z jakékoliv strany konfliktu. Obě válčící strany z pochopitelných důvodů mohou vypouštět zcela, nebo částečně nepravdivé (zavádějící) informace.
Redakční obsah PL pojednávající o tomto konfliktu naleznete na této stránce.
autor: nep
